Znovu se v domu objevila máma se spolubydlícím a ještě jedním mužem. Už po několika doušcích Jitka se zakuckala do rohu za nočním stolkem.
A kam se už schovat, když venku už sněží. Už mě to všechno unavuje. Na léto si dám devět tříd, skončím základku a pošlu se do města. Přihodím se na pedagogickou školu a budu učitelkou. I když je to jen deset kilometrů do Mělníka, budu bydlet v koleji, zamumlala si pro sebe.
Matka i hosté se usadili v kuchyni. Vyplynulo bublání, když nalévali něco do skleniček, a z kuchařky se nesla vůně uzeniny. Jitka si nechtěně vyplivla slinku.
Počkej, ty! zakřičela matka.
Co to máš? zeptal se zaskočený spolubydlící.
Jste dva
Poprvé tu jsou dva, zamumlal Milan, matčin spolubydlící.
Zněl cink rozbíjené keramiky. Šustění, syčení. Jitka se ještě více stáhla do rohu. Náměstí najednou ztichlo.
Poslouchej, Mikuláši, ona spí, zaslechl se hlas spolubydlícího.
Sám říkal, že je dobrá holka, a teď mi něco na ni
Hej, máš přece dceru
Jakou dceru?
Jitku, už je dospělá. Asi se schovává v pokoji.
Přiveď ji sem, zakřičel radostně Mikuláš.
Jitko, kde jsi? vstoupil Milan, zahlédl Jitku a vyčumlal nepříjemný úšklebek. Poď, posaď se s námi!
Mně to i tak stačí.
Co se stydíš? Milan se snažil dívku obejmout.
Jitka popadla vázu, co stála na stolku, a přehodila ji na hlavu Milanovi. Zazněl cink rozbitého skla. Vyprskla z místnosti jako vítr.
Chyť ji! křikl Milan. Dívka už byla u vstupních dveří, neměla čas na boty, a tak ve špinavých ponožkách, starých šortkách a tričku vletěla na ulici.
Za ní vyběhli i muži. Ulice vesnice byla pustá. Kam běžet večer po sněhu? V pozadí se ozývaly křik a z obrovského domu, kolem kterého běžela, vyřklo štěkání, pak hlas křičící na psa.
Jitka se vrhla k bráně a zaklepala. Otevřel ji čtyřicetiletý muž.
Pomozte! řekla tiše, upřeně hledíc na muže.
Vstupte! popadl Jitku za ruku a zatákl dveře.
Oldřichu, kdo je to? vyšla na verandu žena.
Tady, přikývl hostitel k dívce. Za ní se honí nějací chlapi.
Rychle dovnitř! chytla Jitku za ruku. Všechno mi řeknete uvnitř.
Jitko, vypadni hezky! zasáhl Milan.
Oldřichu, nebuď tak přísný! křikla hostitelka. Vstup do domu!
Z ulice se ozývaly křiky, ze dvora štěkání.
Musíme zavolat policii, vytáhla žena telefon.
Petro, ne, já to zvládnu. Asi jsou to místní, odpověděla.
Jak s nimi budeš jednat?
Poctivě. Uklidni dívku!
Hostitel popadl pytel, šel k lednici, vložil tam láhev a kus uzeniny.
Na dvorku pohladil psa a šli ven. K němu přiběhl Milan:
Vrať Jitku!
Tady, berte a odcházejte!
Co tam? otevřel pytel, na tváři se mu rozprostřela úsměv, přikývl kamarádovi. Jdeme, Mikuláši!
***
Jmenuji se Petra Nováková, řekla žena, postavila konvici na varnou desku. Sedni, pověz, co se stalo.
Jmenuju se Jitka, začala dívka, klikatky se jí třásly. Bydlím na téhle ulici, ale od konce vesnice.
Jsi dcera Káry?
Ano.
My tu ještě nejsme dlouho, ale o tvé matce už jsme slyšeli. Dívka sklonila hlavu a rozplakala se.
Klid, neplač! řekla Petra a lehce ji přitáhla k sobě. Ten dotek byl pro Jitku něco neobvyklého. Objala ženu a plakala ještě hlasitěji.
Dobře, dobře, teď si dáme čaj.
Vytáhl se hostitel:
Všechno hotovo.
Co s tou kráskou uděláme? přikývla Petra a najednou se usmívala.
O tom si povíme zítra! Teď si dáme čaj a připravíme jí koupel.
Chceš něco k jídlu? podala Petra šálek čaje. Vypadá to, že máš hlad.
Na stole se objevily sendviče a zbytky dortu.
Jez, jez! usmál se hostitel a sledoval, jak dívka zírá na jídlo.
Už ji už neotravovali otázkami, raději ji nechali být, viděli, že se stydí.
Když večeře skončila, Petra ji zanesla do koupelny:
Umyj se, tady máš župan!
***
Jitka chtěla jen jedno aby ji dnes nevyhodili ven. Jaké to je ležet v teplé vaně, když venku mrzne. Ale čas jít ven, hostitelé už čekají.
Vyšla. Muž s manželkou seděli na pohovce. Dívka se provinile usmála:
Děkuji!
Tak to je, Jitko, začala hostitelka. Jak chápu, nikdo tě nebudou hledat. Nechceš se vrátit domů?
Jitka sklopila hlavu níž.
Zítra ráno musíme vyjet
Rozumím, Jitka sklonila hlavu ještě níž.
Zůstaneš sama. Nikomu neotvírej dveře! Na našem dvoře Jack nikoho nepustí. Chápeš?
Ano! vykřikla dívka, bez zábran.
Můžeš si uvařit boršč, až se vrátíme, zamával s úsměvem Oldřich. Umíš?
Umím, spěšně odpověděla Jitka, stále se obávajíc, že ji vyhnají. Dobře vařím a taky uklidím.
Uklidíš, pokud to bude lehké, souhlasila Petra.
***
Ráno se vzbudila spolu s hostiteli. Ležela tiše v posteli, stále se bála, že ji vyhodí. Na dvoře se ozvalo brnknutí auta. Po chvíli vše utichlo.
Vstala, umyla se. V kuchyni bublal konvice, na stole chléb, uzenina, sýr. Na řeznickém stole ležely vepřové žebírka.
Snídala, uklidila stůl, setřela vše. Pomyla podlahu.
V chodbě uviděla vysavač. Zapnula ho a začala vysávat.
Právě vypnula vysavač
Co to všechno znamená? ozval se hlas za ní.
Otočila se rychle. Vysoký, pěkný chlapík kolem osmnácti let, hnědé oči, zvědavý pohled.
Ukližuju, zamumlala Jitka. A vy jste?
No chlapík zakroutil hlavou a vytáhl z kapsy telefon:
Mami, jsem doma. Kdo je to?
Synku, ať ta dívka u nás chvíli přežije.
Co se mnou? schoval telefon do kapsy, prohlédl Jitku od hlavy až k patě a zamířil do kuchyně.
Chcete čaj? zeptala se.
Sám to zařídím.
***
Jitka odložila vysavač, začala setřít prach, poslouchajíc každé šustnutí v kuchyni.
Chlapík snídal, vešel do koupelny a vyšel ven, vonící deodorantem.
Hej, pane, dejte ještě jednu láhev! zakřičel hlas z ulice.
Co to je? chlapík šel k oknu.
Neotevírejte jim! vykřikla Jitka vystrašeně.
Zaujal ho pohled na dívku, usmál se a šel ke dveřím. Jitka běžela k oknu. Za plotem stáli Milan s kamarádem a křičeli něco nesrozumitelného. Jitce se zachvátila hrůza.
Z výčapu vyšel syn hostitelů. Ti na něj narazili. Najednou oba spadli do sněhu, Jitka si představila, že spadli oba najednou.
Chlapík se nad nimi sklonil, něco řekl. Vstali, sklonili hlavy a šli směrem k domu matky.
***
Chlapík se vrátil. Jeho pohled spočinul na zmrzlé dívce. Přistoupil:
Co, lezeš se?
Nesvlékl se a přitiskla mu tvář k hrudi, vypláče.
Jak se jmenuješ? zeptal se najednou.
Jitka.
Já jsemRuslan. Neboj, už nebudou.
Ruslan šel nahoru do své pokoje a až do večera se nevracel. Jitka připravila boršč. Sedla si ke stolu a zamyslela se.
Jasně, chtěla zůstat, ale věděla, že překročila hranice slušnosti.
Hostitelé se vrátili. Petra Nováková přikývla, ohromená, jak úhledně je vše. Oldřich ochotně ochutnal boršč.
Já asi půjdu domů, řekla Jitka s úsměvem smutku. Děkuji vám za vše!
Jitko, zůstaňte ještě pár dní!
Děkuji, Petro! Jdu domů, zopakovala.
Udělala krok ke dveřím a zamrzla. Od včerejšího dne nosila cizí župan a cizí pantofle.
Pojďme! vzala ji hostitelka za rameno a vedla do obýváku.
Otevřela skříň. Dlouho prohlížela oblečení. Vytáhla džíny, svetr, teplou sportovní bundu.
Oblékněte si! Máme skoro stejnou výšku.
Ne, prosím
Nejde ti jít domů nazí. Oblékněte se! Nezůstanu chudá.
Oblékla si. V tajnosti se podívala do zrcadla taková krása jí nikdy předtím nepatřila.
V chodbě jí nasadila čepičku a zimní boty.
Jitko, noste na zdraví!
Děkuji, Petro!
***
Život se vrátil do starého proudu, ne úplně starého. Máma si našla práci na farmě. Její spolubydlící zmizel s kamarádem.
Přišla jara. Ten den Jitka seděla doma nad učebnicemi. Když někdo zaklepal na vrata. Jitka vyhlédla z okna a neuvěřitelně u plotu stál Ruslan. Pořádně se na ni podíval a přikývl, jako by říkal: Vyjdi!
Nevyšla vzplála.
Ahoj! usmál se Ruslan.
Zdravím!
Máma tě něco volala.
***
A tak vstoupila do domu, kde prožila ten nejšťastnější den.
Ahoj, Jitko! přivítala ji na prahu Petro a objala ji.
Zdravím, Petro Nováková!
Vstup, pojďme si dát čaj!
Petro posadila Jitku, nalila čaj a sama si sedla ke stolu.
Mám pro tebe jednu věc. S manželem letíme za měsíc do Turecka, na tváři se mihla snová úsměv. Syn doma je zřídka. Nemohla by jsi hlídat dům. Jacka nakrmit a kočku taky. Květiny zalévat. Mám spoustu květin.
Samozřejmě, Petro!
Tak dobře, vytáhla peníze. Tady je dvacet tisíc korun.
Petro, proč?
Vezmi! Nemusíme být chudí. Pojď, všechno ti ukážu!
Jitka si pečlivě zapamatovala, kde v domě stojí květináče, kde je kočičí krmivo a kde leží maso pro Jacka. Pak Petro zakřičela:
Ruslan!
Syn okamžitě vyběhl ze své pokoje. Seznam Jitku s Jackem!
Pojďme, lehce položil ruku na Jitčino rameno.
Vyšli do dvoru, odvázali Jacka a šli na procházku.
Celou cestu Ruslan vyprávěl o studiu na vysoké škole, o karate, o otcově podnikání.
Jitka mezitím přemýšlela o úplně jiném. Jasně pochopila, že mezi ní a Ruslanem je stejně velká propast jako mezi její matkou a Ruslanovými rodiči. Ano, jsou dobrí lidé, ale to není pohádka o Popelce, to je život.
Za dva měsíce skládám zkoušky na koleji, udělám to. Budu se učit, pracovat, otáčet se, ale stanu se člověkem. Ožením se, ale ne s tímto klukem. Je skvělý, ale není můj!
Děkuji Petro Novákové za oblečení a těch dvacet tisíc korun. Alespoň přežiju první dny ve městě.
Něco vnitřního hlasu jí řekl, že právě teď skončilo těžké dětství a přichází dospělý život ne méně těžký, kde vše bude jen na ní.
Došli k chatě. Jitka pohladila Jacka po krkuA nakonec Jitka věděla, že ačkoliv cesta bude těžká, má sílu ji zvládnout.
