Tak tady by šuplík od naší skříňky stál, zamyšleně řekla Markéta, přecházela rukou po obýváku. Křeslo jen sundat, ono stejně nebaví. Nebo kam ho dáváš, Vendulko?
Vendula zamrkala. Netrefila hned, že ta žena není jen taková dekorátorka z televize, ale její tchyně. A tady byl její, tedy Vendulin, byt. Ten, který si koupila za vlastní peníze dvacet osm let šetření, práce na volné noze, nekonečných projektů, úspor na kávě i na sobě.
Asi si to pod hlavu nasadím, pomalu odpověděla a vstala z pohovky. Nevím, co to má znamenat. Jste se přestěhovat?
No, jenom o tom povídáme, usmála se Markéta, v očích spíše vítězství než teplo. Já a otec Denisa jen koukali. Co? Prostorný byt, designový interiér. V pronájmu nám to nevyhovuje, a po Pavlově hloupé nehodě jsou dluhy nevyplatí se. A kromě toho rodina je rodina.
Slovo rodina Markéta vyslovila tak, jako by Vendula do té kategorie nepatřila.
Jsi přece šikovná, Vendulko, máš svůj příjem, nezůstaneš na holičkách. My už jsme staří kde budeme po pronajatých koutech bloudit?
Vy jste přece jen padesát pět, poznamenala Vendula. To nejsou ani důchodci, to je aktivní stáří. Křížovky řešíte, na chalupu jezdíte. Co má moje bytová situace společného?
Markéta sevřela ruku, pošramotila rty a vytáhla svůj oblíbený trumf.
Mimochodem, porodila jsem ti takového manžela. A právě on tě podporoval, když jsi se sjížděla po nemocnicích s anémií. A teď, když je jeho bratr v hádce, otáčíš se zády?
Když jeho bratr narazil sloupem otcovým autem s cizí manželkou na sedačce, Vendula těžce potlačila hlas, nikdo mi nezavolal, jestli nepřesuneme k vám, Vendulko, dokud Pavel nebude léčit své morální i úvěrové rány.
Vendulo, ozval se Denisa hlas, zatímco v kuchyni předstíral, že je zaneprázdněný, jenom o tom mluvíme. Rodiče nechtějí nic nárokovat.
Vendula přistoupila ke dveřím a tiše řekla:
Dokud vy diskutujete, já žiju. Ve svém bytě. Ten, který chcete přetvořit na kolejíčko jménem biskupa Pavla. To nejde.
Jen se nevykrikla, vydechla a šla do ložnice.
S Denisou nemluvila tři dny. Občas přišel a řekl něco jako: Máš z obchodu něco donést? nebo Nezapomněla jsi, že v sobotu má máma narozeniny? Vendula jen přikývla nebo předstírala, že neslyší. V bytě visela lepkavá ticho, neklidná, ale taková, ve které se v každé zdi skrývá křivka.
V sobotu se všechno změnilo.
Vendulo, Denis koukal z okna, jako by chtěl skočit ven, vím, že ti to leží těžce. Rodičům už není kam. Úvěr šel na otce. Byt už je v nabídce. Za měsíc budou na ulici. A ty
Co?
Však jsi silná. Najdeš, kam se uhnout. Můžeme se na pár měsíců přestěhovat do pronájmu. Pak něco vymyslíme.
Nejprve chtěla Denise šlehat pánví, pak ho obejmout. Nakonec jen zeptala:
Takže mám odejít z vlastního domu, protože tvoji rodiče opět nezvládnou své děti?
To není pravda. Jenom máš víc možností.
Mám víc rozumu. Neházel jsem ho po cizích autech jako tvůj bratr. A nenechával jsem manželku, aby se nastěhovala bez souhlasu majitele, posměšně řekla Vendula. Víš, Denise, chci ti poradit, co je nejlepší?
Co?
Sbal si věci. A vypadni.
Denis se zastavil. Poprvé v celé společné době se zastyděl a neveděl, co říct. Vendula v jeho tváři neviděla manžela, ochránce, blízkého člověka. Viděla jen stín.
Neodejdu, vzdychl Denis. To je taky můj domov.
Koupě za moje peníze.
Ale my jsme rodina, Vendulo. Není rodina o obětech?
Oběti jsou, když tě požádají. Ne když ti to nasadí na stole. Víš, v čem je rozdíl mezi obětí a blázinou? Oběť má na výběr.
Vendula neplakala. Jen vytáhla kufr ten Denisův a postavila ho do haly.
Můžeš jít, kam chceš. Pronajmout si jednopokojovku, přebývat u mámy, nebo spát na hlavě bratra. Ale tohle je můj dům. A zůstává mým. Ty i tvoje velká matka s tvojí skříní můžete zapomenout na tuhle cestu.
Denis odešel beze svých věcí, oči jak u bitejšské feny. Na rozloučenou řekl:
Počkáš, že budeš litovat. Nikdo nepřežije navždy sám.
Vendula ho sledovala a myslela: Nejsem sama. Jsem se sebou. A ty? Nevíš, s kým jsi.
Večer zazvonili. Vendula otevřela na prahu stála Světlana.
Co to máš? Šla dovnitř a objala ji jednou rukou. Týden předtím jsi mi řekla: Světlo, on není tak špatný. A teď?
Vendula nalila sklenku vína.
Teď je jako jeho matka. Skříň a plány na moji ložnici.
Světlana se rozesmála.
Věděla jsi, že má matka fúrii. Proč jsi se s ním spojila?
Zdálo se mi, že je rozumný.
Zdálo se klíčové slovo. Vendulo, pojďme na jih? Přeci máš teď dovolenou nucenou.
Vím, nepojedu nikam. Budu sedět tady, v bytě, se sklenkou. A až přijde její skříň, hodím ji z balkónu. Třetí patro, osobně.
Světlana se zasmála, pak se zamyslela.
A když se vrátí?
Vendula se podívala na víno a pomalu přehrála celý týden.
Pak koupím vrtačku. A rozbiju zámek s kódem, co zná jen já.
V sobotu, přesně v deset ráno, když Vendula právě nalévala čaj a připravovala se na den bez mužů, příbuzných a jejich nábytkových nápadů, zazvonil kurýr z Alzy myslela na mixér.
Otevřela. A zmrzla.
Na prahu stála Markéta, s kufrem. Za ní se mihotal Pavel Denisův bratr, štíhlý v teplákách, s obličejem, co ukazuje jak zoufalství, tak naději na volný úlovek. Vedle něj stál jejich otec, Pavel Pavelovič, nízký, plešatý, vypadá jako důchodce od roku 1987.
Dobré ráno, pozdravila tchyně, jako by se domluvily na čaji. Budeme tu jen pár měsíců. Dokud se byt prodá.
Vendula neřekla nic. Neměla slova.
Vendulo, přerušil Pavel Pavelovič, omluvte nás, situace není v našich rukou. Domluvili jsme se s tvojí tchyní, ona nás pustí, ale teď probíhá rekonstrukce. A Denis říkal, že to ti nevadí, že tady můžeme bydlet.
Denis? vendula konečně našla hlas. Říkal? To řekl před nebo po tom, co jsem ho vyhodila?
Hádejte, že se pohádali? zeptala se Markéta, už vstupujíc dovnitř. My chceme to vyřešit v míru. Vendulo, neber to osobně. My jsme svoje lidi.
Svoje lidi v cizím bytě přemítala Vendula.
Pavel mezitím tahal kufr. Smrděl cigaretami a starým vůní autoservisu.
Pavle, neházej to přes práh, zakřičela Markéta. To je špatné znamení.
Znamení je, když vás pustí dovnitř, ne když okupujete, tiše řekla Vendula, ale nikdo neposlouchal.
Pavel si sedl na gauč, nohy položil na konferenční stolek. Pavel Pavelovič opatrně prohlédl balkon a zeptal se:
Tady můžu kouřit?
Tady můžeš mlčet, spustila Vendula. A rychle odejít.
Markéta už usadila na kuchyni. Vytáhla z tašky sklenici domácích kyselých okurek, sáček pohanky a formičky na pečení.
Přinesla jsem něco z domu, abyste neměli starosti. Budeme žít spolu ale po lidsku. Mám ráda pořádek. A rukou mám lehkou. Všechno roste!
To je o bramborách v koupelně? neudržela se Vendula. Nebo o kaktusu ve hrnci? Pamatuju si.
Vendulo, bez sarkasmu, prosím. Všichni teď máme těžké časy. Ale ty a Denis musíte držet pohromadě. Jsem matka. Není mi to jedno.
Bylo vám jedno, když jste nám v neděli vnucovali boršč, i když jsem prosila, abyste nechodili. Bylo vám jedno, když jste mi chtěli změnit práci, protože učitelé mají jistotu. A bylo vám jedno, když jste přijeli s kufry bez varování. To se nazývá invaze, Markéto. Bojujete s námi?
Pavel se přimíchal:
Vendulo, víš nemáme kde. Bratr říkal, že jsi chápavá.
Bratr se mýlil. A ty taky.
Vendula vytáhla telefon a volala Denisa. Odpověděl po třetím tónu.
Ahoj. Právě nemůžu, schůzka
Jasně, schůzka. Mám tady tvou rodinu s kufry. A bratra, matku i otce. Řekla jsi, že mi nevadí?
Chvíle. Dlouhá. Ticho viselo jako žvýkač na podrážce.
Myslel jsem, že se dohodnete. Nejsi krutá. Máš velké srdce
Jo. A teď tam je velká díra. To je vše. Jsi volná. Od mě i od toho bytu. Hodně štěstí v novém místě. Jen nezapomeň tvoje máma má lehkou ruku. Zvlášť na police.
A položila telefon.
Večer se Markéta usadila.
Vendulo, mohly bychom spát v ložnici? A ty v obýváku?
Ne.
No, ty jsi sama, my jsme tři.
Přesně. Tři na jednoho to je přesně to, co jsem celou dobu chtěla. Ale ne.
Jsi moc sobecká, řekla. Žena má být měkká.
A muž má bydlet, když je dospělý. Nebo se oženit s ženou s bytem, jako můj manžel.
Jsi nafoukaná, odpálila tchyně. V tvém věku lidé sami nebydlí.
A vy v svém věku žijete na cizích penězích. Legrační, co?
V pondělí ráno jel Vendula do práce s jedinou myšlenkou: Vypálit je všechny, dokud nebude pozdě.
A najednou se stalo něco podivného.
Na recepci ji zastavila strážnice Nina.
Vendulo, přišel ti mladý muž. Říkal, že je z úřadu bydlení, chtěl tvé číslo. Nedala jsem mu.
Z jakého úřadu?
Kdo ví. Vypadal hezký. A měl batoh. A v batohu komodka! Plastová! Představuješ si?
Vendula nechápala, pak si uvědomila.
Komodka. Plastová. Markéta. To byl signál.
Ten večer šla za sousedkou dole, Olgou Jarmilou, vždyť ta starostlivá důchodkyně.
Jarmilo, mám prosbu. Když uslyšíte křik, barvu, vůni boršču volejte policii.A když se ráno rozednilo, ve rohu stojící plastová komodka tiše připomínala, že pravá svoboda spočívá v tom, koho si dovolíme pustit do svého života.
