A kdo by tě vůbec chtěl s pěti dětmi na krku? matka vyhodila Martinu, vdovu ve 32 letech, aniž tušila, že ji ve starém domě čeká dědictví a noční host…
Na hřbitově bylo vlhko a bláto čvachtalo pod nohama, lepilo se na levné boty Martiny. Stála a dívala se, jak dělníci zakopávají její život. Tomáš odešel nečekaně. V pětatřiceti letech. Prostě v práci omdlel a už se neprobral.
Vedle ní přešlapovala z nohy na nohu paní Zdeňka. Matka Martiny se třásla zimou ve svém norkovém kožichu a trochu znechuceně koukala na vnuky, kteří se mačkali ke smutečnímu kabátu své mámy.
Tak dost, naplakali jsme si, už toho nech, prohlásila matka nahlas, když hrob vyrostl z hlíny. Jedem, Martino. Není tu už co řešit. Musíme si promluvit.
Doma, v jejich malé dvoupokojové”, co mají na hypotéku, si Zdeňka suverénně sedla do kuchyně ke stolu jako na trůn.
Takže, začala hned, klobouk ani nesundala. Byt ti banka vezme, to je jasné. Splácet nemáš z čeho. Tomáš už tu není, a ty sedíš pořád doma s dětmi.
Já si najdu práci, hlesla Martina a kolíbala v náručí ročního Michálka.
Kde? Jako uklízečka? uchechtla se matka. Máš jich pět! Pět! Kdo tě takovou bude chtít? Ty starší, Aničku a Pavla, bych rovnou šoupla do děcáku. Jen na chvíli. A ti malí To by řešila sociálka.
Ne, zašeptala Martina.
Co? nechápala Zdeňka.
Řekla jsem NE! Děti nedám! I kdybych měla umřít hlady, postarám se o ně.
Jsi blázen, zvedla se matka, upravila kožich. Varovala jsem tě: Měla jsi myslet dřív, dokud to šlo. Teď si hraj na tu svou pohádkovou maminu. Ale ke mně pro peníze nechoď.
Za měsíc opravdu přišla výpověď. Dali jí dva týdny na vystěhování. Martina obcházela známé, sháněla kdejaký kout, ale s pěti dětmi ji nikdo nechtěl vzít.
A pak přišel dopis. Ze vsi Doubravice. Notář psal, že zdědila dům po nějaké tetičce, co ji Martina viděla jednou v životě. Stará chalupa, ale aspoň vlastní, pomyslela si. Na výběr stejně neměla.
Doubravice je přivítaly ledovým větrem. Stavení stálo na samotě u lesa. Trámy zčernaly, verandu nakřivo, okna koukala do světa tupě, jako slepá.
Mami, je tu zima, rozfňukala se pětiletá Vendulka.
Hned, zlatíčko, zatopíme, pokoušela se Martina znít klidně.
První noc byla očistec. Kamna kouřila, děti kašlaly, okny táhlo. Martina přikryla malé vším, co se našlo bundami, dekou, dokonce i podložkou z koupelny. Sama nespala. Jen seděla a poslouchala, jak dýchá Vašík.
Prostřednímu synovi, sedmiletému Vašíkovi, lékaři zjistili vážnou nemoc. Potřeboval náročnou operaci. Žádost na pojišťovně slíbili během roku lékař v krajském městě však řekl na férovku: Nemusí to vydržet. Stav se zhoršuje. Nejlépe to řešit v Praze za peníze. A to by vyšlo jak dvě jejich hypotéky.
Ráno vylezla Martina na půdu zadělat průvan. Mezi harampádím, starými novinami a roztrhanou koženkou našla plechovou dózu od čaje. Uvnitř, zabalené v mastném hadru, cosi těžkého.
Kapesní hodinky. Masivní, na řetízku. Martina otřela víčko, vykouklo stříbro. Na ztmavlém kovu dvouocasý lev a nápis: Za věrnost a čest.
Pěkné, povzdychla. Ale k čemu
Hodinky byly ticho. Ručičky uvízlé na pěti do dvanácti.
Martina je schovala do šatní skříně. Teď neměla na starožitnosti pomyšlení. Jídla na tři dny, dřevo téměř pryč a Vašíkovi hůř a hůř. Téměř nevstal, úplně bez síly.
Večer začala vánice. Sníh padal jako stěna, odřízl je od světa. Martina uložila děti, sama sedla k oknu. Těžko jí bylo. Udělala jsem chybu? Přivezla děti sem, k záhubě?
Někdo třikrát zlehka zaklepal.
Martina sebou trhla. Přelud?
Zaklepání se zopakovalo. Jistě, tlumeně.
Vzala pohrabáč a šla ke dveřím.
Kdo tam?
Pusť mě, hospodyně, venku je psí počasí, ozval se za dveřmi hlas. Vrzavý, ale klidný. Jako starý dub.
Ani nevěděla proč, Martina otáhla závoru. Na prahu stál děda. Malý, v podivné, dlouhé haleně až po paty, ovázané provazem. Vousy šedivé, husté, ale oči mladé, průzračné.
Pojďte dál, Martina ustoupila.
Stařík vešel, ale sníh z něj nepadal. Ani chlad s sebou nepřinesl. Spíš teplo kamen.
Prošel do pokoje, kde spaly děti, pohlédl na Vašíka, který ve spánku těžce funěl.
Chlapec je nemocný? zeptal se.
Je to vážné, zašeptala Martina. Potřebujeme pomoc Peníze nejsou.
Peníze To jen prach, sedl si děda na lavičku. Ale čas, ten je zlatý. Ztratila jsi něco na půdě?
Martinu polilo horko.
Hodinky? Byly vaše?
Moje. Darované mi pánem, když jsem mu pomohl z rybníka. To už je let… Opatroval jsem je, věděl jsem, že budou potřeba.
Dědo, mohla bych je prodat! Aspoň něco na léky Stříbro!
Stařík se usmál pod vousy.
Nespěchej, ať je neprodáš pod cenou. Je v nich jeden důvtip. Mistr Časomír byl vtipálek. Najdi jehlu, pod víčkem u pantíku zmáčkni. Je tam dvojité dno
Zvedl se.
Tak buď, Martino. Jméno máš krásné. Nevzdávej se.
Počkejte, dáte si čaj? Jak Vám říkají? Martina přispěchala ke kamnům.
Viktor. Jmenuji se Viktor.
Když se otočila s konvicí, byl pokoj prázdný. Dveře na závoru, děti spí. Jen ve vzduchu visí vůně kadidla a čerstvého chleba.
Celou noc Martina nezamhouřila oči. Ráno sotva svítalo, vzala hodinky. Našla v šití jehlu. Ruka se jí chvěla. Zatlačila do nenápadného otvoru u pantíku.
KLIK.
Zadní víčko, co vypadalo jako jednolité, odskočilo. Uvnitř, v prohlubni, složený papírek a mince. Zlatá a pořádně těžká. Jiná než ve zlatnictví.
Martina papírek rozvinula. Tímto potvrzuji, že držitel tohoto dál rozluštila už jen těžko, staré písmo a zvláštní znaky.
Jela do okresního města náhradou autobusů. Vyhledala starožitnictví. Majitel, kulatý pán s bystrýma očima, byl znuděný.
No jasně, stříbro. Osm čtyřka. Dám za ně tak pět tisíc, víc ne, je to obouchané.
Podívejte, co je dál, Martina mu podala minci a papírek.
Starožitník vzal lupu. Obočí vylétlo nahoru. A pak zbledl.
Kde jste to vzala?
Z dědictví.
Paní sundal brýle. To je svatováclavský dukát, jeden z prvních kousků. Těch je jen pár na světě! A papír darovací listina s podpisem samotného prezidenta Masaryka, pokud dobře vidím. Tohle já koupit nemohu. To je otázka statků. Musíte do Prahy, na dražbu. Tam vám z toho udělají pohádku.
Do měsíce měl Vašík nejlepší doktory v pražské nemocnici. Martina seděla v pokoji a sledovala synovy růžovější tváře. Peněz zbylo víc než dost. I na nový dům, i na školy pro všechny děti.
Když se v Doubravici vše ustálilo, šla Martina na místní hřbitov. Dlouho hledala, až mezi břečťanem našla starý křížek, nápis skoro smytý deštěm: Viktor, ročník 1888 1960.
Martina položila květiny a poklonila se.
Děkuji, dědo Viktore.
Postavila nový dům. Velký, světlý, s plynem a koupelnou i pro psy. Vesnice mladou vdovu začala respektovat pracovitá, děti celý den čisťoučké a upravené.
Zdeňka se objevila za půl roku. Přijela taxíkem, vylezla jako dáma s dortem. Prohlédla si nový dvoupatrový dům, zahradu jak malovanou.
No ahoj, Martino! matka otevřela náruč, jako kdyby nikdy nikoho nevyhodila. Slyšela jsem, že sis polepšila? Že jsi našla poklad? Vždyť jsem ti říkala, že všechno je k něčemu dobré! Já teď trochu churavím, důchod malý, nepomohla bys mamince? Máš přece dost pokojů.
Martina vyšla na verandu. Za ní stáli ti starší, sledovali babičku s rukama v kapsách.
Dobrý den, mami, odvětila Martina klidně.
Tak co tam stojíš, pozvi mě dál! Zdeňka už pokládala nohu na první schod.
Ne.
Cože? Úsměv se jí vytratil.
Tady není pro tebe místo. Vybrala sis tehdy, když jsi nás vyhodila.
Ale vždyť já jsem tvoje máma! Máš povinnost!
Tak si to řeš, jak chceš. Ale teď jeď. Máme tichou hodinku, Vašík musí spát.
Martina zabouchla těžké dubové dveře. Zvenčí ještě chvíli křičela babička něco o nevděku a pěti přívažcích, ale to už Martina neřešila. Šla do teplé kuchyně, kde voněly koláče a staré hodiny krásně a klidně odbíjely čas nového, šťastného života.
