Ondřej seděl na dřevěné stoličce v kuchyni a pozoroval, jak ve slunečním paprsku poletují drobounké prachové částečky. Byt číslo 48 v prvním patře domu na Smetanově třídě byl až nepřirozeně uklizený. Příliš uklizený, jaksi chladně čistý.
Před třemi měsíci odtud odjela Lenka. Odvezla kufry, palmu v rohu obýváku a hlavně desetiletého Adámka a šestiletou Elišku. Zpočátku měl Ondřej pocit, že je to vysvobození. Nemusel poslouchat pohádky u snídaně, nešlapal na rozházené kousky Lega, mohl v klidu jíst svíčkovou přímo z hrnce.
Po týdnu ale svoboda přešla v prázdnotu. Po všech těch společných letech najednou netušil, co všechno je potřeba v domácnosti doopravdy zvládat. Zapomněl, kolik práce to obnáší, když chybějí ti nejdůležitější.
Ale nejhorší bylo čekání na páteční večer.
Tati, jsme tu! Eliška vrazila do předsíně, s čepicí napůl spadlou a batohem, co z ní málem spadl. Voněla ulicí a dětským šamponem.
Ondřej ji neohrabaně objal, rozpačitě, trochu nejistě. Adámek přišel za sestrou, schovaný za sluchátky, jen letmo zamžikal k otci.
Ahoj, tlupa! Pojďte dál. Připravil jsem se na váš příjezd, zamumlal Ondřej, jako by chtěl všechno dohnat dokonalostí.
Rozhodl se: když bude dokonalý hostitel, budou děti chtít zůstat napořád. Pořídil si nejdražší teflonovou pánev z Tescomy, vytiskl pečlivě recept z internetu.
Co bude k snídani? zeptal se Adámek rozespale v sobotu ráno, koukl na stůl a protáhl se.
Lívance! odpověděl Ondřej rázně, když zápasil s těstem plným hrudek S domácí malinovou marmeládou, tak jak to máte rádi.
Jako od mámy? zeptala se nedůvěřivě Eliška, vyskočila na židli a zamrkala.
Ondřej ztuhl.
Ještě lepší než od mámy. Uvidíte!
Během půl hodiny byla kuchyně jako bojiště. Mouka Ondřejovi ulpěla na obočí, na podlaze, záhadně i na zácloně. První lívanec se rozpadl v šedý, potrhaný kus, druhý se připálil do uhelné černi, třetí byl jaksi gumový.
Vztek se v něm hromadil. Nenáviděl tu pánev, sporák, tu svou nemotornost. Měl chuť zakřičet: “Jak je možné, že je to TAK těžké?” Ale zadržel se, protože u stolu seděly dvě čekající tváře.
Už to skoro je, zahuhlal a utřel si pot z čela.
Nakonec skončila na stole nevzhledná, ale lákavě vonící hromádka lívanců. Nebyly dokonalé, některé okraje černé, ale voňavé. Přidal misku s jahodovým džemem a čekal na ortel.
Eliška si ukousla, spokojeně se usmála.
Dobré, tati. Moc.
Adámek kývl, aniž by sundal sluchátka, ale snědl hned tři. Ondřej vydechl úlevou. Povodeň tepla ho zaplavila. Chvíli měl pocit, že kouzlo funguje, propast mezi nimi se zaceluje těstem a marmeládou.
Nedělní večery byly nejtěžší. Hodiny střídání nálad radost z víkendu mizela v tichém smutku z loučení.
Seděli v obýváku. Ondřej koupil novou herní konzoli, tu nejsilnější, o které Adámek mluvil už půl roku.
Tak co, zvládl jsi bosse? posadil se k synovi.
Hmm, kývl Adámek, oči stále na obrazovce. Dík, je super.
Eliško, chceš pohádku? natáhl ruku ke knize s pohádkami.
Tati, kdy přijede maminka? zašpitala dcerka. Nedívala se na knížku, jen na své botasky u dveří.
Za hodinu, holčičko. Není ti tu dobře? Máme přece konzoli, lívance i zmrzlinu v mrazáku. Zůstanete ještě den a můžeme jit ráno do zoo
Adámek najednou odložil ovladač. Nastalo ticho.
Tati, máš tu… moc dobrý věci. A konzole je super. Snažíš se, víme to.
Ondřej se pousmál, ale sevřelo ho u srdce.
Takže se vám tady líbí?
Eliška se schoulila k otci a přitiskla mu tvář na drsnou tvář.
Je tu dobré jídlo, tati. Ale u mamky je doma a bezpečí
Ta slova zabolela víc než papíry o rozvodu. Ondřej pohlédl po svém bytě. Luxusní nábytek, moderní spotřebiče, svěží barvy. Všechno dokonalé a přitom mrtvé.
Jak to myslíš, Eliško? Copak tohle není váš domov? Vždyť tu máte své pokoje, hračky…
Adámek vzhlédl. Byly v něm stíny šesti let, bez zbytečných slov, jen pravda.
Tati, domov je tam, kde víš, čí ponožky jsou na zemi. Kde na lednici visí mé staré kresby, kterých sis nikdy nevšiml. Pamatuješ, jak jsem dostal diplom z robotiky před třemi lety?
Ondřej chtěl odpovědět “jasně”, ale mlčel. Nepamatoval. Tehdy byl v zahraničí, na poradě, nebo jen neustále “unavený”.
Máma ví, na jaký prášek mám alergii. Ty ses mě včera ptal, do jaké chodím třídy. Jsi prostě… host, co se nám chce zalíbit. Za den ses naučil recept na lívance, ale za deset let neznáš nás.
Ondřej si zakryl obličej rukama. Byla to holá pravda. Doma byl spíš funkcí. Bankomat. Stín objevující se večer na chodbě.
Nevyhrál nad Lenkou; prohrál sám nad sebou s tím, jaký byl před rozvodem. Myslel si, že rodina mu “patří” jen proto, že je založil. Ale rodina znamená denní, neúnavnou přítomnost.
Zazvonil zvonek. Lenka přijela pro děti.
Ondřej vstal. Pomohl Elišce do bundy, podal Adámkovi batoh.
Díky za lívance, tati, Eliška ho krátce políbila na nos.
Čau, tati, konzole je fakt super, stiskl Adámek tátovo rameno a hned pustil.
Lenka stála ve dveřích, sledujíc Ondřeje se smutným pochopením. Viděla mouku na jeho triku, únavu v očích.
Ondro, jsi v pořádku? zeptala se tiše.
Jsem, kývl a polkl suché hrdlo. Víš, Eliška říkala, že tu nemám domov. A má pravdu.
Lenka mlčela, nechala ho domluvit.
Chci chodit Nejen brát je o víkendu do muzea. Pomůžu Adámkovi s projektem, doopravdy. Ve čtvrtek má Eliška besídku přijdu, můžu?
Lenka se slabě usmála.
Budeme rádi, Ondro.
Dveře se zavřely. Ondřej zůstal sám. Tentokrát ale nezapnul televizi.
Přišel ke dveřím lednice. Bílá, lesklá, prázdná.
Vytáhl z šuplíku ve své předsíni pomačkaný Adámkův obrázek, ten, co kdysi bezmyšlenkovitě schoval do složky. Křivá autíčka a tři malé osoby. Vzal magnet a připevnil obrázek doprostřed.
Pak vzal telefon a našel kontakt na Adámka.
Adame, koukal jsem na tvůj rozvrh z robotiky. Ve středu mám čas. Můžu tě vzít do té dílny, co jsi říkal? Bez lívanců a konzolí, jen si popovídat.
Odpověď přišla za minutu: Ok, tati. Těším se.
Ondřej se podíval na své ruce, pak do zrcadla. Došlo mu, že domov nepostaví za víkend. Ale dnes položil první opravdový základní kámen.
Pak šel do kuchyně a začal mýt nádobí. Ne proto, že by se to “mělo”, ale protože chtěl, aby v tom jeho nově vznikajícím domově nebyly stopy staré špíny. Věděl, že děti nezůstanou, když “vaří jako máma”. Zůstanou, když je prostě táta. Každý den. Bez receptu.
