Vít našel psíka na okraji silnice v říjnu.
Štěně leželo na kraji silnice, promočené a vůbec ještě příliš malé, a dívalo se na projíždějící auta, jako by čekalo na konkrétního člověka. Vít tehdy mířil na chalupu pro brambory, zastavil na moment, myslel si, že se jen podívá. Štěně zvedlo hlavu, a hned se všechno změnilo brambory zůstaly v zemi ještě týden.
Jméno mu dala sousedka Věra, když v chodbě spatřila červenou, ušitou postavu s neúměrně velkými tlapkami.
Červený, nosatý, nedočkavý Mars. To se hodí, řekla s úsměvem.
Vít se jen zasmál.
Mars rostl rychle. Na jaře už zabral celou levou polovinu gauče a považoval to za svá práva. Vít zpočátku zakřičel, pak už jen povzdechl. Spát sám v bytě bylo horší než se psem, který chrápe a občas během spánku šťouchá tlapou.
Nejprve se nepřáteli, ale postupně, jako když se lidé, co nemají kam spěchat, pomalu kamarádí. Ranní procházka, miska s jídlem v sedm večer, televize. Občas Vít mluvil s Marsem nahlas. Mars seděl vedle něj a naslouchal s vážným výrazem, jen občas zíval a ukazoval všechny zuby.
Máš pravdu, říkal Vít. Dostaň se., a vypnul televizi.
***
Nehoda se stala v dubnu, když se vraceli z večerní procházky.
Vít si už jen tak špatně pamatuje, jak to dopadlo. Kluzko, auto se vyklonilo na chodník za rohem, Mars byl na vodítku, ale vodítko se přetrhlo. Vít byl vyhozen na obrubník, narazil bokem, ležel pár vteřin a slyšel jen vlastní dech a vzdálený výkřik.
Když se vzpamatoval, Mars už nebyl poblíž.
Vodítko leželo na asfaltu, plastová spona se roztrhala na polovinu.
Hledal až do půlnoci. Obcházel tři bloky, volal jméno, ptal se kolemjdoucích. Lidé jen kývali hlavou. Někdo tvrdil, že viděl červeného psa běžet ke kolejovému přejezdu, ale to bylo před čtyřiceti minutami a dál už nic neviděl.
Doma si Vít posadil na kuchyňském stole a dlouze koukal na prázdnou misku.
Pak vstával, napsal oznámení, vytiskl dvacet listů a ráno je pověsil po celém čtvrti, zavolal do tří veterinárních ordinací i do útulku na Závodní ulici.
Když přijde červený pes, kříženec, zavolejte, prosím. Tady moje číslo, ozval se z telefonu.
Uplynula týden, pak měsíc. Oznámení vybledla pod květnovým deštěm a Vít je znovu připnul. Pak to znovu v červnu. Veterinární ordinace mlčely. Útulek na Závodní dvakrát volal, ale pokaždé špatně ta pes nebyl.
V červenci Věra opatrně promluvila ze dveří:
Vítku, co takhle vzít jiného. V útulku je přece spousta.
Ne, odpověděl Vít. Už jí nic neříkal.
Byt bez Marse byl jiný. Ne prázdný, jen jiné. Věci zůstaly na svých místech, lednice brňkala, sousedé šlapali v patře od půl desáté jako vždy. Ale něco se změnilo.
Vít zvedl ze země starý míček, co Mars honil po chodbě, položil ho na polici, zamyslel se, dal do šuplíku, pak znovu vytáhl a nechal ležet na polici.
Ráno se ruka zvyklá natáhla k vodítku u dveří. Vodítko viselo. Někde kam jít už nebylo potřeba.
Začal chodit na procházky sám. stejná trasa, stejný čas, jen bez Marse. Sám si nedokázal vysvětlit proč. Prostě šel.
V srpnu zavolala dcera z Ostravy:
Tati, přijeď. Zůstaneš u nás, odpočineš si.
Nemůžu.
Proč?
Mlčel. Pak řekl: Možná se vrátí.
Dcera také mlčela, pak prosela dobře hlasem, který zní, když chce říct něco jiného, ale radši to neřekne.
Mars se vrátil v říjnu. Vít uslyšel škrábání na dveřích pod osmou večer. Zpočátku myslel, že si to jen představuje šum z chodby, průvan, co ví. Ale škrábání se opakovalo, vytrvale, s přestávkami, jako by někdo věděl, že se dveře otevřou, jen chvíli počká.
Otevřel.
Na rohoži seděl Mars. Starší. Srst v několika místech podříznutá, kde asi byly rány. Levý bok mírně spálený. Na krku měl obojek cizí, kožený, hnědý, s mosaznou sponou a malým visačkem s jedním slovem: Kamarád.
Vít dlouze stál ve dveřích a díval se na něj. Mars seděl a koukal na Vítě. Pravé ucho zavěšené, červená skvrna na čelu ve tvaru nepravidelné hvězdy. Stejné jantarové oči s tmavým obrysem.
Kde jsi byl? zeptal se Vít.
Mars vstával, přistoupil přes prah a šel po chodbě tak, jak chodí ti, kteří znají plán bytového domu nazpaměť. Doprava k misce. Miska byla tam, kde vždy. Prázdná, samozřejmě.
Vít zavřel dveře, šel do kuchyně. Ruce se mírně třásly, když otvíral lednici.
Tak dobře, řekl si tiše. Tak dobře.
Ráno šel do veterinární ordinace. Marsovi udělali potřebné očkování, zkontrolovali čip. Vít se zeptal na obojek. Veterinářka si vzala visačkou a přečetla nahlas:
Kamarád. To je snad jiné jméno?
Někdo mu dal jiné jméno, odpověděl Vít.
Žil u někoho?
Půl roku někde žil. Nevím kde.
Veterinářka se podívala nejprve na Vítě, pak na Marse, pak znovu na Vítě.
Stává se, řekla. Psi občas odcházejí a pak se vrátí. Nejchytřejší z nich.
Vít neodpověděl. Díval se, jak Mars sedí na kovovém stole s neotřesitelným výrazem a podstupuje vyšetření.
Na opačné straně visačky byl telefonní číslo.
Vít zavolal z auta, zatímco Mars seděl na zadním sedadle a koukal z okna.
Po třetím pípnutí zvedla.
Haló?
Dobrý den, řekl Vít. Měli jste červeného psa, pojmenovali jste ho Kamarád?
Dlouhá pauza.
Ano, ozvala se žena, ne tak mladá. Byl. Odešel od nás v září. Hledali jsme ho.
Je to můj pes. Jmenuje se Mars. Ztratil se v dubnu.
Opět ticho. Pak žena promluvila:
Žil u nás, krmili ho, léčili. Měl rány.
Díky, řekl Vít.
Je to dobrý pes.
Ano.
Krátká pauza.
Bydlíte daleko? zeptala se. Z Březové ulice?
Jiná čtvrť.
Pane, on přišel v dubnu sám. Ležel u našeho plotu a neodcházel.
Vít koukal z čelního skla na šedý dvorek bez listí.
Rozhovor skončil sám. Vít položil sluchátko. Mars chrápal na zadním sedadle, ležel a přitiskl hlavu na složené tlapky.
Doma Vít sundal cizí obojek, položil ho na stůl a dlouze se na něj díval. Hnědý, kožený, s visačkou Kamarád. Dobře udělaný, ne levný.
Polovina roku někde byl pes. A přesto se vrátil.
Vít pomyslel na ženu z Březové ulice. Jak ho každý den krmila, hladila, přivázala, a pak v září ráno už nepřišla. Volala, možná po inzerátech.
Zvedl telefon.
To jsem já znovu, řekl, když žena zvedla. Chtěl jsem říct, že pokud ho chcete navštívit, nevadí mi.
Mlčení.
Opravdu? zeptala se.
Opravdu.
Přijela v sobotu. Gábina Novotná, šedesát čtyři let, v šedém kabátě a s košíkem, ve kterém byl jablečný džem a sáček psího krmiva toho, na co byl Mars zvyklý během těch šesti měsíců.
Mars ji uviděl z chodby a nepřiběhl, jen přistoupil a šoupnul čumák do její dlaně. Štěkal radostně.
Pili čaj. Gábina vyprávěla, jak v dubnu našla Marse u plotu, jak ho vozila k veterináři, jak se první dny bál, a pak si zvyknul. Vít vyprávěl o nehodě, o roztrženém vodítku, o vyvěšených inzerátech.
Mars ležel mezi nimi na podlaze a dřímal. Občas zvedl hlavu, koukal na jednoho, pak na druhého.
Vybral si nás oba, poznamenala Gábina.
Vít se podíval na psa, pak na ženu vedle.
Zdá se, že ano, odpověděl.
Cizí obojek Vít schoval do šuplíku. Nevyhodil ho.
Mars opět zabral levou polovinu gauče a honil míček po chodbě v jednu hodinu ráno. Inzeráty na sloupech nasákly listopadový déšť a samy se odlepily.
Gábina chodila každou sobotu. Přinášela džem, občas se ptala na radu ohledně ostružin, měla zahradu na Březové ulici, a Vít v zahradách zrovna něco řešil. Povídali si, zatímco Mars dřímal mezi nimi.
Jednoho večera Vít vytáhl z šuplíku kožený obojek s visačkou Kamarád. Pod lampou se mu leskl.
V předsíni visely dva vodítka. Jedno červené, staré. Druhé modré, nové, které Gábina přinesla jednou v sobotu a jen tak viselo, aniž by se na to ptala.
**Vít se podíval na dva provazy, kterými se minulost a přítomnost potkaly ve stejném prahu. Vytáhl staré červené vodítko, po němž ještě zůstaly skvrny z deště a roztržené konce, a položil ho vedle modrého, hladkého a neznámého. Pak si vzpomněl, jak kdysi říkal, že pes je jediný, kdo umí rozpoznat, kdy je čas jít dál a kdy je čas zůstat.
Mars, řekl tiše, já už nepotřebuji vědět, co se stane. Vím jen, že když se podívám na tebe, vidím dva světy, které se navzájem chytají. Pes zvedl hlavu, lehce přimhouřil oči a pak přistoupil k oběma provazům, jako by chtěl vybrat ten pravý. Štěkal radostně, šilhácel na Vítovu ruku a pak, s lehkým skokem, přinesl zpět roztržený kus starého provazu.
V tom okamžiku se do vchodu vtrhla Gábina se svým košíkem. Myslela jsem, že už se to nikdy nestane, řekla a položila na stole další balíček krmiva. Vít se usmál a položil oba provazy do krabice, kde se setkaly a vytvořily nový uzel. Bylo to jako malé, tiché přijetí uznání, že ztráta a návrat jsou součástí jednoho velkého příběhu.
Když se podvečer sloučil s nocí, Vít s Gábinou vyšli na poslední procházku, vedle sebe, s Marsovým obojkem visícím na krku jako připomínka, že přátelství není omezeno hranicemi ulice. Mars běžel mezi nimi, červené a modré vodítko se mihotalo ve světle lamp, a v tom okamžiku se oběma zdálo, že se čas zpomalil.
V tom okamžiku uslyšeli slabý šramot ze zahrady sousedního domu děti si hrály s míčkem, a jeden z nich, se špinavými rukama, křičel: Podívejte, jaký má pes červený a modrý obojek! Lidé se zastavili, podívali se na dvojici a na psa, který se radostně válel pod stromem, a všichni pocítili nečekaný pocit jednoty.
Mars se protáhl, zamával ocasem a pak se naklonil k Vítovi, jako by chtěl říct: Všechno, co jsem byl, a vše, co budu, patří nám. Vít si uvědomil, že žádný konec není konec, ale spíše další kapitola, kterou píše srdce, a že i když se cesty rozcházejí, vždy se někde znovu setkají.
A tak, když poslední slova večerního ticha dopadla na zem, Vít zvedl staré červené vodítko, přivázal ho k modrému, a společně s Gábinou a Marsem kráčeli dál po stezce, která nikdy neskončí.
V tom okamžiku, kdy se rozednívalo, se na nebi objevila slabá červená hvězda stejná, jakou měl Mars na čele a připomněla všem, že domov není místo, ale ten, kdo ho sdílí.
