— Nemůžu už dál žít s důchodkyní.
Řekl to, ne na mě, ale na talíř s karbanátky. Právě jsem mu položila druhý — on vždy snědl dva, třicet dva let po sobě, každou sobotu.
— Viktore, o čem to mluvíš?
— O nás, Zdeňko. Přesněji o tom, že už nás spolu není.
Posadila jsem se naproti. Dlaně položila na stůl dlaněmi dolů, aby se to neprolousklo. Účetní v mé hlavě se probudila dříve než manžel. Účetní reaguje první, když uslyší slovo „ne“.
— Odcházíš?
— Odcházím. Našel jsem jinou. Je jí dvacet devět a, víš, nechodí po bytě v županu s roztaženými kapsami.
Můj župan byl opravdu starý. Modrý, s knoflíky na hrudi, koupila jsem si ho, když naše dcera poprvé šla do školy. Pohodlný. Viktora dříve nazýval „mým gaučovým“. Smál se.
Teď se nesmál.
— A jak se jmenuje?
— Kristýna.
přikývla jsem, jako by mi to něco vysvětlovalo.
Karbanátky na stole chladly. Hleděla jsem je a přemýšlela o podivném: tři hodiny jsem je v tichu formovala. Mleté maso jsem sama míchat, chléb máčet v mléce, jak mě učila máma. Tři hodiny mé soboty. A on teď vstane a odejde ke Kristýně, která nejspíš objedná sushi.
— Kdy?
— Co kdy?
— Kdy odcházíš?
— Dnes. Tašku už mám sbalenou.
V tom se ve mně něco kliklo. Nevyprasklo, nevyhořelo – jen kliklo jako vypínač. Tašku sbalil, zatímco já v kuchyni. Zatímco jsem vařila česnekovou polévku na celý týden, jako pošetilá.
— Tak jdi, — řekla jsem.
Zdál se, že nevěří. Dokonce obočí povýšil.
— A to všechno? Žádné slovo?
— Co chceš slyšet, Viktore? Že třicet dva let prala tvé košile zbytečně? To už i bez tebe vím.
Vstal, prošel chodbou. Slyšela jsem, jak se hašte s zámkem kufru – tím samým, se kterým jsme v rok 2008 odjeli do Karlových Varů, když jsme získali prémii na byt. Tehdy jsem ještě vložila matčino dědictví. Dva miliony sedm set tisíc korun. Pamatuju si každou číslici – jsem účetní.
Byt jsme přepsali na něj. „Jednodušeji, Zdeňko, později převedeme.“ Nepřevedli.
Seděla jsem v kuchyni a dívala se na jeho dvě karbanátky. Pak vstala, vzala velký černý odpadkový pytel – z těch na sto dvacet litrů, které kupuji v Albertu po kilogramech – a šla do ložnice.
— Co děláš? — zeptal se, když mě uviděl s pytlem.
— Pomáhám se sbalit. Jedna taška ti nestačí.
A začala jsem házet. Košile – do pytle. Tréninkové šortky, ve kterých ležel na gauči každou neděli – do pytle. Pantofle, zubní kartáček, holku, nabíječku od telefonu – vše do pytle. Rychle, klidně, jako inventura.
— Zdeňko, zbláznila ses.
— Ne, Víto. Já jsem spíše vstoupila do rozumu. Poprvé po třiceti dvou letech.
Popadl mě za ruku. Podívala jsem se na jeho prsty – krátké, s žlutavými nehty – a on je podivně pustil.
— Pak přijdu pro zbytek.
— Přijď. Jen zavolej dopředu, ať otevřu dveře.
Tehdy jsem ještě myslela, že otevřu.
Čtyři dny pozdě přijel. Ne sám.
Otevřela jsem dveře a uviděla ji. Kristýnu. Stála na nástupišti v bílém kabátě mimo sezónu, s taškou na tenkém řetízku, a dívala se na mě, jako na starý nábytek, který je třeba vyměnit.
— Dobrý den, — řekla zdvořile, s jemným skřípnutým úsměvem.
— Dobrý den.
Viktor se protáhl podél vstupu, jako by stále byl pánem domu.
— Zdeňko, rychle. Jdu po zimním oblečení a po dokumentech.
— Jakých dokumentů?
— No, mých – pas, technický průkaz auta, ČSSZ. A k bytě.
Zůstala jsem ve vchodu kuchyně.
— K bytě?
— Jo. Ten byt je na mě.
Kristýna za ním lehce se usmála, jen zakřivením úst. Tu úsměv jsem později často přehrávala v mysli.
— Viktore, — řekla jsem pomalu, — vážně přijdeš si sebrat dokumenty k bytě, do které jsem vložila matčino dědictví?
— Zdeňko, jaké dědictví? To už je sto let.
— osmnáct, — opravil jsem. — Ne sto. Osmnáct let zpátky. Dva miliony sedm set tisíc korun v roce 2008, pokud vás zajímá – to byla cena dvoupokojového bytu v našem obvodu. Celý. Tehdy jsi se smál, že „každá koruna se počítá“.
— Mladý člověče, — najednou zasáhla Kristýna, — nemáme už čas.
Ten „mladý člověče“ mě rozdrtil. Měl padesát šest let, břicho nad páskem, červená tvář, pod očima pytle – jaký mladý člověče. Pro ni byl „mladý“, protože platil. A platil svými vlastními penězi – poslední tři roky mi nedával polovinu platu na účet, „na benzín a obědy“.
Cítila jsem, jak mi v spáncích bouchne. Ne srdce – přímo spánky. Sucho, jako by někdo kliknul prsty uvnitř lebky.
— Viktore, vystup, prosím. Vezmi si svou dámu. Dokumenty dostaneš soudem.
— Cože?!
— Soudem, Víto. Všechno ti po smlouvě pošlu – košile, ponožky, tu polovinu bytu, která ti údajně patří. Se seznamem, razítkem a podpisem.
Kristýna zamrkala:
— Myslíte si, že něco získáte soudem? Byt je na něj přepsán.
— Slečno, — obrátila jsem se k ní, a v hlasu mi zaznělo něco, co ji odradilo, – jděte do chodby. Mluvím s manželem. Formálně je ještě můj.
Viktor ji zatáhl za rukáv. Vyšla na schodiště. Zůstal.
— Zdeňko, ne dělej hlouposti. Můžeme to vyřešit normálně.
— Můžeme. Jen „normální“ není „vrátit byt a pas“. Normální je „počítat, kdo co vložil, a rozdělit“. Počítat?
Mlčel.
— Nechceš počítat. Tak to nebudu dělat. Spočítám sama. Jsem v tom dobrá, víš.
Zavřela jsem za ním dveře. Otočila zámek – jeden otáč, druhý. Opřela se zády o dveře.
V bytě vládlo ticho. Jen lednička bzučela v kuchyni, jak vždy. Vůně česnekové polévky, kterou jsem nedojedla od soboty.
Sesunula jsem se po dveří na podlahu a seděla pět minut. Neplakala. Jen počítala v hlavě: dva sedm set plus oprava v roce 2012 – to je ještě čtyři sta, plus kuchyň v roce 2015 – dvě sta deset, plus balkon v roce 2019…
Účetní v mé hlavě pracovala. Manžel mlčel.
Pak vstala, vzala telefon a zavolala zámečníka. Přijel po hodině a vyměnil zámek. Dva tisíce tři sta korun. Zapsala si to do sešitu výdajů – zvyk.
Ve večer zavolala dcera.
— Mami, táta říká, že ho nepouštíš dovnitř.
— Nepouštím.
— Mami, cože? On je…
— Aleno, mám k tobě prosbu. Nechtěj se vměšovat. Prosím. Já sama.
Zmlkla. Pak řekla:
— Dobře, mami.
A to „dobře“ bylo první, co mě během týdne zahřálo.
Dva týdny poté přišla výzva.
„Žaloba o rozdělení společně nabytého majetku“. Viktor žádal polovinu bytu, polovinu chalupy (kterou jsme, mimochodem, neměli – jen tak pro slávu), a navíc „náhradu morální újmy“ za to, že jsem vyměnila zámek.
Přečetla jsem to a upřímně se zasmála. Poprvé za měsíc.
Šla jsem k advokátce. Ne k známé – známé jsou bavrné – ale k někomu z inzerátu. Mladá žena, čtyřicet let, v šedém saku. Jmenovala se Irena Novotná.
Položila před ní složku. Tu samou, kterou sbírala osmnáct let. Účetní zvyk – vše uchovávat.
— Osvědčení o právu na dědictví z roku 2007, — říkala a vykládala list po listu. — Výpis z banky o přijetí dvou milionů sedmi set tisíc korun na můj účet. Kupní smlouva na byt – za tu samou částku, měsíc po měsíci. Účtenky za opravy od roku 2012. Faktury za kuchyň. Smlouva s dodavatelem na balkón. Platby za energie – které jsem posledních šest let hradila ze svého platu padesát osm tisíc korun, zatímco on „investoval do vztahu“.
Irena listovala a mlčela. Pak se podívala na mě.
— Paní Zdeňko, proč jste to všechno uchovávala?
— Jsem účetní, — odpověděla jsem. — Všechno si uchovávám.
Usmála se. Počala se usmívat, jako by poprvé viděla člověka, který přišel s prázdnýma rukama.
— Máte silnou pozici. Myslím, že vám vrátíme ne jen polovinu, ale celý byt.
Pokývala jsem hlavou. Pak řekla:
— A ještě jedna věc. Jsem jeho ručitelkou u autolihu, od roku 2022. Auto je Toyota, půjčená na tři roky, zbývá jedenáct měsíců. Můžu to nějak… zrušit?
Zamyslela se.
— Ručení jednostranně zrušit nelze. Můžete ale banku informovat o zásadní změně okolností – rozvodu. Banka pravděpodobně bude vyžadovat nového ručitele nebo předčasné splacení. Pokud nepřijde…
— Auto vezmou?
— Vezmou.
Podívala jsem se ven. Pršelo, sníh se roztékal na střechu a hned mizel. Přemýšlela jsem o Kristýně v bílém kabátě. O tom, jak možná miluje řídit tu Toyotu. O tom, že Viktor mě dvakrát odvezl – do polikliniky a na hřbitov, k mámě.
— Sepišme to, — řekla jsem.
A Irena to napsala.
Ve večer jsem šla domů, uvařila si čaj – ne pro něj, ne „na dva“, ale jen pro sebe, v malém šálku s kopřivou, který on vždycky odmítal – a vypila u okna.
Byt byl tichý. Můj župan visel na háčku. Nikdo ho už neříkal „gaučový“.
Pomyslela jsem si: být sama není hrozné. Hrozilo by jen připravovat dvě karbanátky třicet dva let a dostat jen jeden kousek pozornosti.
Zazvonil telefon. Neznámé číslo.
— Co jsi udělala, stará?! – vykřikla v sluchátku Kristýna.
Odložila jsem telefon od ucho. Opatrně, jako účetní odkládá špatnou fakturu.
— Slečno, mám k panu žádost, — řekla jsem klidně. — Zavolejte mi jen přes advokáta. Irenu Novotnou, číslo vám dám.
A položila sluchátko.
Pistole vyšla první střela.
Soud proběhl v únoru.
Viktor přišel v jediném tmavě‑modrém obleku – tom, co nosil na svatbě Aleny před čtyřmi lety. Oblek mu byl těsný, sako nesedělo na břiše.
Kristýna tam nebyla. Později jsem zjistila, že ten den s ním už hádala.
Já přišla v obyčejné sukni a bílé košili. Bez županu, samozřejmě. Viktor se na mě podíval a zčervenal. Asi čekal starou důchodkyni. Místo toho před ním seděla žena, která třicet dva let vedla cizí účetnictví a teď poprvé vedla své vlastní.
Irena mluvila dvacet minut. Klidně, po dokumentech. Osvědčení – jednou. Výpis – dvakrát. Účtenky – tři sta osmnáct listů. Další složka s platbami.
Sledovala jsem Viktora. Červenal se, blednul. Jednou se snažil sáhnout do kapsy po validalovi – nedostal ho, protože jsem mu ho vždycky dávala.
Soudce se podíval přes brýle.
— Strany, máte něco k odpS úsměvem, který už nikoho nepřipomínal, jsem otevřela okno, nechala sníh vylétat do noci a věděla, že konec je jen novým začátkem, který si sama napíšu.
