Devět rudých růží…
Představ si, že mi na pár hodin přijela tchyně, a já úplně cítil, že to prostě nedám. Řekl jsem, že jdu do sauny. Sebral jsem věci a vyrazil. Jenže jak naschvál sauna na sídlišti byla zavřená kvůli rekonstrukci. To mě úplně dorazilo. Domů se mi nechtělo, tam bych se jí nevyhnul.
Tak jsem se jen tak bez cíle toulal po ulicích, v obchodě jsem si kupovat nic nechtěl to se na chlapa nesluší. Sedl jsem si smutně na lavičku v parku a pozoroval lidi kolem. A najednou jsem uviděl pár oba mohli mít tak kolem šedesátky. Byli krásně oblečení, šli vedle sebe pomalu, žena měla muže pod paží a něco si povídali.
Díval jsem se na ně a říkal si: Hele, pořád mají o čem mluvit. My jsme s Luckou spolu už patnáct let, všechno jsme si dávno řekli. Teď většinou jen mlčíme.
Najednou se ta paní zastavila a její muž jí jemně upravil šátek na krku. Pokračovali dál, ale ten pohled mě dobře zasáhl. Napadlo mě: Podívej, oni si dokážou uchovat lásku My už si jeden druhého skoro ani nevšímáme.
Moje žena je drobná, trochu pohublá, pořád patří k těm věčně unaveným ženským, které už rezignovaly na parádu a berou život, jaký je. Maká v továrně, máme dvě děti, takže je pořád co dělat. Neustále se něco uklízí, chystá, zařizuje… Starý župan, rozcuchané vlasy, vždycky pobíhá po bytě s nějakým hadrem nebo mopem v ruce. Prakticky jsem ji už ani neviděl se usmát, tvář má věčně vážnou a zamyšlenou. Do kadeřnictví jde, až když už to opravdu nejde jinak.
Seděl jsem tam a vybavoval si, jak jsme se dřív měli moc rádi. Kam to všechno zmizelo? Zkusil jsem vyvolat zapomenuté city a najednou jsem ucítil takovou hřejivou něhu. Teplo mi zůstalo na duši a přepadl mě smutek i touha udělat pro Lucku něco hezkého.
Nešlo jen tak sedět, prostě jsem musel něco udělat hned. Sám jsem nevěděl, co mě to popadlo, ale rozběhl jsem se jak malý kluk a ani jsem nevěděl kam. Odpověď přišla vzápětí málem jsem vrazil do květinářství. Že bych koupil květiny? hned jsem si ale vzpomněl, co by řekla: že jsem blázen, že utrácím peníze za kytku místo toho, abych koupil Báře nové tenisky do tělocviku.
Postál jsem před výlohou, trochu váhal. Ale uvnitř jsem cítil, že to prostě musím udělat. Tak jsem vešel dovnitř. Prodavačka se hned usmála a pozdravila. Přitom jsem květiny nekupoval snad od svatby. Napadlo mě vzít jednu růži. Pak ale něco uvnitř říkalo, že jedna růže je málo. Tak jsem trochu rozpačitě řekl, že chci devět kusů. Projel mnou zvláštní pocit bylo to jako hlavolam, ale už jsem to nechtěl vzít zpět.
Vyšel jsem z květinářství s velkou kyticí a přišlo mi, jako by na mě všichni kolem trochu koukali. Rovnou jsem zavolal domů, jestli už je tchyně pryč. Stoupal jsem po schodech a byl jsem nervózní, protože tohle byl pro nás doma netypický moment. Ještě mě s tou kyticí pošle k šípku, jestli začne nadávat, tak to šoupnu rovnou do koše, říkal jsem si.
Lucka právě ukládala na stůl pytlík s moukou, ruce neměla špinavé. Přišel jsem k ní, ona nic netušila a jen na mě civěla. Zastavil jsem se, mlčel jsem, srdce mi bušilo až v krku. Lucka se otočila a najednou viděla ty květiny a zůstala stát jako opařená.
Luci, to je pro tebe. Prostě jsem chtěl, řekl jsem. Nebudeš se zlobit? Chvíli je jen pozorovala, jako kdyby před ní byl přelud.
Opravdu jsou pro mě?
Přikývl jsem. Vzala růže do ruky, přivoněla k nim, slabě se usmála. Najednou jako by nebyla žádná továrna, žádné starosti, jako by těch patnáct let nebylo!
Téměř zašeptala: Děkuju.
Váza stála uprostřed stolu, devět rudých růží rozzářilo náš panelákový byt. Lucka je chvíli pohladila, postála před zrcadlem a upravila si rozcuchané vlasy.
Ve tváři se jí objevila zvláštní měkkost, práce a starosti ustoupily chvilkové zamyšlenosti. Přišel jsem k ní, objal jsem ji kolem pasu. Jen jsme v tichosti stáli. Lucka na okamžik zůstala stát, jen malou chvilku.
