Vříji Vít našel na kraji silnice šátekpupíka, který se třásl jako vlhký list a byl tak drobný, že se mu zdálo, že čeká na konkrétní zvuk motoru. Vtěch chvílích mířil k chalupě u Švihovské přehrady pro brambory, zastavil se na okamžik, aby se jen podíval. Šátekpupík zvedl hlavu a pak se všechno rozplynulo. Brambory zůstaly v zemi ještě celý týden.
Sousedka Věra Novotná mu vchodbě před domem ukázala malého zrzavého tvora sušima jako prasklé paprsky a spytlemi, které se mu nezdály být velikostní.
Zrzavý, nosatý, nešikovný, řekla a přikývla. Marš. To je ono.
Vít se zasmál, jako by se rozesmál jen odrazům ve vodní hladině.
Marš rostl rychle. Na jaře už zaplnil levou polovinu pohovky a považoval to za vlastní nárok. Vít nejprve křičel, pak už to přestal. Spal spsem, který chrápal a občas během snu šťouchl tlapkou, byl mnohem útulnější než prázdný byt.
Nevytvořili si přátelství najednou, ale poctivě, jak si lidé, kteří nemají kam spěchat, povídají. Ranní procházka poŽižkově, večeře vsedm, televizní šum. Občas Vít mluvil nahlas do prázdna, a Marš poslouchal se zasněnou vážností, jen občas zívl a ukazoval celý chrup.
Máš pravdu, říkal Vít. Dostaň se. A vypnul televizi.
***
Vdubnu přišla nehoda. Návrat zvečerní procházky byl jako prasklé stříbro, které se rozlilo na chodník. Auto sjelo z křivky, Marš byl na vodítku, ale vodítko se roztrhlo. Vít se vymrštil na obrubník, udeřil se bokem, ležel jen pár vteřin, poslouchal jen vlastní dech a dáleký křik.
Když vstával, Marše nebylo po boku. Vodítko leželo na asfaltu, plastová spona se roztrhla na dvě poloviny.
Hledal až do půlnoci, projel tři čtvrti, volal jméno, ptal se kolemjdoucích. Lidé kývali hlavou. Jeden říkal, že viděl zrzavého psa běžet kželezničnímu přejezdu, ale to bylo před čtyřiceti minutami a dál už nic neviděl.
Doma Vít usedl do kuchyně a dlouze hleděl do prázdné misky.
Pak vstával, napsal inzerát, vytiskl dvacet listů, ráno je roznášel pocelém bloku, zatímco volal do tří veterinárních ordinací a do útulku naKřižíkova ulice.
Když se objeví zrzavý pes, kříženec,řekl do sluchátka.zavolejte, prosím. Tady je moje číslo.
Už prošel týden. Pak měsíc. Inzeráty vybledly pod květnovým deštěm a Vít je znovu přilepil. Znovu včervnu. Veterináři mlčeli. Útulek volal dvakrát, pokaždé omylem nebyl to ten pes.
Včervenci Věra Novotná šelestěla ze dveří:
Víto, co takhle vzít jiného? V útulku je tolik.
Ne, odpověděl Vít.
Od té chvíle už nic neříkala.
Byt bez Marše byl jiný. Ne prázdný, ale stíny se posunuly. Lednice bzučela, sousedé pískali nadosm ráno, jako vždy. Něco se ale změnilo.
Vít zvedl ze země starý míček, který Marš házel pochodbě, položil ho na polici, přemýšlel a schoval do zásuvky. Pak ho zase vytáhl a nechal ležet na polici.
Ráno se ruka automaticky natahovala k vodítku u dveří. Vodítko viselo. Není kam jít.
Začal chodit na procházky sám, po té samé trase, ve stejný čas, jen bez Marše. Nemohl si vysvětlit proč, prostě šel.
Vsrpnu mu zavolala dcera zeŠumperka:
Tati, přijď. Budeš u nás, odpočineš.
Nemůžu.
Proč?
Zamumlal. Možná se vrátí.
Dcera také mlčela, pak jen řekla dobře hlasem, který říká něco jiného, ale zůstane nevyřčeno.
Marš se vříjnu vrátil. Vít zaslechl škrábání nadveřích veosm večer. Zpočátku si myslel, že to byl jen vítr zchodby, ale škrábání se opakovalo, vytrvale, jako by někdo čekal, až se dveře otevřou.
Otevřel.
Na koberečku seděl Marš. Stařec, srst na několika místech podřezaná, kde kdysi byla rána. Levý bok lehce spálený. Na krku měl cizí kožený obojek, hnědý, s latěním a malým štítkem, kde stálo jediné slovo:Kamarád.
Vít dlouze stál ve dveřích a díval se na něj. Marš se díval zpět, pravé ucho viselo, na čele zrzavá skvrna ve tvaru nepravidelné hvězdy, oči jantarové s tmavým okrajem.
Kde jsi byl? zeptal se Vít.
Marš vstal, vkročil přes prah a šel chodbou tak, jak chodí ti, kdo znají plán domu nazpaměť. Doprava k misce. Miska byla tam, kde vždy. Prázdná, samozřejmě.
Vít zavřel dveře, šel do kuchyně. Ruce se mu mírně třásly, když otevíral lednici.
Dobře, řekl. Dobře.
Následující ráno jel do veterinární ordinace. Marše vyšetřili, podali očkování, zkontrolovali čip. Vít se zeptal na obojek. Vetřelka si přečetla štítek nahlas:
Kamarád. To je jiné jméno?
Někdo mu dal jiné jméno, odpověděl Vít.
Žil u někoho?
Poloviční rok někde. Nevím kde.
Veterinářka se podívala na něj, pak na Marše, pak zpět na Víta.
Stává se, řekla. Psi někdy odejdou a pak se vrátí. Zvlášť ti chytrý.
Vít nic neřekl, sledoval, jak Marš sedí na kovovém stole s nepohnutým výrazem a snáší vyšetření.
Na zadní straně štítku byl telefonní číslo. Vít ho vytočil zauta, zatímco Marš ležel na zadním sedadle a koukal z okna.
Po třetím pípnutí se ozvala hlava.
Haló?
Dobrý den, řekl Vít. Měli jste psa. Zrzavého. Říkali jste mu Kamarád.
Dlouhá pauza.
Ano, ozvala se žena, starší, nemladá. Byl tu. Odešel vzáří. Hledali jsme ho.
Je u mě. To je můj pes. Jmenuje se Marš. Ztratil se vdubnu.
Opět ticho. Pak žena promluvila:
Žil u nás. Krmili jsme ho, léčili. Měl rány.
Děkuji, řekl Vít.
Je to dobrý pes.
Ano.
Pauza.
Bydlíte daleko?, zeptala se. NaBřevnovské?
Jiná čtvrť.
Bože. Vdubnu přišel sám. Lehl knašemu plotu a neodcházel.
Vít hleděl na skleněnou výplň, na šedý dům s topoly bez listí. Rozhovor skončil sám. Vít odložil telefon. Marš prskal na zadním sedadle, ležel a hlavu položil na svá složená tlapky.
Doma Vít sundal cizí obojek, položil ho na stůl a dlouze se na něj díval. Hnědý, kožený, sštítkem Kamarád. Pečlivě vyrobený, ne levný.
Poloviční rok někde byl pes. A přesto se vrátil.
Myslel na ženu zBřevnovské, jak ho každodenně krmila, hladila, přivázala, jistě. Pak vzáří ráno odešla a on už nebyl. Volala, možná inzeráty rozesílala.
Zvedl telefon.
To jsem zase já, řekl, když žena zvedla sluchátko. Chtěl jsem říct, že pokud ho chcete navštívit, nebráním.
Ticho.
Opravdu? zeptala se.
Opravdu.
V sobotu přijela. Gábina Štěpánová, šedesát čtyři let, v šedém kabátě a staškou, vníž byla jablečná marmeláda a pytlík sepsím krmivem tím, na co Marš během půl roku zvykl.
Marš ji uviděl ze chodby a nepoběhl, jen přistoupil a našim nosem se dotkl dlaně. Štěstím zamával ocasem.
Pili čaj. Gábina vyprávěla, jak vdubnu našla Marše u plotu, jak ho vozila kvetřelci, jak se první dny bál, pak si zvyknul. Vít popisoval nehodu, roztržené vodítko, rozetřené inzeráty.
Marš ležel mezi nimi na podlaze a dřímal. Občas zvedl hlavu, díval se na jednoho, pak na druhého.
Vybral si nás oba, řekla Gábina.
Vít se podíval na psa, pak na ženu vedle.
Vypadá to tak.
Cizí obojek Vít vložil do zásuvky. Neodhodil.
Marš znovu obsadil levou polovinu pohovky a běhal míčkem pochodbě vjednu v noci. Inzeráty na sloupech nasákly listopadový déšť a samy se odlepil.
Gábina chodila posobotách. Přinášela marmeládu, občas se ptala na černý rybíz, měla zahradu naBřevnovské, a Vít se vzahradě učil. Mluvili, dokud Marš dřímal mezi nimi.
Jednoho večera Vít vytáhl zzásuvky kožený obojek se štítkem Kamarád. Díval se na něj. Štítek se pod lampou blyštil.
Vchodbě visely dva vodítka. Jedno červené, staré. Druhé modré, nové, které Gábina přinesla jednou vsobotu a tiše pověsila, aniž by žádala svolení.
