Kufr už ležel u dveří, a na sporáku ještě bublal guláš s knedlíky. Jak ho měl rád.
Maruška otírala suché ruce ručníkem jako automat. Hleděla na známý zadek, na pihoučku za uchem, kterou už tisíckrát líbala. A už ho nepoznávala.
Jdeš na služební cestu? zeptala se.
Ne, Maruško. Odcházím.
Slovo viselo v kuchyni jako kouř z kamna.
Kam?
Jinde.
Ručník vypadl z rukou.
Petře
Maruško, bez dramat. Oba víme, že to už dávno skončilo. Já jsem se rozhodl, ty ne.
Skončilo? smála se nervózně, skoro se třásla. Zítra máme výročí. osmnáct let.
Právě proto. osmnáct let té samé polévky.
Úder dopadl přímo do dechu. Maruška se zatajila.
Studovala jsem doktorandské studium kvůli tobě. Mohla jsem být
Ničím, čím bys mohla být. Usmál se tak, jak se usmívá ten, kdo lituje. Restaurování. Kdo dnes potřebuje ikony a prach? Já jsem ti dal život bytem, autem, mořem každý rok.
Dal?
No, bytem na mě, ale nejsem šelma. Pořiď si měsícdva. Pak se domluvíme.
Maruška se svírala o zadní část židle. Prsty bělely.
Kdo je to?
Co na tom záleží.
Kdo?
Podíval se na hodinky.
Líza. Třicet dva. Žije, Maruško. Chodí do divadla, lyžuje, směje se. Ty už jsi se proměnila v hospodyni, ani sis to neuvědomila.
Maruška mlčela. V krku jí zůstala krčka.
Petr zvedl kufr. U dveří se ohlédl a v očích se mihlo něco jiného než lítost. Rozhořčení. Jako majitel, který nechá starého psa v útulku.
Neboj se. Třicet osm není trest. Užij si svobodu, Maruško. Zasloužila sis to.
Dveře se za ním zavřely.
Guláš na sporáku dál chladl.
První týden neplakala. Procházela byt jako muzeum cizího života jeho košile, jeho zubní kartáček, nedokončená káva na stole.
Na osmý den zazvonila Jitka.
Maruško, jsi naživu?
Maruška rozplakala se do sluchátka tak hlasitě, že sousedka zpod bytu vyšplhala ze schodů, aby se zeptala, jestli je vše v pořádku.
Jitko je mi třicet osm. Jsem prázdný prostor. Osmnáct let jsem vařila guláš, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy držela štětec
A co si pamatuješ?
Co?
Pamatuješ, proč jsi šla do restaurování?
Maruška se zastavila. Vzpomněla si na halu Národní galerie, bylo jí devatenáct, stála před Trojicí a brečela nad tím, jak lidé dokážou tvořit a zachovávat krásu.
Pamatuju.
Tak jdi a najdi v spíži své barvy. Vím, že tam jsou. Viděla jsem je před pěti lety.
Barvy se našly v krabici na boty, pod starými záclonami. Vyschlé, napůl zničené, ale štětce byly celé. Kolonkové, koupené kdysi na stipendium, když se vzdával obědů.
Maruška si sedla na podlahu spíže a plakala. Ale jiné, tiché slzy.
Ráno se zapsala na kurzy u Filozofické. Placení poslední koruny, odložené na dovolenou, kterou už nepotřebovala.
Šla k holiči. Odřízla si cop, který Petr zakazoval pětadvacet let. V zrcadle se na ni dívala neznámá žena ostře řezané tváře, živé, trochu zlé oči.
No, zdrávím. Dlouho jsme se neviděli.
Tři měsíce studia. Muzea, zápisky. V noci kreslila nejprve plachá, potom sebejistá. Ruce si pamatují, co nepamatují, co nezapomněly.
V únoru zavolala Jitka.
Maruško, mám zprávu. Pamatuješ si Arnoše Lvího, se kterým pracuje Mirek? Jeho babička zemřela, dům v Kladně připadl. Starý. A jsou tam ikony, celá police. Chtěl je vyhodit
Neváhej! vtrhla Maruška. Nenech ho dotknout!
Myslel jsem, že by sis na to mohla podívat? Zaplatí.
Podívám se. Zítra.
Ikony byly v hrozném stavu. Osm kusů černé, s odlupujícím se zlatem, s prasklinami. Maruška se nad nimi sklonila a srdce jí bušilo tak hlasitě, že to slyšela ve svých uších.
Arnoše Lví, zamžikala slabě. Toto potřebuji pod lampou, ale jsem si téměř jistá, že je to sedmnácté století, severní listy. Velmi cenné.
Arnoš přikývl.
Kolik?
Opravit neřeknu přesně. Prodat pak hodně.
Dokážeš to opravit?
Maruška se podívala na dřevěné desky, na tváře sotva prosvítající skrze saze. Pochopila: to je šance. Jediná.
Dokážu.
Práce trvala půl roku. Najala si malý ateliér na okraji Prahy vůně ředidel v bytě byl nesnesitelný. Jedla chleba s máslem. Zhubla dvanáct kilo. Dvakrát brečela od zoufalství, když se téměř nepodařilo dokončit. Jednou v brzkých čtyřech ráno volala učitelku svatá žena přijela za hodinu s termoskou.
A pak byla první ikona. Osvobozená, zářící.
Arnoš Lví dlouze mlčel.
Maruško. To je zázrak.
To není zázrak. To je práce.
Zaplatil dvojnásobek. O týden mu zavolal známý. Pak známý známého. Pak galerista z Vinohradské.
Ustní šířená řeč nejrychlejší rádio na světě.
Uplynul rok. Pak další.
Maruška nyní bydlela v jiném bytě pronajatém, ale svém. S vysokými stropy. Ateliér na Čistých udicích, fronta zakázek na půl roku dopředu. Práce pro dva kláštery a soukromou sbírku významného podnikatele, jehož jméno v obchodních novinách znělo s úctou.
Jmenoval se Radek Štěpán Volf.
Přicházel do ateliéru sám. Neposílal kurýry. Seděl na židli u okna a sledoval, jak pracuje. Občas přinesl kávu. Občas nic.
Podivný klient, pane Volf.
Jsem podivný člověk. Nesnášíte, když zůstanu?
Ne.
Čtyřicet pět, vdovec. Chytré, unavené oči a ruce pianisty i když nehrál na klavíru, ale na burze. Mezi nimi nic nebylo. Zatím. Maruška však občas přistihla, jak se těší na jeho příchody.
Jednoho večera nechtěla nikam jít.
Jitka ale naléhavě říkala výstava galerie na Václavském náměstí, celé město svítí, nemůžeš to vynechat, klienti jsou mezi nimi, stačí přestat se ukrývat ve své kleci.
Maruška si oblékla černé šaty jednoduché, první šaty od dobrého návrháře, koupené před měsícem. Perlové náušnice dar od vděčného klienta. Vysoké podpatky, na které už stihla zapomenout.
Radek Volf přijel sám, bez řidiče.
Dnes
Co?
Záříte.
Zasmála se upřímně. Poprvé po dlouhé době.
V sále hučel rozhovor, tekla šampaňské. Maruška se zastavila před obrazem Tomanová předstírala, že se dívá, jen se nadechla.
Maruško?
Otočila se.
Stál před ní Petr. Stařičký, šedivý, pod očima pytle. V ruce sklenice, ruka mírně třásla. Vedle něj mladá žena, hubená, s nepříjemným výrazem, přivašovala na jeho loket jako na rameno a špinavě si namlouvala:
Petře, pojď, nudím se
Počkej, Lízo.
Petr se díval na Marušku a nepoznal ji.
Ty? Jsi to?
Dobrý den, Petře.
Jak ses změnila.
Čas plyne.
Líza ho popálila za rukáv.
Kdo to je?
To bývalá žena.
Líza mrkla po Marušce rychlý ženský pohled od bot po náušnice. Tvář se lehce protáhla.
Ráda vás poznávám. Budu u baru.
A odešla, cvákajíc podpatky.
Zůstali jen dva. Uprostřed sálu, v davu ale jen dva.
Jak ses sem dostala?
Pracuju. Jsem restaurovací. Tady jsou klienti.
Restaurovací? přimhouřil oči. Vážně?
Vážně.
Maruško přistoupil blíž. Z něj voněl koňak. Musím říct. Byl jsem idiot.
Mlčela.
Líza je noční můra. Nic neumí, ani vejce smažit. Pořád jen kluby, lázně, restaurace. Jsem unavený, Maruško.
Rozumím.
Rozvádím se. Už podal. chytil ji za ruku. Zkusme to znovu. Vždyť tě milovala, vždy.
Maruška se podívala na jeho prsty. Cizí. Dříve nejbližší. Teď jen cizí.
Jemně uvolnila ruku.
Petře. Pamatuješ si, co jsi mi řekl na rozloučenou?
Zamračil se.
Říkal jsi užij si svobodu.
Maruško, nechtěl jsem
Počkej. Chci ti poděkovat. Bez sarkasmu.
Díval se, nic nechápal.
Skutečně jsi mi dal svobodu. Týžila jsem se ji otevírat jako dárek, který se bojíš rozbalit. A pak jsem otevřela. Uvnitř jsem byla já ta, kterou jsem zakopala před osmnácti lety.
Maruško
Takže díky. A ne. Nevrátím se.
Proč? Mám byt, peníze, vše, co potřebuješ
Petře. Já se už postarám sama.
V tu chvíli přišel Radek Volf, klidný, tichý, s dvěma sklenicemi.
Maruško, jste připravena? Sběratel z Brna čeká.
Ano, pane Volf.
Podal ruku. Přijala.
Petr stál a díval se na ni zezadu. Na její rovnou záda. Na to, jak se k ní elegantně naklání ten muž v drahém obleku.
Líza u baru něco šeptala. On nic neslyšel.
Maruška u dveří se na okamžik otočila. A ne slavnostně, jen mávla. Jako příteli, se kterým se rozejdeš bez výčitek.
Sběratel byl vysoký, šedý muž s dětskými modrýma očima. Boris Novák. Polibl mu ruku staromódně, s úklonem, říkal paní bez posměchu.
Radek Volf mi vyprávěl o vás zázraky. Nevěřil jsem, ale teď vidím, že nelhá.
Ještě neviděla moje práce.
Viděl jsem. Před třemi měsíci. Matka Boží milost, šestnácté století. Pamatujete?
Maruška si připomněla, jak na to šla půl roku.
Koupil jste ji?
Já. A chci další. Mám něco citlivého. Můžeme mluvit?
Šli k oknu. Radek Volf zůstal u sloupu nenápadně, ale blízko. Maruška cítila jeho záda, a bylo to podivA tak jsem konečně našla svůj vlastní hlas, který zněl tiše, ale pevně, v rytmu nově objevené svobody.
