Jana nikdy nevěřila svému manželovi. Proto se musela spoléhat jen na sebe tak to v jejich manželství uspořádalo. Manžel Václav byl krásný jako makový květ a vždy byl duší každé oslavy. Alkohol pil střídmě, nekouřil a na fotbal, rybaření ani lov se nechtěl pouštět. Jednoduše řečeno: chlape co máš, máš. Díky těmto kladným vlastnostem Jana tušila, že muž najde útěchu mimo čtyři stěny domova. Takových mužů se s ohnivě červenými vlasy a pihami po celém obličeji během dne nedostane. A lovkyně se vždycky najdou
Jediné, co Janu v jejích úzkostech trochu uklidňovalo, byl fakt, že manžel miloval jejich syna. Václav na Štěpána byl naprosto zcela oddaný. Veškerý volný čas věnoval chlapci, a proto Jana věřila, že tato neúnavná otcovská láska stačí k udržení rodiny.
Ve škole se Jana posmívala Ančkou kvůli jejím ohnivě červeným vlasům a pihám, rozesetým po tváři. Maminka, která byla od dětství naprosto okouzlující, jí říkala: Janičko, jsi jako ošklivé káčátko. Omlouvám se za přirovnání, ale pravdu musíme přijmout. Kdo ti ji řekne do očí? Jen matka. Oženit se tě nikdo neodváží, takže budeš muset spoléhat jen na sebe. Buď pilná ve škole, po škole buduj kariéru. A když se ti objeví nějaký dobrý muž, nebuď váhavá, staň se poslušnou manželkou. Tento výrok si Jana pamatovala celý život.
Po absolvování základní školy s červenou medailí se Jana vydala na vysokou školu, kde potkala budoucího manžela. Nechápejíc, proč ji takový pohledný chlap upoutal, později jí Václav svěřil, že byla jediná dívka, ke které se neodvážil přiblížit. Jana nepoužívala žádnou kosmetiku, nechala se oblékat nenápadně a nedokázala flirtovat. Když si uvědomila, že po ní vážně chodí takový významný mladík, rozhodla se převzít iniciativu nebylo vhodné nechat tuto šanci ujít. Navrhla Václavovi, že se vezou. Mladý muž byl nejprve šokován tak neotřelým návrhem, ale Jana slíbila, že bude pokorná, submisivní a věrná. Láska přijde časem, přesvědčovala svého nápadníka. Václav nakonec souhlasil, a to i díky podpoře své matky, Viktorie Olgárové.
Když Václav poprvé přivedl Janu domů, Viktorie Olgárová se na dívku podívala s nevlídným, kritickým pohledem. Jana se jí vůbec nelíbila: Syn je krásný jako zářivé slunce, jasnější než měsíc. Každá žena by po něm chtěla! A pak je tu taková pihavá špína. První setkání dopadlo ne zrovna dobře.
Jana však zaznamenala nespokojenost budoucí tchyně. V hloubi duše věděla, že krásný manžel může být překážkou rodinného štěstí, ale svůj šanc nechtěla propásnout. Rozhodla se navštívit matku Václava bez manžela. Musela zachránit své budoucí manželství, které viselo na vlásku. Viktorie ji přivítala, podala čaj a tentokrát se Jana zdála být vůbec sympatická. Zvykám si zamyslela se Viktorie. Jana slíbila, že bude synovi věrnou a poslušnou manželkou po zbytek svých dnů argument, který převažil všechny nedostatky potenciální snachy.
Viktorie Olgárová byla vdova; její manžel ji před lety opustil pro novou lásku a po roce se vrátil vyčerpaný a zničený. Rodina ho nepřijala. Celý život si pokládala otázku, zda měla odpustit nevěrníka, nebo nechat bolest v srdci. Výchova jediného syna byla těžká, a tak nakonec podpořila výběr svého milovaného syna. Uvědomila si, že Jana dorazí po všech možných cestách, i po těch nejhrbolatých. A co je ještě důležitější požehnala svatební svazek Václava a Jany.
O rok později se jim narodilo dítě Štěpán. Byl přesnou kopií svého otce, což potěšilo Viktorie Olgárovou. Václav se nad synem vznášel jako šílený motýl, Štěpán se stal jeho smyslem života. Láska k manželce však nepřicházela.
Jana také k manželovi nezapálila žádnou vášeň. Jejich vztah byl klidný a rovnoměrný: prala, žehlila jeho košile, připravovala jídla, políbila ho na tvář před spaním. Václav jí posílal veškerý plat, dával k narozeninám květiny a každé ráno ji líbal na tvář, pak spěchal do práce. Všechno to připomínalo spíše rituál než lásku. Očekávali skutečné manželské city, o nichž četli v knihách i slyšeli od přátel. Po pěti letech Václav nakonec našel ten pocit ale mimo svůj domov.
Byla to dívka nebeské krásy jménem Božena. Všechno na ní bylo nehmotné a přitažlivé. Václav nemohl odolat jejím kouzlům a Božena mu odpověděla stejným způsobem. Polovina roku se scházeli v kavárně, na lavičce i u přátel. Celá podpražka ho vyčerpávala a čím dál víc se vyhýbal vlastní manželce. Štěpán viděl otce spíše rozhořčeného než milého. Vypustit Boženu však nebylo možné. Buď se mnou, nebo zůstaneme jen přáteli. V starých vdách nebudu sedět, vyhlásila Božena.
Václav byl zmatený. Nechtěl ztratit Boženu, ale zároveň byl Štěpán pro něj neodolatelný. O Jani vůbec nepřemýšlel. Když měl Štěpán pět let, Václav sbalil věci a odešel z domu.
Jana čím dál častěji vzpomínala na matčin výrok. Ačkoliv byla v dětství slova matky nesnesitelná, nyní pochopila, že odchod manžela přežije bez dramatického skoku z mostu či tří řek. Matčina vakcína proti životním těžkostem v ní vyrostla.
Celá tato nepříjemná kapitola zanechala v srdci Jana kousek, který se ztratil do hlubin duše a čekal na svůj konec. Štěstí je jako volná ptáčka přiletí, kam chce. Jana musela vypít pohár opuštěné manželky do dna. Na rozloučenou řekla Václavovi: Kdykoli se rozhodneš, dveře jsou ti vždy otevřené. Neotálej. Štěpán tě moc miluje. Nenech ho trpět.
Václav ještě půl roku kolébával mezi synem a Boženou. Jana pečlivě uchovávala zubní kartáček bývalého manžela v oddělené misce ve své koupelně. Když Václav přišel umýt si ruce, kartáček mu smutně hleděl do očí. Nemohl na něj klidně pohlížet byl to tichý výčitka. Jednou ho dokonce schoval do kapsy s úmyslem ho vyhodit.
Když se však při dalším návštěvě podíval do misky, našel tam novou kartáčkovou hlavu. Na kuchyni ho vždy čekal hrnek s čerstvou kávou, a v předsíni stály domácí pantofle, připravené na jeho kroky. Tyto drobnosti škrábaly Václavovi duši. Snažil se co nejrychleji zahrát se se synem a utéct z domu. Nedokázal si sám vysvětlit, proč opustil rodinu. Neviditelná, nezvladatelná síla ho táhla k Boženě. Duše se roztrhávala na kusy. Co dělat? Jak neublížit těm, kteří jsou mu nejbližší? Kdo mu poradí, jak vyjít z této bláznivé situace?
Václav si tyto otázky opakovaně kladl, ale odpovědi neznal. Mohl by třeba Jana zabránila vstoupit k němu domů, mohla by proklínat milenku i jeho. Jana však mlčky přikývla a pokaždé, když Václav odešel po hraní se Štěpánem, tiše řekla: Vracuj se, Václave. Nezapomeň na nás
K Boženě se vracel vyčerpaný. Jako manželce se jí nelíbilo to celé šílenství kolem Štěpána. Božena ho varovala: Když tě opustím, bude to jen proto, že tvůj miláčeksyn tě má více než mě. Tak to trvalo léta.
Kamarádky povídaly Janě: Pane Bože, už by ses měla vdát! Co čekáš? Štěpán potřebuje otce každý den, ne jen o svátcích. Jsi ještě mladá, zapomeň na Václave! Když keř není milý, slávka hnízdo nepostaví. On Boženu nepustí. Jana poslouchala, vzdychala a mlčela. Postupně kamarádky přestaly Jany naléhat. Všichni si zvykli, že je sama. Čas neúprosně plynul.
Václav přestal navštěvovat Štěpána. Otec a dospělý syn se setkávali jen na neutrální půdě. Štěpán dokončil školu. Jana si konečně uvědomila, že její manžel se nevrátí uplynulo dvanáct let od jeho odchodu. To byl dost dlouhý úsek.
Jana pak položila tlustý tečku na tu kapitolu svého života a přestala čekat na Václava. Byla stále plná sil a chtěla mít druhé dítě. Vzala si cestovní poukaz a odletěla do slunných krajů, kde prožila krátký milostný románek na pláži, bez závazků i nároků. Po devíti měsících se Štěpánovi narodila sestra Maruška. Přátelé Jany byli překvapeni jejím rozhodnutím. Stáli před porodnicí a čekali na novorozence.
Mladá matka přišla únavná, ale šťastná. V ruce držela balíček ozdobený růžovými stuhami. Ahoj, holky! Prosím, milujte a hýčkajte mou Marušku! usmála se Jana.
Jedna z přítelkyň se zasmála: A jak ji budeme oslovovat po otcově příjmení?
Až dospěje, bude to vědět! odpověděla Jana s úsměvem.
Žádné píchání kamarádek nemohlo zatemnit Janinu radost. Celý její život byl nyní věnován výchově Marušky. Štěpán byl první a nenahraditelný pomocník. Sestra mu byla drahá, a on se neptal na nepříjemné otázky ohledně otce Marušky. Když Marušku poslali do školky, mělo jí tři roky. Tam děti osvětlují své kamarády zjišťují, že děti mají nejen maminky, ale i tatínky!
Maruška se od té chvíle snažila nazývat bratra Štěpána svým otcem. Bylo to směšné i hořké.
Jednoho večera zazněl nejistý zvonek v Janině bytě. Maruška sprintovala k dveřím a křičela: To je můj táta! Jana se podívala kouřem do výstřihu. Uviděla Václava! Otevřela dveře široce.
Mohu vejít, Jano? ptal se váhavě starý, nečekaný host.
Vejdi, pokud jsi přišel. Jana nepřikrývala překvapení.
Václav odložil dvě těžce nabité tašky a sundal batoh z ramen. Maruška se rozběhla k neznámému strýci a objala ho: Mami, to je můj táta, že? Jana, pochopila situaci, se slzami v očích obrátila k dcerce: Ano, Maruško, to je tvůj tatínek.
Václav vzal holčičku do náruče, políbil její pihovatý nos, pohladil zlatavé kudrliny: Ahoj, můj roužek! Pak se přitulil k Janě a vášnivě ji políbil.
Díky, Jano, z celého srdce. Odpustíš mi? prosil na kolena, však Jana pevně sevřela jeho loket a nedovolila mu padnout.
Zdravím tě, můj hořký med! Už jsi byl pryč 17 let, ale nemám žádné zášť. Kdo si bude starat o našeho syna? Potřebujeme ho. Jana vydechla s úlevou.
Štěpán, s úžasem otevřenýmaA tak se Jana rozhodla, že bude pevnou oporou svému synovi i dceři a nechá minulost za sebou, aby mohla žít v klidu a lásce.
