Babička vždy upřednostňovala jednoho vnuka — A co já, babi? — ptala se tiše Katka. — Ty, Kateřino, jsi přece šikovná holka. Podívej, jak jsi okulatěla. Ořechy jsou pro rozum, Dima musí studovat, je to chlap, opora rodiny. A ty běž, otři prach na poličkách. Holka se musí naučit pracovat. — Katko, to myslíš vážně? Vždyť odchází. Doktoři jí dali pár dní, možná jen hodiny… Dima stál ve dveřích kuchyně, nervózně žmoulal klíče od auta. Vypadal mizerně. — Myslím to naprosto vážně, Dimo. Dáš si čaj? — Katka se ani neotočila, dál systematicky krájela jablko pro dceru. — Sedni si, udělám čerstvý. — Jaký čaj, Katko? — Bratr vešel hlouběji do místnosti. — Vždyť tam leží, samé hadičky, funí… Ráno tě volala. „Káťo,“ říkala, „kde je Kačenka?“ Srdce mi skoro puklo. Opravdu nepřijdeš? Vždyť je to babička! Poslední šance, chápeš? Katka opatrně naskládala měsíčky na talířek a teprve teď se podívala na bratra. — Pro tebe je to babička. Pro ni jsi Dimeček, zlatíčko, jediný dědic a naděje rodu. A já… já pro ni nikdy neexistovala. Opravdu si myslíš, že potřebuju to „rozloučení“? O čem bychom spolu mluvily, Dimo? Co bych jí měla odpustit? Nebo ona mně? — Zapomeň na ty svoje dětské křivdy! — Dima praštil klíči o stůl. — Ano, neměla tě tolik ráda jako mě. No a co? Je to stará paní, měla svoje vrtochy. Ale umírá! Nemůžeš být tak… tvrdá. — Nejsem tvrdá, Dimo. Jen k ní nic necítím. Jdi tam sám. Sedni si k ní, podrž ji za ruku, pro ni je tvá přítomnost stokrát důležitější než moje. Jsi její poklad, její sluníčko. Tak jí svítit až do konce! Dima se na sestru smutně podíval, otočil se a v tichosti odešel, bouchnul dveřmi. Katka si vzdychla, vzala talíř s jablky a šla do dětského pokoje. *** U nich doma bylo vždy všechno jasně rozdělené. Ne, rodiče je oba milovali stejně — i Katku, i Dima. V jejich bytě bylo vždy veselo, vonělo po buchtách a všude bylo živo. Ale paní Klaudie, babička, byla jiná nátura. — Dimečku, pojď sem, holoubku, — šeptávala babička, když za ní přijeli na víkend. — Podívej, co jsem ti schovala. Vlašské ořechy, sama jsem loupala! A bonbóny „Ledové kaštany“. Ještě teplé! Katce bylo tehdy sedm, stála vedle a dívala se, jak babička vytahuje ze staré komody ten vzácný sáček. — A pro mě, babi? — ptala se tiše. Klaudie se na vnučku podívala krátkým, pichlavým pohledem. — Ty, Kateřino, jsi šikovná holka. Podívej, jak jsi nabírala tvářičky. Ořechy jsou pro rozum, Dima se musí učit, je to chlap, opora. A ty běž, utři prach na poličkách. Děvče se musí naučit dřít. Dima, celý rudý, si vzal sáček a bokem odešel, Katka šla utírat prach. Nebyla z toho smutná. Divné, ale je to tak — malá Katka to brala jako počasí. Prostě někdy prší, no a babička miluje Dima. I to se stává… Na chodbě na ni většinou čekal bratr. — Tady, — podal ji polovinu bonbonů a hrst ořechů. — Jen to nejez před ní, bude zas brblat. — Tobě to víc pomůže, — usmívala se Katka. — Pro rozum. — Na ten rozum kašlu, — zašklebil se Dima. — Je bláznivá. Kousej rychle. Seděli na schodech na půdu a tajně chroupali „zakázané ovoce“. Dima se vždy rozdělil. Vždycky. I když mu babička vkládala potají peníze „na zmrzlinu“, hned běžel za Katkou: — Hele, máme na dva „ruské“ a žvýkačku s obrázkem. Jdeme? Bratr pro ni vždy byl oporou, jeho láska nahrazovala babiččinu chladnou pozornost tak dobře, že si ani nevšimla, že jí něco chybí. Léta plynula. Klaudie stárla. Když bylo Dimovi osmnáct, slavnostně oznámila, že na něj přepisuje svůj druhý byt v centru. — Opora rodiny musí mít svůj kout, — pronesla u rodinného stolu. — Aby si přivedl ženu do svého a nemusel se tísnit po koutech. Máma jen vzdychla. Znála matčinu tvrdou povahu a nechtěla se hádat, ale večer si zavolala Katku. — Dcerko, neboj se… My s tátou to vidíme. Rozhodli jsme se — peníze, co jsme šetřili na auto a větší byt, dáme tobě. Bude to tvůj základ na bydlení. Aby to bylo spravedlivé. — Mami, to přece nemusíš, — objala ji Katka. — Dima potřebuje byt víc, se Zuzkou už plánují svatbu. Já si vystačím s kolejí. — Ne, Katko, takhle to nejde. Babička má své manýry, my jsme vaši rodiče. Nemůžeme jedno dítě upřednostnit a druhé nechat bez ničeho. Takže si to vezmi a nehádej se. Katka si to nevzala. Dima odešel do babiččina bytu hned po svatbě a v jejich rodinné třípokojce bylo najednou volněji. Katka obsadila bývalý bratrův pokoj, rozmístila si tam knížky, stojan na malování a poprvé cítila, jaké to je — když lásku doma nikdo nerozděluje na „správnou“ a „špatnou“. Vztah sourozenců tím dědickým rozhodnutím neutrpěl vůbec. Naopak, Dima měl nějaké výčitky. — Káťo, přijď někdy k nám, — zval ji na návštěvu. — Zuzka upekla štrúdly. A babička… znáš ji. Včera zase volala, jestli jsem „její“ peníze náhodou neutratil za tvoje koníčky. — A co jsi řekl? — Že jsem to utratil za automaty a drahou whisky, — zasmál se Dima. — Tři minuty jen funěla do sluchátka, pak vyhrkla: „To tě ta Katka naučila!“ — Jasně že jo, — usmála se Katka. — Kdo jiný. *** Když se Katka provdala za Olega a narodilo se dítě, otázka bydlení byla neodbytná. Máma opět ukázala svůj diplomatický talent. — Poslouchejte, děti, — řekla. — Máme velký byt. Dima má svůj od babičky. Katka, vy s Olegem jste v podnájmu. Navrhuji: rozměníme náš byt na dvě menší. Do jednopokojového my s tátou, Katka s rodinou do dvoupokojového. — Mami, — vložil se Dima. — Vzdávám se nároku na podíl z našeho bytu. Já mám byt od babičky, stačí mi to. Ať si Katka vezme všechno, rozrůstají se a plánují. Mají dceru, potřebují to víc než já. — Dimo, co blázníš? — podivil se Oleg. — To jsou hromady peněz. Jsi si jistý? — Jsem si jistý. S Katkou jsme celý život všechno sdíleli. Kvůli bábě nedostala tolik pozornosti, měla by teď dostat víc. O tom nebudeme diskutovat. Katka tenkrát plakala. Ne kvůli metrům čtverečním, ale proto, že její bratr je nejlepší člověk na světě. Nakonec všichni dostali, co potřebovali. Maminka často jezdila pomáhat s vnučkou, Dima s rodinou u nich byli o víkendech jako doma. A Klaudie žila sama. Dima jí vozil nákupy, opravoval vodovod, poslouchal nekonečné stížnosti na zdraví a na „nevděčnou Katku“. — Už ti aspoň někdy zavolala? — ptala se babička s úšklebkem. — Aspoň jednou se zeptala, jak mi je? — Babi, vždyť jsi ji sama nikdy nechtěla poznat, — odpovídal něžně Dima. — Za dvacet let jsi jí neřekla hezké slovo. Proč by ti měla volat? — Chtěla jsem ji vychovat! — prohlásila pyšně stará paní. — Žena musí znát své místo! A ona… Vzala mi byt, mámu vyhnala z domu. Dima jen rezignovaně vzdychl. Vysvětlovat nemělo smysl. *** Katka seděla v kuchyni, hlavou jí běžely vzpomínky. Babička jí odstrčila ruku od marmelády. Chválila bratrův neumělý obrázek a minula diplom Katky za vítězství v olympiádě bez povšimnutí. Na Dímově svatbě seděla jako královna, na Katčinu nepřišla — prý je nemocná. — Mami, proč nejezdíme za babičkou Klaudií? — dcerka nakoukla do kuchyně. — Strejda Dima říkal, že je moc nemocná. — Protože babička Kluadie chce vidět jenom strejdu Dima, holčičko, — pohladila ji Katka. — Je jí tak líp. — Je zlá? — zamračila se dcera. — Ne, — zamyslela se Katka. — Ona jen neuměla milovat všechny stejně. V jejím srdci bylo místo jen pro jednoho člověka. I to se stává. Večer znovu zavolal bratr. — Je konec, Katko. Před hodinou. — Upřímnou soustrast, Dimo. Vím, jak těžké to teď pro tebe je. — Do poslední chvíle tě čekala, — zalhal bratr. Katka to poznala — říkal to z laskavosti, třeba i v naději na smíření. — Prý: „Ať je Katce dobře.“ — Díky, Dimo… Přijeď zítra. Upeču koláč, posedíme, zavzpomínáme. — Přijedu… Katko, nelituješ toho? Že jsi nepřišla? Katka nelhala. — Nelituji, Dimo. Na co to pokrytectví? Ani já ji nechtěla vidět, ani ona mě… Bratr chvíli mlčel. — Asi máš pravdu, — povzdechl si. — Vždycky jsi byla ta nejrozumnější z nás. Tak zítra. Pohřeb byl stručný. Katka přišla kvůli mámě a bratrovi. Stála opodál, v černém kabátě, pozorovala šedou oblohu, která na hřbitově padá zvlášť těžce. Když rakev spouštěli do hrobu, neplakala. Bratr přišel, objal ji kolem ramen. — Jak ti je? — Dobře, Dimo. Opravdu. — Víš, — odmlčel se. — Byl jsem v jejím bytě a našel jsem skříňku. Jsou tam staré fotky. I tvoje. Spousta. Všechny pečlivě vystřižené z rodinných snímků. Měla je zvlášť. Katka se překvapeně zvedla obočí. — Proč? — Nevím. Možná něco cítila, ale neuměla to dát najevo? Báli se, že když uzná tebe, mně zbyde méně? Staří lidé jsou zvláštní. — Možná, — pokrčila rameny Katka. — Ale na tom už nezáleží. Šli spolu ke východu z hřbitova pod jedním deštníkem — vysoký, silný Dima a drobná Katka. — Hele, — řekl Dima, když stáli u aut. — Rozhodl jsem se ten byt prodat. Pořídím si velký byt, dětem koupím malé garsonky na budoucnost a zbytek… Dáme to na dobročinnost? Dětské nemocnici? Ať „babiččiny“ peníze konečně někomu udělají prostě radost… Katka se na bratra poprvé za ty dny hezky usmála. — Víš, Dimo… To by byl ten nejlepší vtip na paní Klaudii. Nejhezčí msta na světě. — Tak platí? — Platí. Rozešli se každý svou cestou. Katka jela městem, poslouchala hudbu a cítila, jak uvnitř konečně zavládlo ticho a klid. Možná měl bratr pravdu. Část peněz dá na léčbu nějakých dětí. Tak je to spravedlivé.