Ano, psi jsou opravdu nesmírně věrní! Ale jejich věrnost patří jen těm, kdo je opravdu milují a zrádce neodpouští…
…
Sára běžela za autem, nechtěla zůstat sama v neznámém místě. Nechtěla být opuštěná a zapomenutá.
Běžela za tím, koho milovala, komu věřila až do poslední chvíle. Za člověkem, kterého by nedokázala zradit. Protože zradit neuměla
Jitko, seznam se, tohle je Sára! usmíval jsem se doširoka a představoval jsem svou fenku mladé ženě, která stála ve dveřích našeho bytu v Praze na vysokých lesklých podpatcích, takže byla téměř o hlavu vyšší než já.
Je hodná a moc poslušná, myslím, že si budete rozumět. Nebo vlastně jsem si jistý!
Sára radostně kroužila kolem mých nohou, ale na Jitku se dívala trochu s nedůvěrou.
To je normální psi na cizí lidi obvykle dávají pozor. Jenže tady bylo něco jiného. Sára zjevně cítila na Jitce něco odporného.
Nebylo to kvůli jejím přeslazeným parfémům, které snad porušovaly ženevskou úmluvu o chemických zbraních. Psi někdy mají tu úžasnou schopnost poznat nedobré lidi!
A Sáře tahle vlastnost opravdu nechyběla. Její cit na tohle nikdy neselhal.
Když potkala na ulici špatné lidi, vždycky mě instinktivně táhla stranou, klidně i proti mé vůli. Milovala mě a starala se o moje štěstí, jak uměla.
Jenže v malém dvoupokojovém bytě těžko někam utečete a Jitku jsem navíc vnímal hodně vřele.
Objímám ji, líbám…
Jitka, když si všimla Sářina pohledu, mě vzala za ruku, odvedla do kuchyně, zavřela dveře a polohlasem řekla: Proč jsi mi nikdy neřekl, že máš psa?
Nebylo to třeba, šeptl jsem. Vadí ti to?
Vadí! Nemám psy ráda a nechci s nimi žít v jednom bytě jak jsi jí vůbec říkal?
Sára
Sára. No, tak tohle je prostě problém. Dokud bude ten pes v bytě, ke mně se nestěhuju a o svatbě nemůže být ani řeč.
Nemám psy ráda, chápeš? Nesnesu to. Buď si vybereš mě, nebo psa.
Venku lilo jako z konve, stěrače divoce švihaly kapky z okna, jako by je nenáviděly stejně jako já, když jsem projížděl noční Prahou s temným výrazem.
A pocit uvnitř… jako by mi někdo na duši vylil kbelík špíny. Musel jsem udělat něco, co jsem nikdy udělat nechtěl.
Ale Jitku jsem miloval a plánoval jsem si s ní budoucnost. Nebo teď už jsem si tím nebyl vůbec jistý.
Zásadní ale bylo, že její táta známý pražský developer mi slíbil pomoct, když to budu potřebovat. Řekl, že vyřeší všechny patálie s mým menším podnikáním, které se začínalo hroutit. A držel slovo.
Měl jsem reálnou šanci zachránit a časem rozšířit svou stavební firmu. Vyskočit zpátky na nohy a konečně být úspěšný. Bylo by šílenství odmítnout.
Vyjel jsem za město, šlápl víc na plyn. Déšť houstl, vítr sílil.
Kapky bušily na sklo, střechu, kapotu a kufr, jako by mě chtěly zastavit: Prober se! bušely do mého svědomí.
Sára na zadním sedadle sledovala stékající kapky po skle. Tušila to. S příchodem nové ženy jsem se změnil. Ochladl jsem jako tenhle podzimní déšť. Přestal jsem s ní mluvit, přestal jsem ji hladit. Stával jsem se cizincem.
Zastavil jsem na kraji silnice, zapálil si cigaretu a hustý kouř rychle zaplnil auto.
Oblékl jsem si kapuci a vystoupil ven. Sára čekala, co přijde.
Pak to šlo rychle: zadní dveře se prudce otevřely, ven unikla hustá dávka kouře mísícího se s deštivou nocí. Chytl jsem Sáru za obojek a vytáhl ji z auta. Jemně zaharašila.
Dvoje tlumené rány nejdřív zabouchl zadní dveře, pak přední.
Auto vyrazilo zpět k městu a déšť bubnoval na plechový trup dál.
Sára stála osaměle na mokré silnici, nechápavě zírala za autem. Déšť krutě smáčel její srst, kapky ji promočily až na kůži.
Pak se rozběhla. Nechtěla zůstat sama v tom neznámu. Běžela za tím, koho milovala, komu věřila. Nedokázala přestat.
Nepatřila k těm, kdo zrazuje. Jenže s autem jedoucím stovkou soutěžit nemohla rozhodně nebyla gepard. Jen obyčejný pes.
Srst těžkla, běžela pomaleji.
Zadní světla brzy zmizela ve tmě, ale Sára běžela dál. Nešlo se zastavit.
Někdy, když člověk nemůže zastavit sám, zasáhne osud. Ne proto, že je krutý. Prostě nemá smysl běžet za minulostí.
Ozvalo se skřípání brzd a tupá rána. Řidič prudce vystoupil a sevřel si hlavu v dlaních.
Na mokrém asfaltu ležela Sára. Opatrně k ní přišel a podíval se jí do očí.
Oči, které ještě věřily, ale každou vteřinou v nich bylo víc smutku a beznaděje.
Díky Bohu, žiješ! pomyslel si Petr.
S rozvahou otevřel dveře svého auta, položil na sedadlo bundu a Sáru opatrně zvedl a uložil na připravenou podložku.
Byla už noc, takže nezbylo než jet do jediné nepřetržitě otevřené veterinární kliniky v Brně. Tam taky zamířil. Občas Sára zaškubala zadními nohami, jako by ve snu pořád utíkala.
Veterinář bez reptání vyšetřil Sáru bez nároku na honorář za první prohlídku. Na otázku co se stalo Petr trochu zmateně vysvětlil.
Lékař zkušeně věděl, že se psa někdo chtěl zbavit. Nebyl to první případ, a bohužel ani poslední.
Naštěstí šlo jen o pohmožděniny. Předepsal mast a doporučil chladit ránu, aby splaskl otok.
Petr odnesl Sáru k sobě do bytu, na podlahu položil svou bundu a Sáru na ni přikryl.
Je to jen dočasné, omluvně řekl Sáře.
Za deset dní se začala zotavovat. Šla sice trochu napadnutá na jednu packu, ale hlavní bylo, že chodila. Kulhání samo časem odezní.
Vyhodili tě na ulici? nahlas jsem se ptal Sáry, seděl jsem vedle ní na posteli.
Psi jsem nikdy předtím neměl. Ani žádné kamarády se psy. Vlastně ani kamarádů už moc ne. Rozčaroval jsem se z nich.
Jeden mi přebral přítelkyni, druhý mě poškodil v podnikání tak, že jsem skončil v insolvenci, třetí mě namočil do podezřelých machinací, málem mě to stálo trestní stíhání.
Naštěstí vše dobře dopadlo a já vyrazil žít jinam, začít znovu.
Se všemi psími otázkami jsem tak musel volat veterináři, který mi dal vizitku a řekl, že můžu kdykoliv zavolat.
Podle jeho rad jsem Sáru zvládl v klidu vykoupat a umýt z ní všechen nános špíny.
Myslel jsem, že bude boj, ale Sára koupání snesla v klidu.
Konzultoval jsem i krmivo, dvakrát jsem s ní byl na kontrole, abych měl jistotu, že neprožívá posttraumatický šok.
Stav Sáry mě trápil jedla špatně, celé dny ležela, téměř si mě nevšímala.
To je normální, vysvětlil doktor.
Milan Hořava mi doporučil chodit s ní často ven pohyb urychlí regeneraci.
Prostě s ní choďte, nic nechtějte. Časem si zvykne. Třeba si i oblíbíte.
Jak řekl doktor, tak to skutečně bylo. Staré rány, i ty duševní, se zahojily, a po necelých dvou měsících od setkání na silnici jsme se Sárou stali přáteli.
Možná jsme nebyli nejlepšími, ale pes mi začal opravdu důvěřovat. Dokonce její chuť k jídlu se zlepšila. Pravda, už nebyla Sára, ale teď dostala jméno Libuše.
Do nového života s novým jménem, říká se. Libuše na něj rychle slyšela. Asi proto, že nové jméno znělo podobně, možná staré už pro ni ztratilo význam.
Každý den jsme bez ohledu na počasí vyráželi ven a bylo nám tak dobře.
Jen za deště Libušiny oči smutněly. Ne vlivem deště, který by odplavil slzy, ale kvůli vzpomínkám.
Ano, zapomenout, co se stalo, bylo těžké. Pes není člověk, ale city mu nejsou cizí. Kdo tvrdí opak, nikdy psa neměl.
Jednou, když jsme za studeného listopadu byli v parku, Libuše dostala chuť prohnat kočku, což také udělala rozběhla se, když jsem kupoval u stánku kávu. V tom chladu člověka alespoň trochu zahřála.
Otočím se a pes nikde!
Pohár jsem nechal na stánku a vyrazil jsem Libuši hledat, neměl jsem tušení, kterým směrem běžet, ale věděl jsem, že prostě běžet musím.
Mezitím Libuše zuřivě štěkala pod stromem, na který kočka vylezla. Asi ji zvala dolů k pokračování honičky.
Vedle náhle zastavil černý SUV, z něj vystoupil Radim.
Šel směrem k obchodu, ale najednou znehybněl, když Libuši spatřil.
Sáro!
Pes na začátku nechápal, že je volána ona sama. Ale když slyšela své bývalé jméno znovu a rozeznala známý hlas, zpozorněla a zadívala se na Radima.
Sáro, ke mně! bývalý pán se dřepl a přívětivě se usmíval.
Chtěla za ním běžet, toužila po objetí, ale cosi ji drželo zpátky. Co asi v tu chvíli cítí pes? Kdo ví… Ale určitě něco cítí.
Vždyť mě zradil! Nechal mě samotnou Nebo ne? Možná jsem to jen špatně pochopila a celou tu dobu mě hledal a teď mě našel?!
Ocas se maličko zachvěl snad radostí, snad napětím.
Když Radim uviděl nejistotu, rychle přeskočil plůtek a přiblížil se, natahoval ruku: Sáro! Sáruško! Jsem tak šťastný, že jsem tě našel!
Začal ji hladit a tiskl ji k sobě, Libuše se však nijak neradovala. Nepřitulila se, nevrtěla ocasem.
Něco jí bránilo cítit radost, jako dřív. Něco ji drželo.
Běžel jsem kolem a zahlédl, jak nějaký chlap táhne moji Libuši za obojek k autu.
Co děláte? To je můj pes!
Chytil jsem Radima za rameno a ostře ho obrátil k sobě.
Co děláte? To je můj pes!
Fakt?
Fakt co? Libuše, ke mně!
Libuše udělala krok ke mně, ale Radim ji pevně držel za obojek.
Jaká Libuše? To je Sára! Já ji vychovával od štěněte, a pak…
A potom? ptám se, začíná mi všechno docházet.
To už nemusíš vědět! Je to moje fenka a beru si ji zpátky, jasné?
Ne, jasné to není! Je tu a zůstane se mnou. A vůbec, nedráždi mě zbytečně.
Cože?!
Radimovi zrudla tvář, oči rozzuřeně zaplály. Napřáhl se, že mě praští, ale Libuše, která do té chvíle střet sledovala spíš lhostejně, najednou zavrčela, vytrhla se, otočila se k Radimovi a ukázala zuby.
Zarazil se.
Spíš překvapen než vystrašen. Nikdy se k němu tak nechovala. Nikdy na něj nevrčela a necenila zuby.
Nikdy se na něj nedívala tak rozhodně, připravená bránit se. Povolenou ruku stáhl zpět a ustoupil.
Libuše, nech to být. Jdeme. řekl jsem tiše.
Přišla ke mně, schoulila se nosím ke stehnu a pokorně sklonila hlavu, abych jí mohl připnout vodítko.
Odcházeli jsme alejí pokrytou spadaným listím, aniž bychom se někdy ohlédli. Radim se za námi díval a bezmocně svíral pěsti.
S Jitkou to nakonec nedopadlo, ke svatbě nikdy nedošlo, otec jí s podnikáním nepomohl a já musel firmu prodat, abych splatil dluhy. Nikdy jsem si neodpustil, co jsem tehdy udělal. Ale nedalo se to vzít zpět.
Ano, psi jsou věrní. Ale jen těm, kdo je opravdu milují. Zradu neodpouští
Ten den jsem pochopil, že skutečný vztah, ať je mezi lidmi nebo se psem, stojí na důvěře a lásce ne na prospěchu nebo podmínkách. A kdo jednou zklame, ten už si důvěru zpět nekoupí ani za všechny koruny na světě.
