Denisa se vrátila domů z Brna o tři dny dříve, s taškami narvanými dary od rodičů. Chtěla Tomášovi udělat překvapení, ale místo vřelého objetí ji poslal do obchodu. Ale co přišlo potom, by nečekal nikdo.
Nesnesitelně těžká taška ji táhla za rameno, až Denisa vykřikla. Bedra ji bolela už dva měsíce měla pocit, že jí tam žije cizí malý ďábel. Opatrně složila tašky na naprasklý obrubník u zastávky.
Zhluboka vydechla. Dítě v břiše se mrzutě zavrtělo. Šestý měsíc je, jako byste se ocitli mezi krajinou reality a nesmyslu. Obzvlášť, když se rozhodnete muži připravit překvapení a o červenou tramvaj dřív dorazíte z Moravy do Prahy. Tolik se jí stýskalo, že posledních sto kilometrů na dálnici doslova počítala rozpadlé billboardy.
Co asi teď Tomáš dělá? Netuší, že je jen deset snových minut chůze od domova. Cesta do paneláku byla nekonečná, tašky plné domácího džemu, uzeného, ponožek a jablek snad vážily celou republiku.
Po padesáti snových krocích Denisa věděla, že nedojde. Bolest v zádech jí připadala jako těžký český fejeton.
Vytočila číslo.
Tomáši, ahoj, zašeptala do sluchátka, když se konečně ozval.
Deniso? Děje se něco? Proč voláš? ozvalo se rozespale.
Nic. Už jsem na Smíchovské. Prosím, pojď mi naproti táhnu dvě krosny, mamka mi narvala půl sklepa…
Ticho natažené jak guma od ponožky.
Jsi na zastávce teď?! Měli jsme se domluvit na čtvrtek…
Překvapení, našpulila rty. Nejsi rád? Jsem grogy. Jdi mi naproti.
Počkej! Nechoď nikam, tedy choď, ale… Víš, doma ani lentilka nezbyla, včera jsem všechno snědl. Skoč, prosím, do nonstopu na rohu, kup hovězí, klidně i 800 gramů, a vezmi brambory, ty naše plesnily. Udělám normální oběd a přivítám tě jako princeznu.
Jaký hovězí, Tomáši? Jsi při smyslech? Jsem těhotná, tahám dvě stěhovací krabice! Mám hlad, doma jsou vajíčka!
Ale já chci, aby všechno bylo dokonalé. Běž tam, popros někoho o pomoc… No, prosím! Pro nás dva! Já tu všechno připravím.
Denisa zírala na rudé dlaně. V hrudi jí stoupala česneková zloba.
Ty… mi fakt navrhuješ, abych v tomhle stavu táhla do Tesca pro hovězí?
Já už začal přípravy! Když teď odejdu, všechno zkazím. Denisko, udělej to pro mě! 800 gramů srdcem jsem u tebe!
Hovor se přetrhl jako sen. Denisa tam stála v noční Smíchovské, s touhou rozplakat se pod pražskou lampou. Místo objetí studené lysiny v obchodě. Co když skutečně něco velkolepého plánuje?
Jejím krokům mezi regály sledovala unavená pokladní. Hovězí těžké jako těhotenství, pytel brambor jako celý snář. Když znovu vyšla ven, prsty měla místo kloubů háčky.
Telefon znovu zarachotil.
Máš to? zvesela Tomáš.
Mám, jsem u vchodu. Odemkni.
Počkej! Nepřicházej! Sedni si na lavičku. Deset minut.
To myslíš vážně? Mám nohy jak sudy!
Potřebuju ještě chvíli překvapení není připravené. Pět minut, fakt!
Denisa se sesunula na tvrdou lavičku u paneláku. Tašky spadly na dlažbu jak dávno ztracené budíky. Klidně by do třetího patra prohodila ten pitomý balík masa oknem.
Minulo deset minut, pak dvacet. Vzduch byl čím dál studenější, její vztek bobtnal jako kynuté těsto. Představa květinové výzdoby, snídaně při svíčkách či houslisty v koutě? Ne, za to tahle groteska nestojí.
Až po pětatřiceti snových minutách zašramotily dveře. Tomáš vyběhl triko naruby, zpocený čelo, vlasy trčící jak ježek.
Aha, sedíš! Proč jsi tak naštvaná? Podívej, pěkné počasí… Tak pojď!
Proč smrdíš jako drogerie? zamžourala.
To poznáš!
Po schodech letěl jak Emil Zátopek, hnal vůz do kuchyně. Slavnostně otevřel byt, oči planoucí očekáváním. Denisa prošla předsíní do pokoje a vdechla pach Sava a laciného osvěžovače mořský vánek. Vše bylo neuvěřitelně čisté, až studené. Všechno, co obvykle leželo na židli, zmizelo, koberce čerstvě vysáté, prach utřený, porcelánové sošky trčely v koutě samy jako rukojmí.
Tak co? Tomáš se nadul jako koruna z nové ražby. Vidíš? Překvapení!
Denisa se na něj otočila.
A to je všechno? hlas jí sjel do reliéfu snu.
Co jako všechno? Tři hodiny jsem tady makal! Myju, drhnu, i pod sedačkou! Nádobí čisté, záchod svítí. Chtěl jsem, abys přišla a měla klid! Makal jsem jako blázen, když jsi byla v marketu!
V Denisě se vzpříčil horký uzel.
Tak kvůli tomu… kvůli hadru jsi mě poslal do obchodu? Nevyšel jsi za mnou, protože jsi drhl podlahu?
No tak! Chtěl jsem dokázat, že se dokážu starat! Přijela jsi dřív, nestíhal jsem. Musel jsem tě zdržet. Stěžuješ si, že vůbec doma nepracuju, tak teď a místo poděkování takovýhle výraz?
V Denisě hrklo. Vážně jsi zvolil čistou dlažbu místo mě? Já čekala, že mě přivítáš… Jsem těhotná, nesla jsem půl sklepa a místo pomoci jsi mě poslal na brambory.
Tomáš se začal rudnout. Praštil hadrem do dřezu.
Už zas! Všechno špatně! Já tu od rána lítám, připravuju překvapení, a ty řveš! Vidíš, jaká tu je čistota? Na svatbě jsme to tak neměli!
Ale za jakou cenu, Tomáši? Zmrzla jsem na lavičce, bolí mě celé tělo! Nakupovala jsem, když jsem stěží mohla chodit! Tohle není překvapení, ale výsměch!
Tomáš plácal rukama, po kuchyni létaly zbytky snů.
Promiň, že nejsem perfektní dle tvých představ! Jiná by byla ráda. Jenže ty furt jen o sobě! Já taky nespal, těšil jsem se, přemýšlel, jak ti udělat radost!
Denisa si zakryla obličej.
Vůbec nic nechápeš. Vyměnil jsi mé zdraví za čistý plintus.
Ale vždyť ty jsi to zkazila! Přijela jsi dřív! Kdybys přijela ve čtvrtek, všechno by bylo v pohodě. Ale ne, musíš tu být dřív To je tvoje nevděčnost, Deniso!
Rozletěl se z kuchyně a práskl dveřmi jako hromem.
Dítě v břiše se pohnulo. Denisa pomalu usedla, zírala na pytlík s masem, který zůstal na stole. Bylo jí mdlo, každou chvíli jí vhrkly do očí sny.
Pak se dveře po deseti minutách otevřely. Mám tedy vařit maso, nebo už nebudeš ani jíst, abys mi zkazila den?
Nevař nic. Potřebuji klid. Ani se na něj nepodívala.
Jak chceš! zahučel Tomáš a odešel.
Denisa beze slov šla do koupelny. Podívala se do zrcadla bílá, kruhy pod očima, rozcuchaná. Cestou v autobuse si ve snu představovala, jak ji obejme, řekne: Sláva Bohu, že jsi doma. Tak určitě. Obejmout… Když vyšla, začala nová hádka.
Nakonec odešla jen v tom, co měla na sobě ani se nestihla převléct, zase odjela k rodičům.
Celá rodina ji přemlouvala tchyně i švagrová, i vzdálení bratranci: rozvod ne, Deniso! I Tomáš vyvolával, prosil, že vše pochopil. Ale Denisa už rozhodla: takového muže nepotřebuje, rozvod bude. Proč by žila s někým, pro koho je uklizený byt důležitější než zdraví jejich společného dítěte?
