Aby se vyhnula ostudě, svolila, že bude žít s hrbatým mužem Ale když jí pošeptal své přání do ucha, podlomila se jí kolena
Vlastíku, jsi to ty, miláčku?
Ano, maminko, jsem to já! Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě
Hlas maminky, rozechvělý starostí a únavou, se nesl tmavou předsíní. Stála tam v vytahaném županu, v ruce měla baterku jako by na něj čekala celý život.
Vlastíku, kde ses zas toulal až do noci? Venku už je tma, hvězdy svítí jako oči lesních zvířat
Mamko, byli jsme s Jardou. Učili jsme se, připravovali na písemku Úplně jsem ztratil pojem o čase. Promiň, že jsem nedal vědět. Vím, že špatně spíš
A nebo ses toulal za nějakou holkou? najednou podezíravě přimhouřila oči. Snad ses nám nezamiloval, co?
Ale mamko, prosím tě, zasmál se Vlastík a zul si boty. Nejsem zrovna ten, koho by holky vyhlížely u plotu. A kdo by mě chtěl hrbáče s rukama jak šimpanz a s hlavou jako plevel?
V jejích očích se ale zaleskla bolest. Nepřipomněla mu, že v něm nevidí žádného podivína, ale syna, kterého vychovala v chudobě, zimě a samotě.
Opravdu Vlastík nebyl žádný krasavec. Měřil sotva metr šedesát, shrbený, s dlouhýma rukama skoro až ke kolenům. Hlava veliká, vlnité vlasy trčely do všech stran jako pampelišky. Jako klukovi mu říkali opičák, lesní skřítek, přírodní úkaz. Rostl ale a sílil a byl víc než jen člověk.
Maminka, paní Helena Novotná, s ním přišla do malé vesnice na Vysočině, když mu bylo deset. Utekli z Prahy před bídou a hanbou. Otec skončil ve vězení, matka je opustila. Zůstali sami dva. Dva proti celému světu.
Vlastík dlouho nežije, bručela sousedka paní Žofie, když viděla chatrného kluka. Ten se propadne do země beze stopy.
Ale Vlastík se nepropadl. Žil, jak to jen šlo, zarýval se do života jako kořen do kamene. Dýchal, rostl a pomáhal. A Helena žena se srdcem z oceli a rukama zničenýma z pekárny pekla chleba pro celou vesnici. Deset hodin denně, rok co rok, dokud sama nepadla.
Když zůstala na lůžku, vstával místo ní byl synem, dcerou i zdravotní sestrou v jednom. Mýval, vařil kaši, četl jí staré časopisy. A když zemřela tiše, jako když vítr odejde z pole stál u rakve, sevřené pěsti, a mlčel. Slzy už mu dávno došly.
Ale lidé nezapomněli. Sousedé donesli jídlo, nabídli teplé šaty. A pak nečekaně začali za ním chodit. Nejprve kluci, fascinovaní radiotechnikou. Vlastík pracoval v obecním rozhlase: spravoval rádia, seřizoval antény, pájel kablíky. Měl zlaté ruce, i když se nezdály.
Později začaly chodit i dívky. Nejprve jen posedět, pít čaj s povidly. Později se zdržovaly déle. Smály se. Povídaly si.
A pak si všiml, že Anežka štíhlá, mlčenlivá brunetka zůstává vždy poslední.
Nespěcháš? zeptal se, když ostatní odešli.
Mně není kam spěchat, odpověděla tiše, dívajíc se do země. Macecha mě nenávidí. Tři bratři jsou suroví. Otec pije, pro ně tam nemám cenu. Bydlím u kamarádky, ale i tam je to jen dočasné U tebe je klid. Tady se necítím sama.
Díval se na ni a poprvé v životě pochopil, že někomu může být potřebný.
Zůstaň u mě, řekl prostě. Maminka má prázdný pokoj. Budeš tu jako doma. Nic po tobě nechci, jen buď tady.
Vesnice začala šuškat:
No to snad není možné! Hrbáč a taková pěkná holka? To je komedie!
Jenže čas běžel. Anežka uklízela, vařila polévky, usmívala se. A Vlastík opravoval rádia, mlčel a pečoval o dům.
A když se narodil syn, všem se otočil svět.
Po kompak je? ptali se sousedi. Komu je podobný?
Chlapeček, Tomáš, hleděl na Vlastíka a říkal: Táto!
A Vlastík, který nikdy nevěřil, že by mohl být otcem, najednou cítil v hrudi teplo jako by tam vzplála malá hvězda.
Učil Tomáška zapojovat zásuvky, chytat ryby, skládat slabiky. Anežka všechno pozorovala a říkala:
Najdi si k sobě ženu, Vlastíku. Nesmíš být sám.
Ty jsi pro mě jako sestra, odpovídal tiše. Nejdřív tě dobře provdám. Pak uvidíme
A vhodný muž se skutečně našel. Mladý, pracovitý, z vedlejší vesnice. Pořádali svatbu. Anežka odešla.
Jednou ji však potkal a řekl:
Mám prosbu Dej mi Tomáška.
Cože? vydechla překvapeně. Proč?
Chápu, Anežko. Když žena porodí, promění se jí svět. Ale Tomáš vždyť není tvůj vlastní. Zapomeneš na něj. A já já to nedokážu.
Nedám ti ho!
Nechci ti ho vzít, řekl tiše. Jen ať tady žije. Přijeď kdykoli na návštěvu.
Anežka na okamžik zaváhala. Pak zavolala syna:
Tomášku! Po kom chceš žít se mnou, nebo s tátou?
Malý kluk přiběhl, oči mu zářily:
A nešlo by jako dřív? Aby byli máma i táta spolu?
To nejde, řekla smutně Anežka.
Tak zůstanu s tátou! vykřikl Tomáš. Přijeď za náma na návštěvu, mami!
A tak to taky bylo.
Tomáš zůstal. A Vlastík se stal otcem doopravdy.
Jednoho dne ale Anežka přišla znova:
Stěhujeme se do Brna. Tomáše beru s sebou.
Chlapec začal plakat, objímal Vlastíka:
Nepojedu nikam! Zůstanu s tátou!
Vlastíku zašeptala Anežka, zahanbeně hledíc na zem. Vždyť on není tvůj.
Vím to, odpověděl klidně Vlastík. Vždycky jsem to věděl.
Já uteču za tátou! vykřikl Tomáš mezi slzami.
A skutečně utíkal. Pořád dokola.
Zabrali ho vrátil se.
Anežka nakonec rezignovala.
Ať je po jeho, řekla. Rozhodl se sám.
A začal nový příběh.
Sousedce Markétě utonul manžel. Alkoholik, hrubián, zlý člověk. Děti jim nebyly dopřány v domě nebyla láska.
Vlastík začal chodit pro mléko. Pak opravoval plot, střechu. Později už přišel jen tak. Pili spolu čaj. Povídali si.
Sblížili se pomalu, s respektem, dospěle.
Anežka psala dopisy. Oznámila, že Tomáš má sestřičku Lucii.
Dovez ji, psal Vlastík. Rodina má být spolu.
Za rok přijely.
Tomášek nedal Lucinku z náručí. Nosil ji, ukazoval jí svět a zpíval ukolébavky.
Synku, přemlouvala Anežka. Žij s námi. V Brně je divadlo, škola, jiné možnosti
Ne, vrtěl hlavou Tomáš. Neopustím tátu. Teta Markéta je pro mě máma.
A potom nástup do školy.
Když se kluci chlubili řidiči, vojáky a inženýry jako otci, Tomáš se nestyděl.
Můj táta? prohlašoval pyšně. On umí spravit všechno. On ví, jak svět funguje. On mě zachránil. Je to můj hrdina.
Rok uplynul.
Markéta seděla s Vlastíkem u krbu společně s Tomášem.
Budeme mít miminko, řekla Markéta. Malé.
A nevyhodíte mě teď? šeptl Tomáš.
Jak tě to vůbec napadlo! řekla Markéta, objímajíc ho. Jsi pro mě jako syn. O takovém jsem vždycky snila!
Synu, řekl Vlastík, hledě do ohně. Jsi můj svět. Nikam nechoď.
Po pár měsících se narodil Štěpánek.
Tomáš choval brášku jako největší poklad.
Teď mám sestru, šeptal. Bratra, tátu, a tetu Markétu.
Anežka zvala dál, ale Tomáš odpovídal vždy stejně:
Já už jsem doma.
A roky běžely. Lidé přestali připomínat, že Tomáš není Vlastíkův vlastní syn. Přestali si šeptat.
A když se Tomáš sám stal otcem, vyprávěl svým dětem a vnoučatům příběh o nejlepším tátovi na světě.
Nebyl krásný, říkával Tomáš. Ale lásky měl víc než všichni lidé, které jsem znal.
A každý rok, v den vzpomínání, se v jejich domě sešla celá rodina děti Markéty, děti Anežky, vnoučata, pravnoučata.
Pili čaj, smáli se, vzpomínali.
Lepšího tátu jsme nemohli mít! zvedali hrnky vysocí i drobní. Kéž je víc takových otců!
A vždycky někdo ukazoval prstem vzhůru ke hvězdám, ke vzpomínce na člověka, který se přes všechno stal tím, čím je opravdový otec.
Jediným.
