Po několika schůzkách mě 45letá žena pozvala k sobě domů. Už během večeře jsem litoval, že jsem vešla do jejího bytu na něco jsem nebyl vůbec připraven.
Jel jsem k Libuši s lahví červeného vína a takovým hloupým, téměř chlapčím rozpoložením, že se mi už teď stydím.
Je mi čtyřicet osm. Už by se mělo zdát, že jsem moudřejší. Že chápu náznaky, cítím lidi, že po pár randech nebuduji zámky ve vzduchu. Ale ne. Petr, jak se nakonec ukázalo, je ještě místy romantik. Místy blázen. Někdy se tyhle stránky překrývají.
S Libuší jsme se seznámili na seznamce před měsícem. Zprvu jen psali. Pak se několikrát potkali v kavárně. Líbila se mi. Nebudu lhát. Usmívala se vřele, pozorně naslouchala, vtipkovala bez těch dotazů pod lampou: Máš vlastní byt? Kde je bývalá manželka? Jaké máš výživné výživné? Co plánuješ na důchod?
Na prvních schůzkách to šlo lehce. Procházeli jsme se, pili kávu, povídali o filmech, o práci, o tom, jak v našem věku seznamování už připomíná spíše výběrové řízení s nádechem naděje.
Smála se. Já se smál. Měl jsem pocit, že si rozumíme.
A pak mi řekla, že mě zvá, aby přišel k ní domů.
Řekla to prostě:
Přijď v sobotu. Posedíme si. Něco uvařím.
Já jsem samozřejmě neslyšel jen něco uvařím, ale něco mnohem víc. Muž slyší to, co si přeje. Zvlášť když už třikrát představil, jak bude všechno útulné, tiché, s vínem, s rozhovorem u kuchyně, snad s tím i nějakým pokračováním. Dokonce jsem sám vyžehlil košili. Žehličkou. Pro mě to už byl téměř signál vážných úmyslů.
Koupil jsem láhev červeného vína. Dlouho jsem váhal. Stál jsem v obchodě jako someliér z provinčního divadla. Vzal jsem ne nejlevnější, ale ani tak drahé, aby pak nevyplakal na účtence lítost nad svými pocity.
Dorazil jsem k Libuši v sobotu.
Libuše otevřela dveře skoro okamžitě, jako by už na mě čekala. Na sobě měla šaty, úhledně upravené vlasy, decentní makeup. Všechno bylo krásné, až příliš hezké na obyčejné posedněte si.
Vstoupil jsem a okamžitě pochopil: byt byl připravený na můj příchod tak, jako by tam měl přijet inspekční tým hygienické služby, jeho matka a prezident správcovské společnosti.
Podlaha se blyštila. Opravdu se blyštila. Sundal jsem boty s pocitem, že bych mohl na parketu zanechat stopy své mužské neadekvátnosti. V předsíni vonělo po čistotě, parfémech a jídle. A jídla bylo hodně. Velmi hodně.
Vydal jsem se do kuchyně a zmizel v úžasu.
Na stole ležel salát. Pak další salát. Hlavní jídlo v pekáči. Talíř s sendviči. Plátky uzenin. Nějaké koláčky. A polévka. Polévka, chápete? Na romantický večer.
Podíval jsem se na to vše a řekl:
Libušo, čekáš tady na celý pluk?
Usmála se, ale napjatě.
Ach, prosím. Jen jsem chtěla tě řádně najíst. Muž by měl jíst domácí jídlo.
To ve mně něco zaklepalo. Nebyl to bolest, jen malé škrábnutí. Věta se zdála nevinná, ale už v ní zazněl drobný zvonek.
Podal jsem jí víno.
Tady, přinesl jsem.
Vzala láhev, podívala se a řekla:
Děkuji. Mám i já.
Otevřela skříňku.
Uvnitř ležely tři láhve.
Tři.
Náhle jsem se cítil jako člověk, který přišel na svatbu s jedním květem, kde už byl rezervován sál na sto hostů.
Ouha, řekl jsem. My tu něco velkého oslavíme?
Proč ne? odpověděla. Musíme aspoň normálně promluvit.
To aspoň mě zaskočilo. Potkali jsme se, upřímně, jen několikrát. Ano, psali jsme si. Ano, bylo to příjemné. Ale aspoň normálně promluvit znělo, jako by jsem celý měsíc vyhýbal důležité rodinné schůzce.
Posadili jsme se.
Libuše hned začala servírovat. Nestihl jsem ani říct, že chci nejdříve víno.
Zkus ten salátek. S kuřecím. A ten s houbami. Hned podám hlavní. Polévku dáš?
Libušo, ať si to vezmu sám
Cože, sedni. Ráda se starám.
Podávala, jako by po trojnásobném putování po Šumavě mé tělo záviselo na druhém kousku masa. Talíř se rychle proměnil v malý sklad potravin.
Jedl jsem. Upřímně jedl. Všechno bylo chutné. Nemůžu říct, že to bylo špatné. Libuše vařila dobře. Ale cítil jsem se nepříjemně, ne kvůli jídlu, ale kvůli neviditelné smlouvě, která ležela vedle něj. Už jsem ji pravděpodobně podepsal, jen si nepamatuju kdy.
Sedla si naproti, nalila nám víno. Sobě i mně.
Tak, řekla. Konečně nejdeme do kavárny, ale po lidsky.
Jo, máš tu útulno, odpověděl jsem.
A to byla pravda. Útulno. Čistě. Krásně. Jen útulno bylo až příliš. Jako by se do domu pumpoval extra vzduch.
Libuše se na mě dívala pozorně. Ne tak, jak žena hledí na muže, který se jí líbí, ale jako účetní kontroluje dokument, kde chybí podpis.
Petře, přemýšlela jsem o nás, začala.
Přikývl jsem. Vidlička v ruce najednou zkřehla.
O nás?
Samozřejmě. Nejsme už děti. Není nám dvacet, abychom jen tak bloudili po randech.
Teď jsem pochopil, že večer se vydal špatným směrem. Čekal jsem lehký rozhovor, smích, vzpomínku na souseda s vrtačkou. Místo toho to připomínalo jednání o mé další budoucnosti.
Souhlasím, že nejsme děti, řekl jsem opatrně. Ale zatím se jen poznáváme.
Zamračila se.
To mě trápí. Co to je zatím? Kolik času je potřeba, abychom věděli, co chceme? V našem věku už bys měl vědět, co chceš.
Chtěl jsem říct: Chci jen dokočit ten salát. Neřekl jsem. Vychovanost, do čerta.
Chci normální vztah, pokračoval jsem. Jen mi připadá, že vše by mělo jít postupně.
Libuše se opřela o opěradlo židle.
Postupně? Co to znamená? Ještě rok chodit na kafe?
Proč rok?
No tak jak jinak? Všichni muži říkají postupně. Pak zjistí, že jim to jen vyhovuje. Přijdeš, posedíš, odjedeš. A žena čeká.
Mluvila rychleji. Viděl jsem, že ten rozhovor nepřišel z ničeho. Byl připravený, nacvičený, možná i několikrát pronesený před zrcadlem, zatímco otírala tu bezchybně lesklou desku.
Petře, nechci, abys čekala na neznámé, řekl jsem. Ale známe se jen měsíc.
Měsíc stačí na to, aby ses rozhodl, jestli jsem tvá žena, nebo ne.
Zmlkl jsem. Pro ni to stačilo. Pro mě ne. A najednou jsem se cítil vinen, že jsem se nestihl zamilovat dle rozvrhu.
Opět mi podala talíř.
Ještě horké, než zchladne.
Bezmyšlenkovitě jsem si nabral vidličku. Sedím, jím brambory s masem, zatímco mi předkládá mou budoucnost. Jako bych byl krmena před soudním verdiktem.
Myslela jsem, řekla Libuše, že bychom to mohli neodkládat. Žiješ sám. Já taky. Byt máme. Ale moje čtvrť je lepší, do práce dojedeš rychleji. Bude dost místa.
Zvedl jsem oči.
Místa na co?
Podívala se na mě, jako kdyby jsem jenom přemýšlel.
Pro nás, Petře.
Nevypil jsem ještě víno. Pouze ho držel.
Mluvíš o tom, že spolu budeme bydlet?
Proč tě to tak překvapuje?
No všechno.
Usmála se.
Jasně.
To jasně nebylo o pochopení. Bylo to o zklamání, které si už nasadilo kabát a stávalo ve vstupní hale.
Petře, opravdu se moc neznáme.
Řekl jsi to už.
Protože je to důležité.
A já nechci ztrácet čas. Nejsem dívka. Je mi čtyřicet pět. Chci rodinu. Normální. Muže po svém boku. Abychom spolu večeřeli, řešili věci, pomáhali si.
Slova byla obyčejná, ale pravdivá. Ani já jsem nechtěl do stáří sedět s knedlíky a televizí. Toužil jsem po teple. Mezi chci být blízko a budeš už příští týden hlavní postavou mého života je obrovská propast.
Zkusil jsem mluvit jemně:
Rozumím ti. Ale rodina se nevybuduje za večeří.
Rozčílila se.
Jak se tedy staví? Skrze zprávy do noci? Procházky? Tohle vaše uvidíme?
Už tam seděli všichni muži, kteří ji zklamali: bývalý manžel, partneři z webu, ten, co slíbil a zmizel. Všichni ti neviditelně seděli u stolu se mnou. Jídl její saláty. A já jsem měl odpovídat.
Já nejsem oni, řekl jsem tiše.
A já jak to vím?
Upřímná, nepříjemná otázka.
Podíval jsem se na ni. Byla krásná, unavená, soustředěná a napjatá, jako by držela v rukou poslední pokus o uspořádání života.
Cítil jsem k ní soucit. Soucit, který ale není dobrým základem vztahu. Na soucitu můžeš nést tašku do výtahu, ale neležet na ní celý život.
Najednou vstala.
Teď naliju polévku.
Petře, už nemůžu.
Nic, jen trochu.
Opravdu ne.
Přesto vzala misku.
A ten drobný detail mě zasáhl víc než celý rozhovor o společném životě. Řekl jsem ne, ale neslyšela to. Ne proto, že byla zlá, ale protože už měla scénář. V tom jsem měl jíst polévku. Takže jsem jedl polévku.
Pohlédl jsem na ten hrnec a pomyslel si: Petře, přijel jsi kvůli romantice, ale skončil jsi v castingu na manžela s degustací prvního, druhého a morálního závazku.
A úsměv mi přistoupil nervózní, ale úsměv.
Libuše se zeptala:
Proč se směješ?
Nic.
Je ti legrační?
Ne, jen to je divné.
Divné? To znamená, že jsem pro tebe divná?
Měl jsem odpovědět opatrně. Pokusil jsem se.
Ne, ne ty. Jen mi přijde, že jsme příliš rychle vstoupili do vážných témat.
Podívala se na mě chladně.
Jasně. Nepřijel jsi sem kvůli vážným věcem.
Mlčky jsem přikývl. Přijel jsem ne kvůli tomu. Ale říct to nahlas by bylo hrubé. I kdyby to bylo pravda.
A co jsi vlastně chtěl, Petře? zeptala se.
Otázka visela nad stolem.
Já, čtyřicet osm, s rozvedeným manželem, hypotékou, vlastnoručními opravami, bolestí zad a šedivým vousem, jsem se cítil jako školák chycený u stánku s cigaretami.
Přijel jsem k tobě, řekl jsem.
Ne, přijel jsi jen dobře strávit večer.
Nesměl jsem odpovědět.
Rozhněvala se.
To jsem věděla.
Přijít k ženě, která se mi líbí, není zločin.
A co dál?
Dál bychom se bavili, potkávali se, zjistili, jestli k sobě patříme.
Nepotřebuji muS tím, že jsem zhasl světla a vyšel do chladné noci, jsem si uvědomil, že někdy je největší odvaha odejít s hlavou vztyčenou, i když srdce zůstane rozbité.
