Maminko, co to máš za zmrzlinu? Podepiš tady a tady a uvolni chatu do neděle. Teď je moje.
Nastěnka mi pod nos přiložila papíry s výrazem, jako by mi v obchodě špatně vracela drobné. Ne, nejde o dceru o daňovou kontrolorku. Pomalu jsem otřela ruce o zástěru voněla koprem a listy černého rybízu, právě jsem válcovala okurky a podívala se na ni dlouhým pohledem.
A pomyslela si: Konečně. Počkávala jsem na to.
Protože ty papíry byly už v kapse mého pláště. Mé. A byly zajímavější než její.
A všechno to začalo půl roku zpátky
Únorovým dnem mi zavolala notářka Valentýna Šimáčková, s ní jsem známá už dvacet let, jejího zesnulého manžela jsem ošetřovala v nemocnici, čtyřicet let jsem ho zakopla jako sestra.
Gálino, sedíš? Svéga bratra Sasu zanechal závěť. K mně se jenom dosud dostala šance ji rozebrat.
Sas to byl můj starší bratr. Zemřel před třemi lety, žádné děti nenavázal. Myslela jsem, že po něm zůstal jen dvoubyták v Jihlavě, který pak podle zákona rozdělili mezi dědice já třetinu, zbytek bratranci.
Valentýno, jakou závěť? Všechno jsme už vyřídili.
Sedíš nebo ne? Jeho chata v Romanu. Dvacet hektarů s domkem. Ponechal tě jedinou v samostatné závěti už v dvacátém roce. Já jsem v šoku ležela v jiné složce, moje bývalá sekretářka ji pomýlila.
Sedla jsem si na stoličku přímo ve vstupní hale. V uších zazvonilo. Chata v Romanu to je hned u nové silnice, kterou před rokem zbudovali. Tam hektar milion korun stojí. Dvacet hektarů, počítejte si sami.
A proč mi to neřekl?
Přečti si lístek. Zanechal ho.
Ten den jsem vyrazila k Valentýně. V obálce od Sasy byl kousek papíru, jeho křivým rukopisem:
Gálo, tohle je pro tebe. Jen pro tebe. Ne pro Nastěnu. Ona mi po dva roky do nemocnice vůbec nešla, i když jsem prosil. A ty jsi mě krmila z lžičky. Peníze s ní nesdílej sežere a nepozná. Ať je to tvůj úsporný balíček na stáří. Saša.
Seděla jsem a brečela. Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že bratr si všiml. Bratr, který ležel s dýchacími hadicemi, si všiml, že jsem člověk, ne jen obsluha.
Nastěnku jsem vychovávala sama od šesti let. Manžel odešel k prodavačce v Tesce, žije s ní šťastně. Táhla jsem dva ji i svou lenivou matku. Pak maminku pochovali, Nastěnka vyrostla, provdala se za Igora slušný chlap, ale pod jejím podpatkem.
A víte, jak to chodí? Jakmile matka není potřeba každý den je potřeba jen na povel. Sednout si u vnoučat, udělat karbanátky. Půjčit peníze do výplaty (vracelo se dvakrát za deset let).
Moje chata tu, kterou jsme s zesnulým manželem ještě stavěli byla podle Nastěnky její. A čí? Maminko, přijedeme na svátky, zahřej si saunu. Maminko, Kostka bude celý léto. Maminko, natřete Igorovi plot, nemá čas.
Nedala jsem se s tím hádat. Tichá jsem. Čtyřicet let v sestrinském profilu tam se nevybíjí, jen se usmívá a píchá.
O Sasově dědictví jsem Nastěnce neřekla. Ani slovo. Sama nevím proč srdce se zamotalo. Všechno jsem zařídila přes Valentýnu tiše, bez povyku. Dokumenty jsem schovala do komody, za servírovací set, který Nastěnka nesnáší.
O měsíc později začaly podivné hovory.
Maminko, věděla jsi, že u strýce Saše byla ještě chata?
Zastavila jsem se s mobilem u ucha. Stála jsem v kuchyni a loupala brambory.
Odkud to máš, Nastěnko?
Igor ve firmě povídal s kolegou, ten bydlí v Romanu. Říká, že Sasův pozemek stále není převeden. Maminko, to je dědictví! To je, to je Musíme to rychle zařídit, než nás něco přepadne!
Klíčové slovo naše. Ne tvé, mami. Naše.
Nastěnko, vyřeším to.
Maminko, v těch papírech vůbec nic nechápeš! Udělám to sama. Jen mi podepiš plnou moc na správu dědictví. Mám kamarádku právničku, říká, že tak to bude jednodušší.
V tu chvíli mi v hlavě něco cvaklo. Tiše, jako zámek v sejfu.
Jsem přece matka. Znám ji. Plná moc na správu z mého jména aby se všechno převedlo na mě. Nejsem právnička, ale čtyřicet let jsem poslouchala nemocniční drby tam se takovýma schemema točí, že se člověk v tom ztrácí.
Dobře, drahoušku. Přijď v sobotu. Podepíšu.
Zavěsila jsem sluchátko. Posadila se, podívala na brambory. A poprvé po dlouhých letech se zasmála nahlas, sama sobě, v prázdné kuchyni.
V sobotu nastoupila Nastěnka ne sama. S Igorem a s kamarádkouprávničkou dívkou okolo dvaceti pěti, ostrou jako jehlička, v kostýmku, který jí byl o kus moc velký.
Maminko, to je Lada. Pomůže s dokumenty.
Lada rozložila papíry na mém stole jako karty.
Gálino Petrovo, tady je generální plná moc, tady souhlas k převodu, tady odmítnutí přednostního práva
A odmítnutí čeho? zeptala jsem se pomalu, zkoumajíc své otrávené ruce.
No to je technický papír, usmála se Nastěnka tou úsměvem, který jsem ji učila v dětství okouzlujícím, pro učitele.
Nastěnko, zvedla jsem oči. Řekni mi upřímně. Chceš, aby Sasova chata patřila mně nebo tobě?
Na okamžik nastalo ticho. Igor zakýchl, opřel se o telefon. Lada předstířila, že hledá pero.
Maminko, co ti na tom záleží? Přeci mi po tobě zůstane. Proč bys v tvém věku měla řešit daně?
V tvém věku. Připomínám si, že mi je pětadvacet. Do práce mě stále drží na poloviční úvazek, protože mladí neumějí starým udělat injekci tak, aby nezůstaly modřiny.
Co takhle, řekla jsem tiše. Přemýšlím. Do konce příštího týdne.
Nastěnka sevřela rty, ale nic neprojevila.
Dobře. Ale nepřemýšlej dlouho. Jinak bude trvat půl roku, než to zařídíme.
Když odešli, vytáhla jsem z komody své dokumenty. Políbila jsem otisk razítka. A zavolala Valentýně.
Valentýnko, pojďme se ještě o jeden papír postarat.
A pak se stalo to, co si dodnes připomínám se studeným pocitem.
O tři dny později Zavolala Nastěnka se železným hlasem:
Maminko, všechno jsem zjistila. Strýc Sas udělal závěť na tebe. Věděla jsi o tom?!
Věděla, odpověděla jsem klidně, míchajíc džem.
A mlčela?! Maminko, jsi v pořádku? To jsou miliony! Chceš si je všechny přisvojit?!
Nastěnko. To mi bratr osobně zanechal. S dopisem.
Jaký dopis?! Ukaž!
Ne.
Jedno slovo. Krátké. Ne. To slovo jsem své dceři za celý život neřekla.
Jsi šílená. Přijedeme v sobotu. A všechno to přepíšeme na mě. Jako matka, jako normální matka, ne jako sobecká!
Telefon zazvonil.
Ruce se mi třásly, nebudu popírat. Sedla jsem a dlouze hleděla z okna. Přemýšlela jsem možná jsem se mýlila? Možná je to moje krví, možná
Pak jsem si vzpomněla na Sašu v nemocnici. Jak mě držel za ruku a říkal: Gálo, jsi dobrá. Všichni tě používají, ale ty jsi dobrá.
Uklidnila jsem se.
V sobotu dorazili trojice Nastěnka, Igor a Lada. Nastěnka vešla bez ahoj, rovnou položila na stůl své papíry.
Otřela jsem ruce o zástěru. Vytáhla jsem z kapsy pláště svůj složený list. Rozbalila ho a položila ho vedle její hromady.
Co to je? Nastěnka přimhouřila oči.
To je darovací smlouva. Od mě. Na chatu v Romanu.
Její tvář se zatřásla růžovými tvářemi.
Na mě?!
Ne, sluníčko. Na dětského hospice v Jihlavě. Už je zapsaný v katastru nemovitostí. Dva týdny tam jsou. Zavolej, ověř Valentýna Šimáčková, notářka, telefon v telefonním seznamu.
Ticho. Husté, až byste slyšeli, jak moucha bouchá do skla.
Ty žertuješ.
Ty darovala cizím lidem MILIONY?!
Darovala jsem dětem, co umírají. Ne dospělé babičce, která si vzpomene na matku jen jednou za měsíc, když končí okurky.
Igor za ní najednou zakryl tvář dlaní. Asi se mu zrudlo. Asi se styděl, i kdyby jen za někoho v té rodině.
Jsi nemocná! Jsi šílená! Jdu tě zaženu k soudu! Otestuji tvou způsobilost!
Usmála jsem se tiše, koutkem úst.
Testuj, drahoušku. Mám i potvrzení od psychiatra Valentýna to chtěla, než uzavřeme obchod. Preventivně. Pro jistotu. Víš, pro jaké případy? Právě pro tyhle.
Ladaprávnička tiše sbírala své papíry. Ona to pochopila nejlíp.
Nastěnko, pojďme, zamumlal. Tohle už nejde napravit.
A TUTO chatu také převedu, řekla jsem jim po zádech. Na vnoučka. Na Kostku. S podmínkou získá právo v osmnácti. Do té doby je moje. Když ho chcete na léto přivézt přivezte. Jen čestně. Ne maminko, přijmi dítě, jedeme do Turecka.
Nastěnka se otočila ve dveřích. Obličej bílý jako moje kuchyňská deska.
Už nejsi moje matka.
Dobře, řekla jsem. A už nejsi moje pokladní.
Dveře se zabouchly. Auto vrávoralo před domem. Stála jsem minutu. Pak šla a dokončila si vlastní džem. Černý rybíz. Sašův oblíbený, mimochodem.
Uplynuly tři měsíce. Nastěnka nekřičí. Igor píše občas tiše, promiňte nás, Gálino Petrovo, ona se změní. Kostka jezdil na podzim se mnou, dělat palačinky. Bez rodičů. Igor ho přivezl a odvezl.
Soud neproběhl. Nebyla se odvážila. Věděla, že by prohrála papíry, svědci, notář a hlavně Sasův dopis, který jsem nakonec ukázala. Valentýně. Po protokolu.
Hospic mi poslal fotku na pozemku je nová dětská hřiště. Tabulka: Děkujeme Gálině Petrovi M. a Alexandru Petrovi M.
Tu fotku jsem pověsila na ledničku. Vedle Kostkova kresby.
A chata Chata stojí. Je moje. Zatím jen moje. Jabloně kvete, rybíz plodí, sauna hřeje.
Jen teď ji topím pro sebe.
Představujete si? Poprvé za pětadvacet let pro sebe.
