Budu tě podporovat a pomáhat, slíbil muž (52let). Velice brzo jsem litovala, že jsem mu svěřila jen srdce.
Jmenuji se Jarmila Nováková, je mi pět a půlroku. Kdyby si před pár lety někdo řekl, že já, dospělá žena s bytovým domem, prací, důchodem a rozumnou hlavou, se zhroutím kvůli muži, jen bych zakroutila hlavou. Řekla bych: Kluci, už nejsem dívka. Tohle sehleduješ jen těžko, neotevřeš se mi žádným hezkým slovům.
Ale neotevřou. Rukama se mnou nevyjednali květiny, restaurace ani zlaté hory. Vzal mě jen obyčejnou lidskou větou:
Budu tě podporovat a pomáhat.
Sedm slov. A já, poslední romantická blázenka s pasem, stáří a bolavým zádům, uvěřila.
Setkali jsme se náhodou. Jmenoval se Václav, je mu padesát dva. Rozvedený, děti už dospělé, žije sám v dvoupokojovém bytě na Vinohradské. Na první pohled vypadá jako normální muž. Neje model z časopisu, ale ani já nejsem MonikaBellucci po noční směně, přiznejme si to.
Byl klidný, hovořil tiše, naslouchal pozorně. Pro ženu mého věku to někdy znamená víc než kytice. Když tě někdo poslouchá, aniž by tě přerušil, už začínáš myslet: To je člověk, ne jen gauč s dálkovým ovladačem.
První týdny byly jako dárek. Volal ráno a ptal se, jak jsem spala. Večer zjišťoval, jestli nejsem příliš unavená. Přinášel jablka, tvaroh, rohlíky. Jednou mi dokonce koupil krém na ruce, protože si všiml, že mám suchou kůži. Skoro jsem se rozplakala. Legrační, že? Žena v padesáti čtyřiceti letech se rozpláče nad krémem za dvě stě korun.
Ale ne krém byl problém. Problém byl, že někdo přemýšlel o mně.
Žila jsem sama v jednom pokoji v Praze, pracovala, pobírala drobný důchod a ještě pronajímala starý byt své maminky, který mi připadl jako dar. Ne miliony, ale na život stačilo. Všechno jsem tahala sama poplatky, jídlo, léky, opravy kohoutku, papíry, práci, nákupy. I když bylo těžko, vstala jsem a šla dál.
A pak přišel muž, který řekl:
Jarmilo, proč to všechno děláš sama? Žena by měla žít v klidu. Jsem tady.
Jak se jen neztavit? Zejména když jsi roky sama.
Po dvou měsících se mi nabídl přestěhovat se k němu.
Zpočátku jsem se polekala. Dva měsíce jsou málo. Řekla jsem mu:
Václave, sotva se známe.
Zasmál se:
Jarmilo, v našem věku už není co táhnout. Nejsme už dvacetiletí. Už víme, koho potřebujeme.
To v našem věku mi lechtalo nervy. Znělo to rozumně co dál hrát na dívky a kluky, když už jsme dospělí? Pomyslela jsem: kolik ještě můžu mít strach? Možná život ještě chce, abych našla normální teplo po boku.
Řekl:
Přesouvej se. Svůj byt pronajmi. Peníze ti budou na klid. Neublížím ti. Budu tě podporovat a pomáhat.
Dnes, když si tu větu připomínám, uvnitř se mi svírá. Pak se mi zdála oporou, ale později se stala posměškou.
Stěhování proběhlo rychle. Vzala jsem oblečení, pár talířů, dokumenty, léky, pár fotografií. Svůj byt pronajala známé přes sousedku. Těšila jsem se na další příjem. Myslela jsem, že budu pomáhat dceři, občas si něco koupím, možná konečně udělám zubařské opravy. Už dlouho jsem odkládala zubařské ošetření.
Václav mě přivítal dobře. Pomohl se zavazadly. řekl:
Teď už máme rodinu.
Stála jsem v jeho chodbě mezi taškami a pomyslela si: Tak to je, Jarmilo, došel jsem ke konci. Možná ještě není všechno ztraceno.
První týdny šly slušně. Vařila jsem, on chválil. Večer sledovali televizi on zprávy, já seriály. Občas jsme se hádali o dálkový ovladač, ale mírně. Smála jsem se, že naše romantika spočívá v tom, že on s novinami a já s hrncem, oba spokojení.
Pak přišel na peníze.
Nejdříve opatrně.
Jarmilo, kolik utrácíš měsíčně?
Odpověděla jsem přibližně: potraviny, léky, jízdenky, něco pro sebe. Zamračil se.
Příliš.
Bylo mi nepříjemně.
Václave, já taky něco utrácím.
Podíval se na mě, jako kdybych řekla hloupost.
Teď spolu bydlíme. Peníze by měly být společné.
Nechápala jsem, kam míří. Společné třeba společně nakupovat potraviny, platit energie. To mi nevadilo. Nejsem lakomá; když žiju s někým, není mi líto. Ale on měl na mysli něco jiného.
Po pár dnech řekl rovně:
Udělejme tak. Dej mi svůj důchod, výplatu a peníze z pronájmu. Já budu spravovat rozpočet. A já ti budu dávat na výdaje.
Zasmála jsem se, myslela jsem, že si dělá legraci.
Dávat? Jsem přece dospělá, ne školák?
On se nezasmál.
Jarmilo, neber to zlehka, ale ty kupuješ na nic. Já jsem muž, vím lépe, jak rozdělovat peníze. Musíme šetřit. Myslet na budoucnost.
Uvnitř to něco zakouslo, ale uklidnila jsem se. Řekla jsem si: Možná má pravdu. Občas si koupím něco navíc ponožky ve slevě, vnoučce hračku, v lékárně pár tablet.
Teď vidím, že to byl první varovný zvonek. Dokonce lepší zvonek. Slyšela jsem ho a předstírala, že je jen hudba.
Zeptala jsem se:
A tvoje peníze budou taky společné?
Odpověděl rychle:
Samozřejmě. Všechno pod jednou střechu.
Jen jeho všechno pod střechou jsem později neviděla. Jeho výplata jako by se rozplývala ve vzduchu. Platil půjčky, pomáhal synovi, opravoval auto, splácel dluhy. Moje peníze ležely u něj v šuplíku, pak na kartě, pak jsem už vůbec nevěděla, kde jsou.
Poprvé jsem mu dala důchod. Bylo to divné. Vybrala jsem peníze, donesla domů a položila na stůl. On to vzal klidně, spočítal a řekl:
Vidíš, není problém. Teď máme pořádek.
Cítila jsem se nepříjemně, jako kdybych nepeníze předala, ale hlasovací právo.
Pak výplata. Pak peníze z bytu. Každý měsíc to samé. Já dostávala on bral. Zapisoval do poznámkového bloku. Vážně, jako ředitel banky. Šprýmovala jsem:
Václave, mohl bys aspoň razítko dát, že jsem ti předala vše, co jsem těžce vydělala?
Usmál se:
Nezačínej.
A nezačala jsem.
Dával mi peníze na potraviny. Občas na lékárnu. Na sebe jsem se už ptala zvlášť.
Václave, chtěla bych si nechat ostříhat vlasy.
A proč? Vypadáš dobře.
Kořeny už jsou vidět.
Jarmilo, nejsme milionáři.
Mlčela jsem. O týden šla do kadeřnice nejlevnější. Pak se ptal:
Kolik jsi zaplatila?
Cítila jsem se vinou za své vlastní vlasy, za svou hlavu.
Jednou jsem si koupila obyčejný župan z trhu. Starý už byl podivně rozpadlý. Přinesla jsem ho domů a ukázala.
Podíval se a řekl:
Opět peníze vyfoukla?
Poprvé jsem odpověděla ostrou:
To je župan, ne jachta.
Zlobilo ho to. Celý večer mlčel. Šla jsem k němu jako vina, jako kočka, která se snaží získat pozornost. Nakonec se omluvila. Dnes se směju, i když to byl křehký smích.
Postupně se můj život zmenšil na práci, domov, vaření, nákupy a výkazy před Václavem. Přátelům jsem se scházela méně. Zakazoval mi to přímo ne, ale byl chytřejší.
Zase k Lence? Špatně tě na tebe působí.
Proč špatně?
Po ní vždycky přijdou stížnosti.
A já nebyla nespokojená po Lence. Po ní jsem jen připomněla, že můžu smát a říkat, co si myslím.
Dcera se nejdříve radovala:
Mami, konečně jsi našla někoho.
Neřekla jsem jí o penězích. Bylo mi trapné. Představte si, že mě okrádají a já se stydím. Vždy jsem učila: Nikdy se nezávislost nezávisí na druhém. Skvělá učitelka, ne?
Po třech měsících jsem začala cítit, že něco není v pořádku. Vytáhnout se z toho bylo těžší než fyzicky. Věci můžeš sbalit, ale přiznat si podvod je těžší.
Každý den jsem si s sebou vedla vnitřní debatu:
Nepeče, nebijí. Kupuje potraviny. Všichni mají svá selhání. Možná jsem těžká na povahu.
O povaze mi čím dál častěji řekl:
Jarmilo, jsi nervózní. Jarmilo, je se mnou těžké. Jarmilo, neumíš žít v páru. Jarmilo, všechno vnímáš jako útok.
A já se ptala:
Václave, kolik jsme spořili? Kde jsou peníze za byt? Proč mi neukazuješ výdaje? Proč musím žádat i o podvazky?
Okamžitě reagoval:
Nedůvěřuješ mi?
To byla jeho oblíbená fráze. A já vždy padala. Pokud říkáš nedůvěřuji, jsi špatná. Když řekneš důvěřuji, musíš mlčet a odevzdávat.
Jednoho dne jsem trvala:
Prosím, ukaž mi, kolik máme peněz.
Seděl v kuchyni a loupal jablko, pomalu, jako by řezal sochu.
Jarmilo, začínáš mě kontrolovat.
Nekontroluji. To jsou i moje peníze.
Zvedl oči:
Tvé? Dohodli jsme se, že rozpočet je společný.
Společný je, když oba vědí.
Hodil nůž na stůl.
Proto jsem se nechtěl zaplést. Všechna žena je stejná. Na začátku milujeme, věříme, pak přichází účetnictví.
Cítila jsem se odporně, ale znovu zmlkla. Ve vnitřku už byl strach: pokud odejdu, kam? Do svého bytu nemůžu tam má podnájemnice, smlouva. Jak to všem vysvětlím? že se po několika měsících vracím s kufry, protože mě oklamali?
Hloupé. Můj byt, můj život, a přesto jsem se bála vypadat směšně.
Po šesti měsících to skončilo. Nehlasitě. Bez rozbíjení nádobí. Bez filmové scénky. V životě se často nejhorší věci dějí všedně. V kuchyni. U konvice. Když máš pantofle a mokré ruce po mytí.
Jednoho chladného večera přišel, najedl se a ani děkuji neřekl. Pak se posadil a řekl:
Jarmilo, musíme si promluvit.
Okamžitě jsem to cítila. Ženy to cítí na kůži.
O čem?
Nesedíme si v hlavě.
Stála jsem u dřezu s rozbroušenou talířem. Na něm prasklina. Přemýšlela jsem o té prasklině a řekla si: Měla jsem to už dávno vyhodit. Občas se mozek schovává v nesmyslných věcech, když bolí.
Co tím myslíš? zeptala jsem se.
Přesně. Jsi dobrá žena, ale jsme jiní. Je mi s tebou těžko. Chci, abys odešla.
Nezlobila jsem se hned. Nejprve jsem byla zmatená.
Kam?
Do svého bytu.
Tam je podnájemnice.
Vyřeš to, jsi dospělá.
Řekl to klidně. Šest měsíců jsem byla nedospělá, aby mu dávala peníze, a najednou jsem vyrostla během pěti minut.
Posadila jsem se naproti.
Dobře. Vrať mi moje peníze důchod, výplatu, peníze z bytu. Aspoň část.
Podíval se, jako kdybych ho požádala o ledvinu.
Jaké peníze?
Zasmála jsem se nervNaštěstí jsem si uvědomila, že pravá síla leží v mém vlastním srdci a v peněžence, kterou už nikdy neoddam nikomu jinému.
