25.června2026
Dnešní večer se mi zaryje do paměti jako ta poslední kapka vpůlprázdné skleničce. Kufr už čekal udveří, zatímco na plotně ještě vařil guláš shouskovým knedlíkem jeho vůně se linula jako připomínka těch let, kdy jsem věřila, že žádná jízda končí.
MaraSvobodová, to jsem já, otírala suché ruce ručníkem jen zzvyku. Pohledem jsem prohlížela známý zadek hlavy, ten drobný matek za uchem, který jsem líbala tisíckrát, a najednou jsem ho nepoznala.
Jsi na služební cestu? zeptal se IvoNovák, jeho hlas se rozplynul vkuchyni jako kouř zrozhořelého krbu.
Ne, Mára. Odcházím.
Slovo viselo vvzduchu těžce, jako by neslo špetku pohoří, které se chystá dopadnout.
Kam?
Dojiného.
Ručník mi vypadl zrukou.
Ivo
Mára, nevyčínejme se. Víme oba, že to už dlouho skončilo. Já jsem se rozhodl, tyne.
Skončilo? smála se nervózně, téměř bázlivě. Zítra máme výročí. osmnáct let.
Právě proto. osmnáct let stejného guláše.
Úder zasáhl přesně pod bránici. Zadržela jsem dech.
Vzdala jsem se doktorského studia pro tebe. Mohla jsem být
Nikdy nic takového nebyla, usmál se Ivo, ten úsměv, který nosí lidé, jež litují. Restaurátor. Kdo vdnešní době ještě potřebuje opravit ikony, prach a zapomínání? Dal jsem ti život byt, auto, moře každý rok.
Dal?
Dobře, byt je na mě, ale nejsem šelma. Žij měsícdvě, pak se domluvíme.
Sklonila jsem se kžidli, prsty zbělely.
Kdo je to?
Co na tom záleží.
Kdo?
Podíval se na hodinky.
Lenka, třicetdva. Žije, Mára. Chodí dodivadla, lyžuje, směje se. Ty jsi se změnila vslužebnou, ani sis toho nevšimla.
Mlčky jsem se zatřásla, vkrku se mi usadil kámen. Ivo zvedl kufr, otočil se kedveřím a vočích se mihlo něco jiného než lítost spíše zklamání, jako by starý pes byl vyhozen doútlumu.
Neboj se. třicetosm není trest. užívej si svobodu, Mára. Zasloužíš si to.
Dveře se za ním zavřely a guláš pomalu chladnul.
První týden jsem neplakala. Procházela jsem bytem jako muzeum cizího života jeho košile, jeho zubní kartáček, nedopité čajové šálky.
Na osmý den mi zavolala Vlastimila.
Mářko, jsi ještě živá?
Slzy se rozlily po sluchátku tak, že sousedka ze spodního patra zaklepala, zda je vše vpořádku.
Vlasti je mi třicetosm. Jsem prázdná. osmnáct let jsem vařila guláš a už ani nepamatuji, kdy jsem naposledy držela štětec.
A co si pamatuješ?
Co?
Pamatuješ, proč jsi šla dorestaurace?
Moje mysl se vrátila dotěla Národní galerie, kde mi bylo devatenáct, stála jsem předTrojitým a plakala nad tím, že lidé umí tvořit něco tak nádherného a pak to chtějí uchovat.
Pamatuju.
Tak vyzvi doskladku své barvy. Vím, že jsou tam. Viděla jsem je před pěti lety.
Barvy jsem našla vkufříku ustarých závěsů vyschlé, napůl zničené, ale štětce byly neporušené. Koupily se na stipendiu, když jsem se vzdala obědů. Posadila jsem se na podlahu skladku a plakala ale už jinak, tiše.
Ráno jsem se přihlásila nakurzy uAkademie výtvarných umění v Praze. Platba šla zposledních korun, které jsem si schovávala nadovolenou, kterou už nikdy nevyužiji.
Šla jsem ke kadeřnici a ostříhala si dlouhé prameny, které Ivo zakazoval dotýkat se dvacet let. V zrcadle jsem spatřila cizí ženu ostré lícní kosti, živé oči plné hněvu.
No, zdravím tě. dlouho jsme se neviděli.
Tři měsíce studia muzea, poznámky, noční kresby, nejprve nejisté, pak sebejisté. Ruce si pamatovaly, co tělo zapomnělo.
Vúnoru Vlastimila znovu zavolala.
Mářko, pamatuješ si Arnoše Levova, se kterým pracuje Miroslav? Zemřela mu babička, dům vKalvarii. Staré ikony, celá police. Chtěl je vyhodit
Nemyslet si!Nechte ho být!
Myslel jsem, že bys se mohla podívat. Zaplatí.
Příští den jsem se vydala naKalvarii. Ikony byly vhrozném stavu osm kusů, černé, sodlupujícím se pozlacením, prasklinami. Při pohledu na ně mi srdce bušilo, jako by se ozvalo vuších.
Arnoši Levovi, zamrkala jsem, potřebuji je pod lupu, ale jsem si téměř jistá sedmnácté století, severní dopisy, velmi cenné.
Zvedl obočí.
Kolik stojí?
Restaurování neřeknu přesně, ale prodej potom slušně.
Umíš to?
Pohledem se podívala na dřevěné desky, na obličeje, sotva vyčnívající zčerného popela. Pochopila jsem: to je šance, jediná.
Dokážu.
Půl roku práce. Půjčila jsem si malý ateliér naokrajíPrahy vůně rozpouštědel vbytu nedávala pokoj spát. Jedla jsem chléb smáslem, zhublá odvanáct kilogramů, dvakrát brečela jsem odzoufalství, když jsem málem zničila práci. Jednou včtyři ráno jsem volala učitelku, která přišla stermosem jako anděl.
A pak tu byla první ikona osvobozená, zářící.
Arnoš Lev dlouze mlčel.
Mara, to je zázrak.
To není zázrak, to je práce.
Zaplatil dvojnásobek. Týden poté přišel jeho známý, pak známý známého, a nakonec galerista zPříčného. Ústní šířka nejrychlejší rozhlas vzemi.
Rok utekl, pak další. Přestěhovala jsem se donového bytu pronajatého, ale vlastního, svysokými stropy. Ateliér naČistých prudech, objednávky napůl roku dopředu. Práce pro dvěkláštery a soukromou sbírku jednoho známého podnikatele, jehož jméno se vobchodních novinách vyslovuje snádechem.
Jmenoval se DaliborSvoboda. Přijížděl sám, ne posílal kurýry. Seděl nažidli uokna a pozoroval, jak pracuji. Občas přinesl kávu, jindy jen mlčel.
Jste podivný klient, Dalibore.
Já jsem podivný člověk. Nevadí, když si sednu?
Nevadí.
Čtyřicetpět. Vdovec, moudré, unavené oči a ruce klavíristy ačkoliv nehrál naklavír, ale natržišti fúzí. Nic mezi námi nebylo. Zatím. Přesto jsem někdy očekávala jeho návštěvu.
Ten večer jsem nechtěla nikam jít, ale Vlastimila mě natlačila výstava galerie naVeletržním, plná pražské elity, nesmíš to propásnout, klienti jsou mezi nimi, nebuď doma vsvojí kleci.
Oblékla jsem černé šaty první šaty oddobrého designéra, koupené před měsícem, perly odvděčného klienta, podpatky, znichž jsem už skoro zapomněla. Dalibor přijet sám, bez řidiče.
Dnes
Co?
Záříš.
Zasmála jsem se upřímně, poprvé po dlouhé době. Vsále hučel rozhovor, tekla šampaňské. Přistoupila jsem kobrazu KarelNovák, předstírala, že ho zkoumám, jen abych si oddechla.
Mara?
Otočila jsem se.
Stál tam Ivo, zežloutlý, pod očima váčky. Vruce sklenka, ruka se mírně třásla. Vedle něj mladá žena, hubená, srozhořčeným obličejem, visela najeho lokti jako věšák.
Ivo, pojďme, nudím se řekla Lenka.
Počkej, Lenko.
Pohlédl na mě a nepoznal mě.
Ty? Jsi to?
Ahoj, Ivo.
Jak se změnila.
Čas plyne.
Lenka ho popadla zarukáv.
Kdo to je?
To bývalá manželka.
Lenka mu rychle prohnala pohled od bot ponáušnice.
Ráda vás poznávám. Budu ubaru.
A odešla sklikáním vysokých podpatků.
Zůstali jsme jen my dva, uprostřed davu, ale sami.
Co tě sem přivádí?
Pracuju. Jsem restaurátorka. Tady jsou klienti.
Restaurátorka? mrkl zmateně. Vážně?
Vážně.
Mášo přistoupil blíž, voněl koňakem. Musím říct, byl jsem blázen.
Mlčela jsem.
Ta Lenka je noční můra. Nedokáže ani vejce osmahnout. Vždy jen kluby, lázně, restaurace. Jsem unavený, Mara.
Představuju si.
Rozvádím se. Už jsem podal žádost. chytil mě zaruku. Zkusme to znovu. Vždy jsi mě milovala.
Podívala jsem se na jeho prsty cizí, kdysi nejbližší, nyní jen cizí. Pomalu jsem je uvolnila.
Ivo, pamatuješ si, co jsi mi řekl na rozloučenou?
Zamračil se.
Říkal jsi: užij si svobodu.
Mara, nechtěl jsem
Počkej. Chci ti poděkovat, bez sarkasmu.
Skutečně jsi mi dal svobodu. Nemohla jsem ji rozbalit, jako dárek, co se bojíš otevřít. A pak jsem ji otevřela. Uvnitř byl já ta, kterou jsem zakopala před osmnácti lety.
Mara
Díky. Ane. nevrátím se.
Proč? Mám byt, peníze, mohu ti poskytnout
Ivo, sama si zařídím. Už dlouho.
Vtom okamžiku přišel Dalibor sdvěma sklenicemi.
Mara, jste připravená? Sběratel zBrna čeká.
Ano, Dalibore. podala jsem mu ruku.
Ivo stál a sledoval, jak se Dalibor súctou ohýbá nadmnou vdrahocenném obleku. Lenka něco špitala ubaru, ale já to neslyšela. Otočila jsem se keAž se slunce zvedne nad Vltavou, budu stát včistém ateliéru, připravená přivítat další tajemství, která se skrývají pod vrstvami času.
