Když jsem uviděl na podlahě ležet psa, hned jsem k němu přiběhl. Do pohledu se dostala i vodítko, které Natálka lehce odhodila. Mars se smutně díval na svého pána rozpačitýma očima
S bratrancem jsme se téměř dva roky sotva domluvili. Jitka dodnes nechápe, jak se z maličké záležitosti může vyrůst takový rozepře.
Jitka a Václav Rumjaneč byli rozeni s ročním věkovým rozdílem. Už od dětství byli nerozluční, vždy jeden za druhého. Ať už udělali jakýkoli kousek, odpovědnost brali společně a nikdy neskrývali se za zády toho druhého.
Jejich rodná vesnice Javorníky se každým rokem rozrůstala a rozkvétala. Měli štěstí s vůdcem vesnicePavlem Michalem, který se také narodil na tom místě a ukázal se jako vynikající zemědělský odborník.
Po absolvování zemědělské školy se vrátil do Javorník a pustil se do činnosti. Jeho úsilí brzy zaznamenalo okolí a po deseti letech se Pavel Michal stal vedoucím místní správy.
Osobní život jim také šel od ruky. Jitka po skončení zdravotnické střední školy nastoupila v místní ambulanci jako sestra. Pavel nemohl přehlédnout takovou krásku. Jitka odpověděla zájmu. Vzali se a svatbu oslavila celá vesnice. Václav byl upřímně rad, že jeho sestra je šťastná, i když jeho vlastní manželství s Natálkou nebylo vůbec bez oblaků.
Když byla Jitka ještě mladá, Natálka ji občas považovala za zmatenou nebo domýšlivou. Po svatbě se však její závist proměnila v neustálé požadavky nový dům, větší auto, lepší oblečení
Častěji pak Václav nadával: Ostatním je všechno, my máme nic! Muž se snažil, co mohl, ale Natálčina očekávání neuspokojil ani penězi, ani silou.
Natálka také nebyla spokojená; nedostala se jí radosti z mateřství. Mezitím Jitka úspěšně vychovávala děti, postavila prostorný dům a její manžel získal čestnou pozici
Rodinná setkání končila čím dál častěji hádkou. Kdykoli jsem navštívil Jitku, Natálka hned začala manžela kárat.
Poslední rozepře přišla k Vaclávovým narozeninám. Jitka mu přinesla z města labradorského štěněte už dlouho si ho přál. Pavel mu daroval nový motocykl.
Všechno šlo dobře, dokud opilá Natálka nevybuchla a nevrhla na Jitku nahromaděnou hořkost:
Co to má být, Lenko? Ten pes je to nějaká kárka? Když už děti nemáme, tak aspoň psa koupíme, co?
Lenka se snažila situaci uklidnit:
Natálko, uklidni se. Později se budeš stydět
Slova nepůsobila. Vznikla obrovská hádka, hosté se rozdělili na dva tábory. Pavel tiše pošeptal manželce, ať odejdou, a po rozloučení odešli z oslavy.
Uplynuly dva roky. Té noci Václav začal vyhýbat se sestře, jejich vztah se omezil na pár vzácných setkání. Mezitím se napětí mezi ním a Natálkou stále zvyšovalo.
Ve večerních hodinách Václav čím dál častěji chodil s Marsem podél řeky. Vypadalo to, že jsou šťastní: Václav házel hůl, Mars radostně za ní běžel, přitiskl se k noze a pozorně poslouchal tichá pouťová vyprávění svého pána.
Jitka to slyšela od sousedů, ale nic neudělalaVáclav byl neústupný.
Po nešťastné hádce Natálka začala Jitku i Marsa nenávidět. Když Václav byl pryč, vyhnala psa z domu, přehodila ho, někdy ho i uhodila.
Zvědavé sousedky jen podpalovaly oheň:
Slyšela jsi, Natálko, že manžel zase chodí podél řeky se psem
Včera se potkali s Lenkou a dětmi smáli se a radovali!
Žárlivost Natálku úplně pohltila. Jednou se Václav zeptal:
Natálko, neškodíš Marssovi?
Co potřebuji tvého psa?! řekla a odešla z pokoje.
Mars se čím dál častěji schovával před Natálkou a chvěl se, když se objevila.
Vše skončilo, když jednou ráno Václav rozzlobeně zvolal:
Mám toho už dost, tato věčná závist!
Zůstala sama, rozzlobená, a vytáhla Marsa na dvůr, přivázala ho k lavici a obojího popádrala. Chudý pes v bolestech zavrčel. Když vyprala hněv, odhodila pás a sbalila si věci a už nikdy nešla domů.
Večer se Václav vrátil, ale psa u vstupu nenalezl. V domě byl nepořádek. U lavice ležel Mars, sevřený v tlapách. Rychle ho uvolnil, vzal do ambulancí.
Jitka právě vyrážela domů, když spatřila bratra s krvácejícím psem:
Lenko, pomoz prosil zoufale Václav.
Přenesli Marsa do ošetřovny. Jitka ho důkladně prohlédla:
Kdo mu to udělal?
Natálka sklonil hlavu Václav.
Jitka tiše přikývla, zašila rány, očistila oči a podala mu vodu.
Později na chodbě Václav prosil:
Promiň, Lenko
Už to je dost, usmála se unaveně sestra. A s Natálkou?
Ne, Lenko. Už ne.
Jitka zavolala Pavla:
Pavle, přijď prosím.
Jakmile uslyšel unavený hlas manželky, Pavel už vyrážel.
Za půl hodiny byl na chodbě. Když spatřil sourozence v objetí, vedle nich tichounce vydechoval Mars, nic neptal, jen se usmíval:
Tak pojďte, hrdinové.
Vzalí Václava domů a poskytli mu rady, jak se starat o psa.
Když Jitka vyprávěla matce, co se stalo, ta jen povzdechla:
Měly se rozvést už dávno.
Pak se rozběhla k synovi, aby pomohl v domě uklízet.
Na cvičišti seděl Václav, hladil Marsa. Přijela matka, pohladila oba:
Jste naživu?
Jsme naživu, odpověděl Václav.
Z domu se rozléhal jemný vůně vařené masa a čerstvé zeleniny. Mars zamával ocasem a štěkl radostí. Václav se usmál a vstát.
Život šel dál.
