V mé ordinaci se někdy zdálo, že nejsem jen veterinář, ale spíše strážce podivných shod. Kočka vždycky vyběhla kpoličce, kde ležely manželovy výsledky, pes pak úmyslně kousl toho jedineho souseda a nakonec se ukázalo, že jeho ruce jsou lepkavé, jako by stále byl školák vcukrářské dílně.
Jednoho dne administrátorka zamířila do čekárny a řekla větu, po které jsem okamžitě odložil šálek čaje: Petre, tady je muž se psem a výrazem máme sklientem mystiku. Přijmeme? Na takové klienty by se hned posílalo ke mně. Kdyby se snimi nepromluvilo včas, mohli by skončit ušamanských léčitelů nebo uchovatelů zinternetu.
Muž měl zhruba šedesát let, byl vysoký, lehce zakroucený, stváří, jakou mají ti, kdo celý život pracují venku nadvoře, nastavbě, nasilnici. Oblečený vjednoduché, ale kvalitní bundě, boty leskle leštěné, pod očima stopy dlouhodobé únavy.
Pes, kterého přivedl, byl snem každé dvorský družiny. Velká kříženka mezi ovčákem aboxerem: hustá šedá srst, bílá hruď, chytrý pohled, rovná a sebejistá. Nakrku starý, ale pevný obojek, vodítko opotřebované, ale spolehlivé.
Dobrý den, pozdravil muž a posadil se na židli. Jsem Štěpán, a to je Lada.
Lada uslyšela své jméno, lehce otřásla uchem a podívala se na mě, jako by sama mohla vyplnit dotazník.
Rád vás poznávám, přikývl jsem. Co nás čeká sLadou?
Štěpán si drbal čepici a povzdechl: Sní je vše vpořádku, ale já asi něco není vpořádku. Už sám neví, co se stalo.
Taková slova často otevírala příběhy mých klientů. Následovaly kočkyvěštkyně, psipsychoterapeuti a další podivnosti.
Pojďme to rozebrat počástech, navrhl jsem. Začněte tím, kdy jste poznali, že tu není jen medicína.
Od noci, odpověděl. Od té jedné.
V noci, jak se říká, jsou kočky šedé a psi se mění vbudíky, zvláště pokud mají přísný režim.
Žijeme jen my dva, začal Štěpán. Manželka zemřela, syn je vPraze, vnoučata tamtéž. Zůstal jsem vnašem malém bytě. Lada je se mnou už pátý rok, odštěněte.
Lada při zmínce oštěněti se přitulila kjeho noze a těžce vydechla, jako by vzpomínala na dlouhou historii.
Procházím sní třikrát denně ráno, večer popráci a kolem jedenácté, před spaním. Veleven odejdeme, uděláme vše, lehneme si: já nagauči, ona nakoberci upostele. Všechno bylo vpořádku.
Zamyslel se a pokračoval: A pak někde kolem tříráno mě někdo začal budit. Cítím, jak po hrudi jede vlak. Otevřu oči Lada stojí nad mnou. Tlapičky na gauči, čumák u tváře, tiše štěká.
Představil si temnou místnost, muže v polospánku, nad ním psa jako náhlý plynový měřič.
Řekl jsem jí: Co to máš, hloupá? Je noc. Ona na mě kouká jako na blázna, tlapou škrábe doramene a sténá.
Potřebuješ nazáchod? zeptal jsem se automaticky.
Myslel jsem i já tak, přikývl Štěpán. Oblékli jsme pantofle, bundu a vyrazili. Lada skáče radostně po korridoru. Otevřu dveře myslím, že teď vyběhne kkeřům
Usmál se.
Vyšla nadvůr, zastavila se a neutekla. Stojí, otočí se a ptá se: Kde jsi?
Věděl jsem, že takový pohled psů znamená: Jsem tu sama, nebo máme společnou práci?
Zavřel jsem výstup, pokračoval Štěpán. Noc, leden, praská sníh, pouhá lampka, měsíc. Řekl jsem jí: Pojď, běžme, chci spát.
A co?
Lada nikam, mávl rukama Štěpán. Šla kbřízám a staré železné lavičce, otočila se, jako by čekala: Co, jdeme?
V hlasu Štěpána zazněl ten noční tón, který po zádech vyvolává husí kůži.
Nejdřív jsem ztrhl: Lado, domů! Mars! a ona jen kouká. Nechtivě, ne štěněco, ale očima. Poté si povzdechne.
Podíval jsem se naLadu: usadila se pod židlí, ale pozorně sledovala rozhovor.
Dobře, myslím, pokračoval Štěpán. Šel jsem za ní. Došli jsme k břízám, kde byla stará lavička. Chtěl jsem se otočit kolem ticho, jen sníh a měsíc. A najednou ona vyjekla.
Zmlkl.
Lada? zeptal jsem se.
Ano, přikývl Štěpán. Zůstala jako socha, srst se postavila, ocas k zemi, a kouká nakeře, přičemž vytívá. Dlouhé, ne vlčí, a skoro jsem i já zaječel.
Usmál se, ale bez radosti.
Řekl jsem jí: Klid, co to, a ona se neodtrhává. Zpočátku jsem myslel, že jsou to balíky, sníh, něco. Ale pak
Zmlkl, jako by se ztratil ve vlastních myšlenkách, a dlouze hleděl na své ruce.
Tam ležel náš soused, řekl nakonec. Strýc Honza. Víte, takové typy hubení, sčepicí, shůlkou. Všichni ho znají.
Přikývl jsem takové sousedy má téměř každé dvorkové společenství.
Ležel podstromem nasněhu, naboku. Čepice mu spadla, tvář byla modrá, jako by nebyla jeho. Zpočátku jsem si myslel, že jepozdě. Lada k němu přeběhla, olizovala ho, štipala noskem. On vydal podivný zvuk ne slovo, spíše výdech.
Štěpán si spravil čepici.
Vzpomněl jsem si na telefon, volám záchranku ruce se třesou, čísla se mi nedaří zadat. Lada mezitím běhá kolem něj, vrtí ocasem, ale neodchází. Leží vedle něj, čumák přitiskne na hrudník. Čekám nalékaře
Když dorazili, odvezli Honzu, zapsali Štěpána jako toho, kdo ho našel, a pochválili Ladu: Skvělá!
Řekli nám, že kdybychom přišli ominutu později, zmrazila by ho zima. Infarkt přímo podbřízou. Vyšel pozdě, nedostal se kvchodu. A výtah vbudově se zasekává
Zhluboka vydechl.
Pak to šlo jako vefilmu: sirény, sousedi vpláštích, Lada mi dívá oči jako pětkorun. Dům teď jako prohlídka: Tady jsme ho našli.
A strýc Honza? zeptal jsem se.
Žije, přikývl Štěpán. Vrehabilitaci. Syn chodí, děkuje, přináší dorty. Říkám mu: Neseš dorty psovi, ona mě zachránila.
Pochválil Ladu pohlavě.
Myslel jsem, že to tak skončí, pokračoval Štěpán. Ale ne.
Ne vmé praxi vždy značilo, že příběh právě začíná.
Poněkolika nocích mě zase vtři hodiny vzbudí tlapky, čumák doobličeje, sténá. Probudím se: Co? Někdo leží podbřízou?
Ležel? zeptal jsem se.
Nikdo, povzdechl Štěpán. Řekl jsem Ládě: Už dost, nebuď hrdinka, chci spát. Přesto mě vede ke dveřím. Vyjdeme, dojdeme klavičce nikdo. Nasnaží, proběhne kroužek, podívá se na mě a nic. Vrátí se domů.
Tak se to opakovalo ještě párkrát. Vetři ráno Lada budila, táhla ho nadvůr kebřízám. Tam sníh, lampka, stopy. Nikdo, jen sníh.
Začal jsem bloudit, přiznal Štěpán. Myslím, že jsem šílený nebo že jsem se ktomu přichytl.
A před příběhem sHonzou?, zeptal jsem se.
Nikdy, odpověděl rozhodně. Spí jako mrtvá: leží, sípí, nehýbe se.
Spali jste dříve vtři ráno normálně?
Štěpán se podíval překvapeně.
Co tím myslíte?
Nespali, nebloudili pobytě, neuchylovali se klahvi?
Občas, přiznal. Potom, co zemřela Nína zamračil se, zůstal jsem sám, občas se probudil. Ale poslední dobou ležím jako vsude.
Dodal: Tu noc, kdy mě Lada vzbudila vypadalo to, jako bych se vyhrabal zhrobu. Tlak, hlava bušila, srdce bušilo. Kdyby tu Lada nebyla, ležel bych tam dál.
Pohlédli jsme nasebe. To je tamystika, řekl jsem.
Pes, co budí vnoci, je známý motiv, ale tady byl složitější hlavolam.
Tak proč jste přišel ke mně? zeptal jsem. Zkontrolovat, jestli se psovi nepodražila střechu?
Ano, přiznal Štěpán. Občas přistoupí, dýchá mi doobličeje, leží přes hrudník, dokud se nepohnu. Jako by kontrolovala.
Lada povzdechla a položila hlavu najeho botu.
Souseda řekla: Teď reaguje na všechny úmrtí, na ten tenký svět. Pomyslel jsem, že je čas kveterináři.
Pečlivě jsem Ladu prohlédl: srdce rovnoměrné, plíce čisté, klouby vpořádku, oči jasné, břicho měkké, jazyk růžový. Žádné známky bolesti ani neurologie.
Zdraví Lady je vpořádku, řekl jsem. Mystickost je jen vevaší hlavě a vhlavě domu.
Štěpán čekal zvláštní diagnózu, musel ho zklamat.
Pro ni je ta noc trauma. Všechno bylo vpořádku, pak jste začal podivně dýchat, otáčet se. Budila vás, a vy jste našli Honzu. Celá smečka je nahraně.
Podíval jsem se naLadu:
Teď je tři hodiny ráno a kontroluje, jestli jsou všichni živí. Psi nemají filozofii, vše je praktické.
Takže hlídá?, upřesnil Štěpán.
Jo, přikývl jsem. Spí jako strážná napředsíni.
A ještě, doplnil jsem. Sleduje vás. Vté noci, kdy jste vylezli zhrobu, už cítila vaše otřesy, ale pak přišel Honza. Teď má vhlavě: Když můj člověk leží tiše, zkontroluju, jestli není podbřízou, ikdyž je vpokojí.
Štěpán se usmál, ale oči zůstaly vážné.
Takže mě střeží?
Ano, povrhl jsem rameny. Bezplatná noční ochrana. Bez povolení, ale smlouva je sešita čenichkem.
Podíval se naLadu snovým zmatením.
Co mám dělat? Nemohu jí vysvětlit, že Honza je vnemocnici, ne podstromem
Můžete, řekl jsem. Ne slovy, ale činy.
Dlouho jsme probírali praktické kroky: Ladu vrátit pocit, že noc je odpočinek, ne služba; Štěpánovi přijmout, že se vživotě něco změnilo.
Zkuste každou noc pětminut pokojně sní pohovořit, pohladit, promluvit. To je pro psy vypínač: Všichni jsou vpořádku, můžeme spát.
A nakonec, když se vtřetí ranní hodinu rozednívalo, Štěpán jemně položil Ladu nasvůj klín, poděkoval za strážený klid a zamířil ke dveřím, aby si připomněl, že inejvěrnější strážce potřebuje občas odpočinout.
