Realitní makléřka Markéta Svobodová položila sluchátko a několik vteřin se dívala na telefon, jako by to byl on, kdo má vina.
Za dvacet dva let v oboru prodávala byty s hypotékami, s přihlášenými příbuznými, se starými vodovody a s výhledem na hřbitov. Jednou i s papouškem, který nadával třemi jazyky. Ale aby se kočka (teda kočka) zahrnovala do smlouvy jako zátěž, to ještě nebylo.
Tak, opakuju podmínky, řekla si sama, listujíc zápisníkem. Dvoupokojový byt na Václavském náměstí, třetí patro, šedesát dva metrů čtverečních. Vlastnice zemřela v lednu. Dědicové syn a dcera z Brna. Chcou prodat rychle. Kočku nevezmou, do útulku nechtějí, ušít nesmí. Kočka je součástí nabídky.
Zhluboka vydechla a do inzerátu přidala větu, která by každého právníka rozmrzela: V ceně je zahrnuta kočka. Smlouvu lze vyjednávat.
První prohlídka byla v sobotu.
Markéta otevřela dveře a vpustila kupující vysokou ženu kolem padesáti pěti let v šedém kabátě. Prošla práh a zastavila se. Byt voněl jak domy, kde dlouho žil sám starý člověk: levandulovým mýdlem, starými knihami a lehkým nádechem heřmánku.
Jsem Jitka Černá, představila se žena bez podání ruky. A kde je ten váš bonus?
Kočka seděla na parapetu velkého pokoje obrovská, šedobílá. Vzhlédla na Jitku neškubavě, v očích nebyl strach ani zvědavost. Jen unavené, nekonečné soustředění.
Tak dívají ti, které už opouštěli.
Jitka pokoj projela tiše. Prošla prstem po košilích knih na polici Čechov, Paustovskij, Astafjev, pošlé až k volným obálkám. Zahlédla kuchyň, kde na zdi visel odtržený kalendář, zastavený na sedmnáctém lednu. Na parapetu tři květináče se suchým muškátovým květem. A misku. Čistou, prázdnou, stojící přesně na místě u levé nohy stoličky.
Krmit ho někdo? zeptala se, ani se neotáčela.
Sousedka, odpověděla Markéta. Tamara Ilyinová z č.36. Přichází dvakrát denně. Dědicové jí za to platí. Málo, ale platí.
Jitka se vrátila do pokoje. Kočka nezměnila pozici seděla na parapetu, předkládajíc tlapky, a dívala se do dvora. Tam se ve větru houpaly holé únorové topoly a mezi nimi procházela žena s kočárkem.
Jak se jmenuje?
Markýz, řekli dědicové.
Markýz, zopakovala Jitka beze slova.
Kočka neotočila hlavu.
Tři dny později zavolala.
Markéta, přemýšlela jsem. Čtvrť je fajn, metro blízko. Ale cena je pořád vyšší než trh, i když připočítáme ten bonus. A potřeba rekonstrukce tapety a linolea. Vzala bych, kdybyste ještě shodili tři sta korun.
Zkusím to vyjednat, řekla Markéta.
Dědicové srazili dvě stě korun. Jitka souhlasila.
Papírování trvalo tři týdny. Jitka k bytu přicházela ještě dvakrát s měřítkem a zápisníkem. Měřila stěny, psala si poznámky, předstírala. Kočka sledovala. Když se druhou návštěvu posadila na podlahu u okna kontrolovat radiátor, kočka seskočila z parapetu, přiblížila se a posadila se na půl metru od ní. Ne blíž.
Ahoj, pozdravila ho.
Markýz mrknul jednou, pomalu, a pak se otočil.
Tamara Ilyinová z č.36 se ukázala být drobnou, suchou ženou s vystrašenýma očima. Čekala Jitku u dveří v den podpisu předávacího protokolu.
Jste nová majitelka?
Doufám, že ano.
Povím vám o Markýzovi. Nina Vasilíková, předchozí majitelka, byl jako anděl, vzala ho před deseti lety. V listopadu, když byl celý zmatený, ona ho vyzvedla, nakrmila. Od té chvíle se neodklonil.
Tamara se zamyslela a tiše dodala:
Když ona upadla, mrtvicí, přímo v kuchyni, on ležel vedle ní. Záchranka přišla, dveře rozbily, on byl u její hlavy a neodcházel.
Jitka poslouchala v prahu dveří a držela v ruce svazek nových klíčů. Tři klíče. Dva od zamků. Jeden od poštovní schránky, do které už nikdo nehlížel.
Není škodlivý, pokračovala Tamara. Nekouše, neškrábe nábytek. Jen ale nehodí se do rukou. Krmím ho dva měsíce, a on ke mně ani jednou nepřišel. Když jdu ven, nasadím misku a uteče. Vrátím se prázdno. Když jsem vedle něj, vůbec ne.
Možná se bojí, řekla Jitka.
Nebojí se. Čeká. Když se postaví u dveří, kouká. Každý večer, kolem šesté. Nina se vracela z procházky v šest.
Jitka se nastěhovala v sobotu. Věcí bylo málo, zvykla si žít kompaktně. Dvacet let jako sestra na kardiologii, pak rezidentka, pak propouštění, výpověď, podnájem v Karlíně, kde ji bolí kolena i duše. Vlastní bydlení bylo snem tak starým, že už téměř přestalo být snem a stalo se jen plánem. Peníze šetřila devět let.
Nositelé přinesli pohovku, dva skříně, krabice s nádobím. Markýz zmizel. Jitka ho našla v spíži schoval se za žehličku a seděl tam, uši sevřené, obrovský a nehybný.
Rozumím, řekla mu. Je těžké. Mně taky.
Položila misku u levé nohy stoličky, na stejné místo, kde stála ta předchozí, a odešla, zavřela kuchyňské dveře.
Ráno byla miska prázdná.
Měsíc uběhl. Žili paralelně ve stejných zdech, ale v různých světech.
Jitka vstávala v šest, pila kávu v kuchyni, odcházela na šichtu. Nastoupila do praktické kliniky na Vinohradské, ne na kardiologii, ale po roce nezaměstnanosti už neměla na výběr.
Markýz se objevil v kuchyni jen po zamčení zámku. Věděla to, protože na stole zanechala svůj dlouhý, šedivý vlas přes misku. Každý večer se vlas ležel na podlaze. To znamenalo, že jedl.
Večer seděla v křesle u okna a četla ty samé knihy z police, co zůstaly po Níně Vasilíkové. Čechov byl celý v tužkových poznámkách: tenké, úhledné psaní na okrajích, výkřiky, občas jedno slovo: ano, určitě, i já. Jitka ty poznámky čte a cítí zvláštní, ne smutek, ale poznání. Jako by žena, kterou nikdy neviděla, přemýšlela jako ona.
Markýz mezitím seděl v chodbě, ne v pokoji v chodbě u vstupních dveří. Každý večer, přesně v šest. Čekal.
Na konci března Jitka onemocněla. Chřesták ji během jedné noci odnesl horečka třicet devět, bolí hrdlo, každé klouby. Zavolala do práce, vypila paracetamol a lehla. Neměla sílu vstát k jídlu, ani k nakrmení kočky.
Markýzi, zavolala z ložnice chraplavým hlasem. Promiň, teď nemůžu.
Ticho.
Usnula těžce, lepkavě, s bzučící hlavou. Probudila se a pocítila něco těžkého na nohou. Není to moc. Jen teplá, měrná, živá tíha.
Markýz ležel u nohou postele. Stočil se jako houska a hleděl na ni neblikajíc, vážně, pozorně. Poprvé za měsíc nebyl v chodbě, v spíži ani za žehlicí deskou. Byl tady.
Jitka se nepohnula. Bála se kdyby se pohyboval, odešel. Jen se dívala na něj, on na ni, a mezi nimi bylo ono ticho, kde slova už nejsou potřeba, protože všechno už bylo řečeno.
Už to víš, zašeptala.
Markýz přitiskl uši, sklonil hlavu na tlapky a zavřel oči.
Neodešel.
Tři dny byla nemocná, tři dny on ležel u jejích nohou. Šel jen ke misky, ona se nakonec přimusela vstát, nasypala krmivo, a on se vrátil. Třetí den, když teplota klesla a Jitka seděla v kuchyni, zabalená v přikrývce, s miskou vývaru, Markýz vyskočil na stoličku. Posadil se vedle ní. A zamňaukl.
Tiše, s hrůzostrašným hlasem, jako by se učil mluvit znovu.
Jitka položila šálek, sundala brýle, natáhla ruku pomalu, dlaní nahoru.
Markýz očichal její prsty. Pak hlavou šoupnul do dlaně.
Plakala. Ne ze slasti, nebýt typ, co slzy dává při roztěkanosti. Plakala, protože najednou pochopila jednoduchou, jasnou věc: koupila si cizí život s cizími knihami a cizím kočkou, protože jí chyběla vlastní. A on zůstal v cizím životě s cizí ženou, protože nikam neměl kam jít. Dva zatížení. Dva doplňky. Dvě ztracené bytosti, které se započítaly do ceny.
A tak sedí v kuchyni vedle sebe, jeden má patnáct kočičích let, druhý padesát šest lidských, a oba cítí společné teplo.
Markýz přede chlupatě, a Jitka drží dlaní na jeho těžké hlavě a myslí si, že to možná je to pravé když nečekáš, nehledej, neprosíš. A přece to přijde.
Na květen Jitka vymalovala staré tapety, ty malé hnědé květy, díky kterým byl byt temnější, než byl. Natřela stěny na teplý mléčný odstín. Linolea zůstala peníze na všechno najednou nestačily, ale už to nebylo důležité. Byt přestal být cizí. Ani si to neuvědomila, kdy přesně.
Knihy Niny Vasilíkové zůstaly na polici. Jitka k nim přidala svoje pár, asi patnáct. Čechov s tužkovými poznámkami zůstal na svém místě. Občas ho večer otevře a nečte příběh, ale marginálie cizí ano, určitě, i já. Přikývne.
Sušený muškát vyhodila hned po nastěhování byl mrtvý, nedá se zachránit. A teprve teď zasadila novou. Položila ji na ten samý parapet, kde Markýz seděl první den prohlídky. Teď sedí tam méně. Častěji na křesle, vedle ní. Nebo na klíně, když je večer dlouhý a kniha dobrá.
V šest už nechodí k dveřím.
V červnu Markéta Svobodová, realitní makléřka, náhodou potkala Jitku v Tesce na Václavském. Jitka stála ve frontě s kočím krmivem a balíčkem kefíru.
Tak jak je to s bytem? zeptala se Markéta. Nelituješ?
Ne.
A kočka?
Jitka se zamyslela, přestavila krmivo z jedné ruky do druhé.
Víte, Markéto, řekla, pakomli jsme cenu snížili zbytečně. Měla se zvýšit.
Markéta se zasmála. Jitka ne. Nebyla v žádném legrácku.
Doma na ni čekal Markýz. Seděl ve vstupní hale, u pantoflí. To bylo jeho nové místo. A když klikl zámek, zvedl hlavu a mrkl jednou, pomalu.
Tak se vítá ty, na které se opravdu čeká.
