Před dvěma lety měl Vlastimil vše: rodinu, manželku Jarmilu, plány do budoucna, nadějeUž nic nezůstalo. Život se ztratil v beznadějném smutku, a on neveděl, jak snést bolest ztráty. Kdyby mohl ten osudný den vrátit, učinil by vše, aby se nic nestalo. Kdyby
Poprvé po dvou letech spěchal Vlastimil do tiché, prázdné chalupy, kde se ozývalo jen šramot větru. Teď konečně mohl pomstít smrt své ženy. Chtěl si zastavit na vodku, ale změnil názor. Hodina pomsty nastala. Hlava měla zůstávat čistá. Vlastimil šel brzy spát a překvapivě rychle usnul. O dvě hodiny později se probudil s bušícím srdcem, chytaje po vzduchu ústy. Často se mu v tu chvíli zdálo, že Jarmila dýchá vedle něj. Poslouchal, doufal, že otevře oči a uvidí ji po boku. Ale ne. Polštář nebyl stlačený. Opět spánek.
Vlastimil přešel dlaní po prostěradle. Okamžitě se zahřálo pod jeho rukou, což mu klamavě připomnělo, že Jarmila leží ještě kousek před jeho probuzením. Znovu usnout se nepodařilo. Ležel a upřeně zíral do bílého stropu v temnotě. Vzpomínal. Dva roky čekání na pomstu, melancholie. Nepřítel se vrátil. Vlastimil to věděl jistě.
Ten zatrpklý den si Jarmila vyřídila volno z práce dříve. Šla na gynekologii na ultrazvuk. Byla pozadu. Testy těhotnosti jí už nedávaly žádnou jistotu. Léta, co se snažili, doufali, chtěli dítě.
Stála na okraji chodníku. Na protějším břehu silnice se rozsvítil zelený chodník a ona první vkročila na přechod. Neviděla, že k ní míjí auto, které se snažilo proletět před proudem chodců. Auto by ujelo, kdyby neprojela cyklista z druhé strany. Srážka byla nevyhnutelná. Řidič však zatočil volantem doprava a směřoval vůz přímo k Jarmile. Zemřela na místě.
Řidiči udělili dva roky podmínky. Jarmily už nebylo. Cyklista se radil jen s modřinami po pádu. Lékaři potvrdili, že Jarmila nebyla těhotná.
Nepřítel se vrátil, bude dál žít se svou manželkou a synem. Vlastimila už nikdo, nic, žádná naděje. Už dlouho si rozhodl, že zabije svého nepřítele. Stejným způsobem ho srazí, vloží do úderu veškerou sílu motoru. Ať jeho rodina přežije to, co přežil on. Vlastimil rozhodl, že se nebude schovávat ani utíkat. I kdyby zemřel sám. Zemřel spolu se ženou před dvěma lety. Čekání na pomstu není život.
Občas míjel Vlastimil křižovatku, kde Jarmila zahynula. Kupoval květiny a kladl je na okraj chodníku. Průchozí lidé jen míjeli. Stál a snažil se představit, co Jarmila mohla v té poslední vteřině myslet. Snad doufala, že konečně uslyší radostnou zprávu. Nadechla se naposled a vstoupila na přechod
Navštěvoval hřbitov, chodil do kostela, ale úlevu nenacházel. Pouze pomstou nad nepřítelem by získal svobodu.
Unavený z bezsnění, Vlastimil vstával, dal si sprchu a důkladně se oholil. Pomalu snědl chléb s čajem a hleděl na skvrnu na zdi. Jarmila chtěla přilepit novou tapetu. Vlastimil to neudělal. Skvrna byla částí vzpomínek na Jarmilu. Oblékl čistou košili, při odchodu posledním pohledem přehodnotil místnost. Vrátí se?
Nejprve jen blouzl městem, zabíjel čas. Příliš brzy. Jeho nepřítel ještě ležel na čistých prostěradlech vedle manželky. Nebo už vstával, protahoval se, šel do koupelny a poškrábal si nohu pod kalhotami. Udělal si menší potřebu, zíval. Pak se osprchoval. Jeho žena už připravila snídani. Vyšel z vany vonící sprchovým gelem, políbil manželku a posadil se naproti synovi ke stolu Dost, říká Vlastimil.Příliš hezký je nepřítel. Vrah mé ženy nemůže vypadat tak úhledně.
Pak si Vlastimil představoval, že nepřítel předchozí večer pořádně napil, dohánějíc ztracené dva roky. Ráno vstával s bolestí hlavy a nesnesitelnou žízní. Nalil si do tváře hromadu vody, vypil z kohoutku, jak si zvykl ve vězení. Holení se zrovna neodvážil. V kalhotách i tričku posadil se ke stolu Teď už je vše v pořádku. Takový má být nepřítel. To není hanba.
Otočil volant a zamířil k domu nepřítele. Na dvoře zaparkoval auto tak, aby viděl vchod. Na dětském hřišti si hrály dva kluci. Vlastimil se připravil čekat. Dříve či později nepřítel vyjde z domu. Sám nebo s rodinou nevadí. Ne dnes, příště pomsta ho dopadne.
Byly poslední dny dubna. Na keřích a stromech, zvláště na slunné straně dvoře, se probily mladé výhonky. Asfalt ještě neuschl po noční dešti. Obloha byla zatažená, chladno.
Najednou z vchodu domu vyběhl chlapec, asi šest let. Běžel na hřiště k ostatním dětem, ale všiml si Vlastimila SUV, jak se k němu pomalu blížilo. Mohl by to být syn nepřítele? Možná. Vlastimil sklonil okno.
Co chceš, chlapče?
Nic. Podíval se na Vlastimila přímo do očí, nevyplašil se. Můj táta měl taky auto. Není tak moc jako tvoje.
A kam ho dal? Prodal? Vlastimil se potěšil, že snad rychle zjistí něco o nepříteli.
Jo. Rozbil se při nehodě, ještě si nový nekoupil.
Vlastimil zírala na chlapce, snažil se najít podobnost s nepřítelem, neúspěšně. Možná připomíná matku. Na tu Vlastimil neznal. Obličej nepřítele si však zapamatoval dobře. Na čelní sklo SUV dopadly kapky deště.
Chceš usednout do auta? Vystup, jinak se promočeš. Vlastimil se naklonil a otevřel dveře pasažérské strany.
Chlapec se na okamžik zamyslel. Déšť zesílil. Vylezl na vysoké sedadlo a zavřel dveře. Šum deště uvnitř byl téměř neslyšet. Chlapec s očima jako oheň prohlížel palubní desku s červeným podsvícením.
Má to vyhřívaná sedadla? Spotřebuje hodně benzínu? zeptal se dospěle.
Vlastimil ochotně odpovídal na všechny jeho otázky. Pomyslel si, že je nebezpečné stát uprostřed dvoře s chlapcem.
Co takhle projet? Počasí už přece neprší.
Chlapec se na Vlastimila podíval podezřívavě.
No, jestli nechceš, prostě posedíme, řekl nahlas Vlastimil.
V duchu pomyslel: Odvážný a chytrý kluk.
Mamka bude nadávat. Rozumím.
Chlapec se znovu podíval na Vlastimila.
Nemá to co říct. Jenom chvíli.
Vlastimil vyjel z dvoře, přemýšlel, zda ho někdo viděl. Děti se nepočítají. Téměř jistě nerozpoznají značku auta, číslo si nepamatují.
Vzpomněl si na staré rčení: nejlepší pomsta nepříteli je zabít to, co miluje. Rozhodnutí přišlo najednou, samo.
Jak se jmenuješ?
Vláďa, odpověděl chlapec ochotně.
Cože? Jdeme jako dvojčata. Jmenuji se taky Vlastimil.
Nezabiju, samozřejmě. Nemohu. Chlapec není viníkem. Jeden je nepřítel, druhý úplně jiný malý kluk, i kdyby byl syn mého nepřítele. Prostě ho odvezu dál a spustím. Nevyjde. Ať hledá syna, trpí.
Vlastimilovo zamyšlení přerušil Vláďův hlas.
Co? zopakoval Vlastimil.
Říkal jsem, že to nebyl táta, co srazil tu ženu. Mamka řídila auto. Táta byl vedle.
Jakou ženu? chlad proběhl Vlastimilu podél páteře.
Moji Tomu nesrazil nepřítel, ale jeho žena? Vlastimil si neuvědomil, že to řekl nahlas.
Jo. Táta převzal vinu. Mamka by v tom vězení nevydržela. Je nemocná, často leží v nemocnici.
Odkud to víš?
Nejsem malý. Slyšel jsem, jak rodiče šepotali. A mamka sama to řekla.
Vlastimila se rozhořel. Mokrýma rukama silně sevřel volant.
Proč jsi mi to řekl? Že půjdu a na policii to nahlásím?
Vláďa se podíval na něj.
Táta už sloužil. Dá se trestat dvakrát za jedno zločin?
Téměř. Řekl jsem to tak. Vlastimil se snažil úsměvem překrýt bolest.
Nezaznamenal, jak vyjel za město. Vláďa napjatě hleděl dopředu, oči široce rozšířené. Mokrá, bílá čára asfaltu se vinula pod koly.
Kam jedeme? zeptal se Vláďa.
Vlastimilu se zdálo, že v chlapcových slovech zní strach.
Přemýšlím. Vlastimil zastavil na kraji, spustil okno a nasál čerstvý, vlhký vzduch. Šum projíždějících aut zesílil.
Špatně se vám daří? Vláďův hlas teď zněl úzkostlivě, pohled byl tak chápavý, že Vlastimila pocítil znovu horký výbuch.
Rozumí? Cítí? Děti a zvířata nelžete. Co to dělám? Vlastimil otočil volant a vrátil se do města.
Toma se nevrátí. Nepřítel ji nesrazil. Vzal vinu na sebe jeho žena. Odpykala. Komu teď pomstít? Jí? Ona sama se potrestala, zbývá jí málo života. Co Vláďa říkal? Má jen jedno ledvinu a ta selže. Co se mnou? Rozhodl jsem se pomstít nevinnému klukovi
S kým jsi byl, když mamka ležela v nemocnici?
S babičkou. Ta má slabé srdce. Nemá ráda mamku.
Vlastimil sledoval mokrou pásku asfaltu, která se rozplývala před ním. Déšť ustal.
Kolik ti je?
Sedm. Do školy v září půjdu. A máte děti?
Vlastimil zakřičel. Jak říct chlapci, že si přál syna.
Stejně chytrý. Ale jeho mamka zabila TomuMyslel si, že rodiče už mají kluka, běhají po dvoře, možná už policii povolali.
Přijeli jsme, řekl Vlastimil.
Vjeli na dvůr. Děti se schovaly od deště do domů. Nikdo neutíkal po dvoře ve vzteku a slzách. Vláďa otevřel dveře.
K komu jste přijeli?
Vlastimil nepochopil okamžitě.
Co? A Přijel jsem k přátelům. Ale nebyli doma.
Vláďa seskočil na asfalt.
Vrátíte se ještě?
Uvidíme. Když přijdu, nasedneš se mnou? Nemám syna. Ani dceru. Nikdo. Na chvíli se zamyslel. Když tvůj otec koupí nový vůz, je to dobrá volba. Ať si ho vezme. Nezlobí se.
Děkuji. Na shledanou. Zvuk zavírajících se dveří se sloučil s šumem.
Na shledanou, řekl Vlastimil úzkým úsměvem.
Vláďa se zastavil u vstupu a rozhlédl se. Vlastimil zvedl ruku. Vyjel z dvoře, koupil v nejbližším obchodě láhev vodky. Na břehu Vltavy usedl na mokrou, mladou trávu. Napil se přímo z láhve. Žaludek ho spálil ohněm. Lehl si na záda a hleděl do nebe. Mraky se rozestoupily a objevilo se modré nebe.
Hej, tati, nepromrzneš se? zazněl chraplavý hlas.
Vlastimil otevřel oči. Nad ním stáli dva teenageři. Zřejmě usnul. Rychle vstal, šel k autu.
Hej, tati, dáme si vodku? zavolal jeden z nich.
Ještě je brzy na pití. Vlastimil se vrátil a zvedl téměř plnou láhev ze země.
Za ním zaznělo ostré nadávky. Vlastimil se neobracel.
Usedl do auta a odS klidem v duši, že pomsta už není jeho osudem, nastartoval motor a pomalu se odjel domů, kde ho čekala jediná pravda prázdná paměť, kterou čas pomalu naplní.
