Již dávno, kdy se v naší rodině psalo o věrnosti a osudu, si Jarmila nikdy nedůvěřovala svému manželovi. Musela se spoléhat jen na sebe tak se to v našem starém domě vždycky vyvíjelo.
Václav byl hezký jako májová růže a vždycky patřil k těm, kdo rozproudí každou společnost. Pivo pil střídmě, nekouřil a nechtěl se pouštět do rybaření, fotbalu ani lovu. Chlap ale co se dá, říkali lidé. Díky těmto kladným vlastnostem si Jarmila myslela, že Václav najde útěchu mimo čtyři stěny domova takových mužů se za dne s ohněm nenejde, a lovkyně se tu vždycky objeví.
Jediné, co Jarmilu trochu uklidňovalo, byl její syn Štěpán. Václav byl pro něj jako voda v poušti, veškerý volný čas věnoval chlapci. Jarmila tak věřila, že tato divoká otcovská láska stačí k zachování rodiny.
Ve škole si Jarmilku posmívali Jarmílkou kvůli jejím ohnivě zrzavým vlasům a pihám, které se rozprostíraly po celém obličeji. Matka, pravá kráska, jí od mala vštěpovala: Jarmílo, jsi jako husí mládě. Promiň, že ti to říkám, ale pravdu nesmíme skrývat. Nikdo tě nevezme za ruku, tak se budeš muset spoléhat jen na sebe. Uč se pilně, po škole se postav na vlastní nohy, a když se objeví dobrý muž, nebuď tvrdohlavá buď mu poslušnou manželkou. Tato slova si Jarmila nesla po celý život.
Po dokončení základní školy s zlatou medailí nastoupila na univerzitu. Tam potkala svého budoucího manžela. Jarmila netušila, proč ji takový úspěšný chlap zaujme. Václav jí jednou přiznal, že ona byla jediná dívka, ke které se neodvážil přiblížit. Jarmila vůbec nečistila tvář, nenosila žádný make-up, oblékala se nenápadně a nezvedala křídla. Když si uvědomila, že se o ni vážně zajímá, rozhodla se převzít iniciativu. Když ti osud dává takový dar, nenech ho propadnout! řekla. Nabídla Václavovi, že se provdá. Ten byl nejprve šokován touto neotřelou nabídkou, ale Jarmila slíbila, že bude pokorná, poslušná a věrná. Láska s časem přijde, ujišťovala ho. Nakonec souhlasil, ačkoliv mu pomohla jeho matka, Alžběta.
Když Václav poprvé přivedl svou snoubenku k domovu, Alžběta na Jarmilu zvedla kritický, drsný pohled. Ten chlap je jak slunce na nebi, krásnější než červená hvězda, a ty jsi jen taková pihová sranda. Co by chtěl mít vnoučata? pomyslela si. První setkání tedy neproběhlo v nejlepších tóninách.
Jarmila však neignorovala nespokojenost tchyně. Ve svém nitru věděla, že krásný manžel může být překážkou štěstí, ale nechtěla promarnit šanci. Přišla k Alžbětě sama, aby zachránila svůj budoucí sňatek. Alžběta ji nabídla čaj, a Jarmila se tentokrát jevila i poněkud přitažlivě. Zvykám si zamyslela se Alžběta. Jarmila slíbila, že bude synovi věrnou a poslušnou ženou až do konce svých dnů a to převažovalo nad veškerými nedostatky.
Alžběta byla žena sama; její manžel ji před lety opustil pro novou lásku. Po roce se vrátil vyčerpaný a roztrhaný, ale rodina ho nepřijala. Celý život se ptala, jestli neměla odpustit nevěrného muže, ale vzpomínka na podraz byl jako trn v srdci. Vychovávat syna sama byla těžká zkouška, a tak nakonec podpořila Václavovo rozhodnutí a požehnala svatbu.
Rok po svatbě se narodilo dítě Štěpán. Byl naprosto podobný svému otci, což Alžbětu nesmírně potěšilo. Václav se nad synem houpal jako motýl po rozkvetlém poli, Štěpán se stal smyslem jeho života. Láska k manželce však nepřicházela. Jarmila také necítila žádná vášeň k Václavovi; jejich vztah byl klidný a rovnocenný. Dělala domácí práce, vařila, líbala ho na dobrou noc. On jí dával výplatu, květiny k narozeninám a polibky ráno, ale vše připomínalo spíše rituál než pravou lásku. Oba doufali, že jednou pocítí ty pravé manželské city, o kterých čtou v knihách a o kterých přátelé mluví.
Po pěti letech Václav objevil lásku jinde v krásné dívce jménem Božena. Byla jako nebeská panna, a on se do ní zcela ztratil. Šest měsíců se scházeli v kavárnách, na lavičkách i u přátel. Tento tajný vztah ho vyčerpával a čím víc se Václav vyhýbal Jarmile, tím víc Štěpán viděl otce rozlobeného. Božena ho konfrontovala: Buď se mnou, nebo zůstaneme jen přáteli. Ve starých ženách nebudu sedět.
Václav byl zmatený nechtěl ztratit Boženu, ale Štěpán byl pro něj cennější než cokoli. Na Jarmilu v tu chvíli ani nepomyslel. Když byl Štěpán pěti let, Václav si sbalil věci a odešel.
Jarmila si často připomínala matčinu radu. Dříve jí slova matky bolela jako hřebík, ale nyní chápala, že odchod manžela přežije bez tragédie a nevyhne se srážce do hluboké řeky. Matčina vakcína proti životním útrapám ji posílila.
Tato hořká kapitola zůstala v srdci jako drobný kousek, který se ztratil do hlubin duše. Štěstí je volná pták, který si vybere, kam si přiletí.
Když Václav po dlouhých letech přišel zpátky, Jarmila mu řekla: Dveře pro tebe vždycky zůstávají otevřené, jen se nesnaž o zbytečné prodlení. Štěpán tě miluje, nedávej mu bolest.
Václav ještě půl roku kolébával mezi synem a Boženou. Jarmila opatrně uchovávala zubní kartáček bývalého manžela v odděleném skleničce. Když Václav přišel umýt ruce, kartáček mu hleděl jako tichý výčitka. Jednou ho dokonce schoval do kapsy, ale při dalším příchodu našel v skleničce nový kartáček.
Na kuchyni čekala oblíbená šálek s horkou kávou, v chodbě stály domácí pantofle, připravené na svého pána. Tyto drobnosti ho rozmrzely. Nemohl si vysvětlit, proč opustil rodinu; neznámá síla ho táhla k Boženě, duše se mu roztrhávala.
Otázky, které si kladl, zůstaly bez odpovědi. Mohl by Jarmilu zastavit u prahu, křičet na podvodnici, ale ona mlčky trpěla a říkala: Vrať se, Vítku, nezapomeň na nás.
Božena se vracela vyčerpaná, a ona, jako manželka, nechtěla celý ten chaos kolem Štěpána. Varovala ho: Jestli odejdu, bude to jen kvůli tvému milovanému synovi. Více se o něj staráš než o mě. Tak to trvalo roky.
Kamarádky muše Jarmilu: Proč se ještě nevdáš? Co čekáš? Štěpán potřebuje otce každý den, ne jen o svátcích. Zapomeň na Vítka! a tak dál. Jarmila naslouchala, povzdechla se a mlčela. Postupně už jí kamarádky přestaly radit; všichni se smiřili s tím, že je sama.
Čas neúprosně plyne. Václav přestal navštěvovat Štěpána. Otec a dospělý syn se setkávali jen na neutrální půdě. Štěpán dokončil školu, a Jarmila konečně pochopila, že manžel se nevrátí uplynulo dvanáct let od jeho odchodu.
Jarmila uzavřela tuto kapitolu a přestala čekat. Byla ještě plná sil a plánovala druhé dítě, ale místo toho si koupila lístek na slunný ostrov. Tam prožila krátký románek bez závazků, jen tak pro radost.
Devět měsíců po návratu Štěpána se objevila dcerka Mařka. Kamarádky byly překvapeny Jarmiliným rozhodnutím, stály u vchodu porodnice a čekaly na novorozence. Mladá matka vyšla unavená, ale šťastná, s balíčkem ozdobeným růžovými stuhami.
Ahoj, holky! Prosím, milujte a hýčkejte mou Mařku! usmála se Jarmila.
Jedna z nich se zeptala:
A po otcově jménu, jak jí budeme říkat?
Do jména se dostane, až vyroste! odvětila Jarmila.
Žádné šílené poznámky už nedokázaly zkazit Jarmilin radost. Celý její život se nyní točil kolem výchovy Mařky.
Štěpán byl první a nepostradatelný pomocník. Sourozenci se milovali, a Mařka se neptala na složité otázky o svém otci. Když je matka šťastná, zbytek už není důležitý.
Když Mařka odstoupila do školky ve třech letech, ostatní děti jí ukázaly, že i děti mají nejen maminky, ale i tátky. Mařka od té chvíle chtěla otce svého bratra Štěpána nazývat tátou. Bylo to směsné i hořké.
Jednoho večera zazvonil nejistý zvon v Jarmilině bytě. Mařka rozběhla ke dveřím: To je můj táta! Jarmila podívala se do okénka a uviděla Václava. Otevřela dveře široce.
Mohu vstoupit, Jarmilo? ptal se chlap, který nesl dvě těžké tašky.
Jdi dál, když už jsi tady, odpověděla, překvapená, ale neukrývající úsměv.
Václav položil tašky na stranu a sundal batoh. Mařka se vrhla na neznámého otce s objetím:
Mami, to je můj táta, že?
Jarmila, s očima plnýma slz, přikývla:
Ano, Mařko, to je tvůj táta.
Václav chlapce objal, políbil mu pihovanou čumáček a rozčesal zlatavé vlnky: Ahoj, můj ryzeť! Pak se přitulil k Jarmilině ruce a vášnivě políbil:
Díky, Jarmilo, odpustíš mi? prosil, připravený padnout na kolena.
Jarmila pevně chytila jeho loket, aby nespadl:
Vítej, můj hořký med! Už jsi byl pryč devatenáct let, ale nebudu ti držet křivdu. Kdo vzpomíná na staré, ten už nebolí. Potřebujeme tátu.
Štěpán stál bokem se otevřenýma ústy, očima plnýma úžasu.
O dva týdny později Jarmila, po překvapivém záchvatu emocí, zavolala kamarádku a řekla: Chceš znát příjmení mé dcery? Je Viktrůvna. Zapamatuj si to Marie Viktrůvna, a už žádné výmluvy.
Tak se ten dávný příběh zkrátka vryje do našeho českého folklóru, jenž připomíná, že lidské srdce, ať už rozervané nebo uzdravené, vždy najde svůj vlastní směr.
