Za dávných časů, když jsem si brala dovolenou v lázních v Mariánských Lázních, rozhodla jsem se zapsat na večerní taneční zábavu. Neměla jsem v plánu žádné románky, prostě jsem toužila na chvíli zapomenout na všední starosti, užít si živou hudbu a rozhýbat se u tance.
Sál byl zaplněný, lidé se smáli, konverzace se mísily s tóny klarinetu, a já v lehkých letních šatech jsem se cítila téměř jako dívka, která poprvé kráčí na školní ples. Právě v tu chvíli jsem ucítila teplou dlaň na svém rameni.
Mohu prosit? ozval se hluboký mužský hlas. Otočila jsem se s úsměvem, připravená na tanec s neznámým, ale vtom jsem oněměla. Ta tvář, kterou jsem spatřila, pro mne byla známá, ač jsem ji neviděla čtyřicet let. Čas jako by se na okamžik zastavil.
Byl to Jaroslav. První kluk, kterého jsem poznala na gymnáziu ten, co mi psával verše na okraje sešitů a doprovázel mě až ke vchodu do domu.
Nohy mi ztěžkly. Jaroslave? špitla jsem. On se usmál tím stejným trochu klukovským úsměvem, který měl i tehdy, když jsme spolu sedávali na lavičce před školou. Ahoj, Zdenko, řekl, jako bychom se rozloučili včera. Půjdeš si zatančit?
Vydali jsme se na parket právě, když orchestr začal hrát starou polku. Tančili jsme, jako bychom nikdy nepřestali. Uvědomovala jsem si, že si pamatuje, jak mám ráda, když partner vede pevně, ale jemně. Najednou jsem se cítila jako ta osmnáctiletá Zdenka, přesvědčená, že jí svět patří a život teprve začíná.
Když nastala přestávka, usadili jsme se ke stolu v rohu sálu. Ve vzduchu visel těžký parfém a teplo těl. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím, začal. Po maturitě šel čas tak rychle Vysoká, práce, stěhování… a najednou jsou pryč čtyři desetiletí.
Vyprávěla jsem mu o svém manželství, které skončilo před pár lety, i o dětech, které žijí své vlastní životy. On zmínil, že ztratil manželku před třemi lety a jak těžce si zvykal na samotu. Naslouchala jsem mu a zdálo se mi, že ať uplynulo kolik chtělo let, hovoříme stejným jazykem polopaticky, s úsměvy a pohledy tomu druhému naprosto srozumitelnými.
Když orchestr začal znovu hrát, Jaroslav natáhl ruku: Dáš si ještě jeden tanec? A tak plynul celý večer tanec střídal rozhovor a naopak. Obojí jsme chápali, že tohle není obyčejné setkání v lázních. Bylo to něco mnohem většího.
Na konci večera jsme vyšli na terasu. Nad lesklou hladinou rybníka se vznášela jemná mlha, lampy rozlévaly po dláždění zlatou záři. Pamatuješ, jak jsem ti tenkrát slíbil, že si spolu zatančíme, až nám bude šedesát? řekl nečekaně. Vybavila se mi ta dávno zapomenutá sázka, která kdysi byla spíš žertem než závazkem. A tady to je, pousmál se, dodržel jsem slovo.
V krku mi narostl knedlík. Myslela jsem si celý život, že první lásky jsou nádherné právě proto, že netrvají. Že kdyby vydržely, ztratily by svůj třpyt. A najednou přede mnou stál Jaroslav s prošedivělými vlasy, vráskami kolem očí a já v něm pořád viděla toho chlapce z dřívějška.
Vracívala jsem se do svého pokoje s tlukoucím srdcem, jako když mi bylo osmnáct. Věděla jsem, že tohle není náhoda. Že někdy nám osud skutečně dává druhou šanci ne proto, abychom prožili minulost znovu, ale abychom ji pro tentokrát prožili doopravdy, jak si zaslouží.
Proto jsem, když mi Jaroslav příští ráno nabídl procházku kolem rybníka, ani na okamžik neváhala. Slunce se teprve klonilo nad horizont, voda hrála zlatem i růžemi. Břeh byl prázdný, jen rackové kroužili nad hladinou, a v dálce kráčel starší pár, sbírající kamínky.
Šli jsme pomalu bosí, nechávajíce studenou vodu, ať nám obmyje nohy. Jaroslav vyprávěl o životě jak po gymnáziu cestoval všelijakými směry, hledal v cizích zemích štěstí, ale nikdy nenašel nic, co by se vyrovnalo jednomu jedinému úsměvu z mládí. Poslouchala jsem a s každým slovem cítila, že vzdalujeme roky mlčení mezi námi.
V jednu chvíli se sehnul, zvedl z písku malý kousek vltavínu a podal mi ho. Víš, jako malý kluk jsem si myslel, že vltavíny jsou kousky slunce, co se zatoulaly do řeky, usmál se. Možná tenhle ti bude přinášet štěstí.
Sevřela jsem vltavín v dlani. Bylo úžasné, že je teplý, přestože by jej voda měla zchladit. Pohlédla jsem na Jaroslava a viděla v něm nejen muže, kterým se stal, ale i toho chlapce, pro něhož kdysi svět býval naprosto jednoduchý a prozařovaný.
Procházka trvala celé hodiny, ale připadalo mi, že uteklo jen pár okamžiků. Cestou zpět mi vítr cuchal vlasy a Jaroslav je stejně jako kdysi něžně odhrnoval z čela. A tehdy jsem pochopila, že nechci, aby toto setkání zůstalo pouhou milou vzpomínkou. Chci si dát šanci opravdovou a vědomou, bez strachu z toho, co přijde zítra.
Večer jsme spolu mlčky seděli na lázeňské terase a sledovali západ slunce. Nebyla zapotřebí velká slova, jen klid, v němž jsem se cítila bezpečně. Jaroslav položil dlaň na mou ruku a tiše zašeptal: Možná se na nás život opravdu umí usmát podruhé. A já, poprvé po dlouhé době, tomu skutečně věřila.
