25.srpna2026deník
Dnes po dlouhých letech jsem se snažila zapomenout, že předtím, když jsem se nastěhovala do svého skromného jednopokojového bytu1+kk vPraze7, mi přátelé darovali naprosto černého britského kocoura. Šok jsem cítila celé několik minut
Můj byt sotva pojme veškerý nábytek, který jsem sotva nahromadila, a ještě se musím poprat s řadou dalších starostí. A pak přišla ta malá chlupatá překvapení koťátko. Po chvíli, kdy jsem se otrávila v šoku, podívala jsem se do jeho jantarověžlutých očí, povzdechla a usmála se, a zeptala se člověka, který nám hosta přinesl:
Je to kocour nebo kočka?
Kocour!
Dobře, kocoure, budeš se jmenovat Baršek, oslovila jsem ho.
Zavřel malou ústa a poslušně zamňaukal
***
Ukázalo se, že britské kocoury jsou naprosto pohodlní společníci. Už třetí rok spolu s Barškem žiju jako jedna duše. Navíc jsem během společného soužití zjistila, že má v sobě neobyčejně citlivou povahu a velké srdce.
Rád mě vítá po práci, zahřívá mě ve spánku, kouká se mnou na filmy, přitiskne se k mému boku, a když uklízím, pobíhá ocasem sem a tam. Život s kočkou se zalil jasnými barvami. Příjemné je, když tě někdo čeká doma, s kým můžeš i zasmát i povzdechnout. A hlavně rozumí ti na půlslovo.
Zdálo by se, že je jen o radosti
Poslední dobou však cítím bolesti v pravé straně. Zpočátku jsem si myslela, že jsem si jen špatně protáhla svaly, nebo že mě dělá těžká jídla. Když bolest zesílila, vyhledala jsem lékaře.
Když mi oznámil diagnózu a popsal, co mě čeká, plakala jsem celý večer a zakrývala se polštářem. Baršek, cítíc mé rozrušení, se tiše přitulil a snažil se utišit mě svým vibrujícím mrknutím.
Pod jeho mírným vrčením jsem nepozorovaně usnula. Ráno, s přijetím svého osudu, jsem se rozhodla rodině neříkat o nemoci, abych se vyhnula soucitu a nepříjemným nabídkám pomoci. Přesto mi zůstala jiskra naděje, že lékaři zvládnou mou neduh. Navrhli mi kurz léčby, který by mohl zlepšit můj stav.
Pak nastalo rozhodnutí, kam umístit kočku. V hloubi duše, když jsem přijala možnost, že moje nemoc může skončit tragicky, jsem věděla, že musím Barška najít nový domov a dobré páníčky.
Vinternetu jsem vložila inzerát, že dám čistokrevného kocoura do dobrých rukou. Když první volající zeptal, proč se chci rozloučit s dospělým zvířetem, odpověděla jsem, že během těhotenství jsem zjistila alergii na kočičí srst.
O tři dny později Baršek vtransportéru sveškerým majetkem odcestoval k novým páníčkům a já jsem skončila vnemocnici
Dva dny poté jsem zavolala novým majitelům, abych se zeptala na Barška. Odpověděli mi, že kočka toho večera uprchla a že ho nemohou najít.
Moje první touha byla vymknout se znemocnice a vyhledat kočku. Požádala jsem sestru, aby mě propustila, ale ona mě důrazně vrátila do pokoje.
Spolubydlící vpokoji, všimla si mého rozhořčení, a zeptala se, co se stalo. Rozpláčená jsem jí vše vyprávěla.
Počkej, drahá, řekla starší žena s úsměvem, zítra má přijet jeden lékař zPrahy. Mám taky špatnou diagnózu, můj syn je podnikatel, chtěl mě přemístit do jiné kliniky, ale já jsem odmítla. Požádám toho lékaře, aby se podíval i na tebe, možná to nebude tak hrozné, hladila mě po rameni a podpořila.
***
Když Baršek vyšel ztransportéru, uvědomil si, že je vcizím domě. Někdo cizí mu natáhl ruku k hladění
Nervy kočky to neunesly, odpálil tlapkou a zmizel do tmavého rohu.
Pavle, nedotýkej se ho, ať si zvykne, zaslechl Baršek jemný ženský hlas, ale nebyl to hlas jeho původní paní.
Srdce mu bušilo tichým držením, myšlenky se rozprskávaly, duše bolela. Co se mohlo stát, že ho paní darovala cizím lidem? Proč ho opustila?
Jantarověžluté oči skenovaly pokoj plné úzkosti. Všimly si otevřeného okna. Černým zábleskem skočil přes pokoj a vyskočil ven! Naštěstí to byl jen druhý podlaží a pod oknem byl upravený trávník. Z něj se Baršek vydal na cestu domů
***
Světlo přišlo v podobě milé ženy kolem čtyřicítky. Představila se jako Marie Pavlová, pečlivě si prohlédla mou léčebnou kartu a pak mi nabídla lehnout si na lehátko a otočit se na levý bok.
Dlouho přikládala, poklepávala, ptala se, kde bolí, jaký je typ bolesti, pak znovu prostudovala záznamy a prováděla manipulace na speciálním přístroji. Nic dobrého jsem nečekala. Vracela jsem se do pokoje, kde už ležela sousedka.
Co ti řekli, dívko? zeptala se.
Zatím nic, řekli, že ještě přijde další lékař.
Chápu. Já jsem bohužel dostala špatnou diagnózu, smutně potvrdila.
Je mi to moc líto, děkuji vám za vše, odpověděla jsem, aniž bych věděla, jak utěšit člověka, který ví, že brzy odejde.
Po půlhodině vstoupila Marie Pavlová se svými kolegy.
Lenko, mám pro vás dobré zprávy. Vaše nemoc se úspěšně léčí, už jsem nasazila kurz, dva týdny odpočinku a léčby a budete zdravá, usmála se a podala mi papír.
Když lékaři odešli, sousedka promluvila:
To je skvělé. Jsem ráda, že jsem před odchodem stihla udělat ještě jednu dobrou věc. Buď šťastná, dívko, dodala.
***
Baršek neměl žádnou hvězdnou vůdčí sílu, ani o ní nevěděl. Šel jen po svém kočičím instinktu domů. Cesta přes keře až ke hvězdám byla plná nebezpečných dobrodružství a legračních situací.
Nikdy neznal městské uličky, ale během jediného dne se proměnil vnebezpečného dravce sostřížím instinktem. Vyhýbal se hlučným ulicím a silnicím, běhal, šplhal a letěl nad zemí (tak mu to alespoň připadalo, když utíkal před psy), rychle seskočil na strom a mířil kcíli
Vjednom tichém dvoře, kam se ztratil hluk blízké silnice, narazil tváří vtvář na zkušeného pouličního kocoura. Ten se okamžitě rozpoznal vBarškovi cizince, zamňoukal a vrhl se na britského kocoura. Ten, proměněný zaristokratického chlupáče vrozzuřeného banditu, neustoupil.
Souboj netrval dlouho. Místní kočičí boss se hanlivě schoval vkřoví, zanechal jen lehce poškozené ucho jako památku.
Jak jinak, kocour si jen chtěl potvrdit, kdo je tady pán. Baršek šel dál a nic mu nebránilo vdosažení domova.
Cesta domů pokračovala. Připomínal si své vzdálené předky a naučil se spát na stromech, vybíral si výhledové větve.
Ó bože, je to trapné, ale Baršek se naučil žrát zodpadků a krást jídlo od ostatních dvorních koček, které krmili soucitní obyvatelé.
Jednou se střetl se smečkou psů. Zajali ho na slabý strom a štěkajíce se snažili dosáhnout ho, skákali a tlačili kmen. Lidé, kteří se sešli kvůli hluku, psy odradili. Jedna žena si Barška vzala, nalákala kusem šunky.
Hlad a strach zakrývaly jeho mysl, sesedl k ní a dovolil si být pohlazen a vzat do náručí. Avšak
Po chvíli odpočinku a v teple domova si Baršek vzpomněl, kam míří, skočil zpět ke ženě, vylezl na schodiště a sklouzl do otevřených dveří podvoží, která se právě otevřela, a pokračoval dál kdomovu
***
Po propuštění znemocnice jsem se vrátila domů. Po hlavě mi zůstaly slova té ženy, která mi přála být šťastná. Samozřejmě jsem byla nadšená, že diagnóza nebyla potvrzena a jsem zdravá.
Ale srdce bolí, bolí za Barškem. Už si nedokážu představit, jak přijdu do prázdného bytu a nikdo mě nečeká.
Jakmile jsem překročila práh svého bytu, zavolala jsem lidem, kteří Barška převzali, a požádala je o přesnou adresu. Po návštěvě jsem se dozvěděla, jak Baršek uprchl, a rozhodla jsem se jít po jeho stopách.
Říkali mi, že je to nemožné, že už uplynuly dva týdny, že domácí kočka na ulici pravděpodobně nepřežije, ale já v to nechtěla věřit.
Šla jsem pěšky, prohledávala každé dvořany, parky, garáže. Snažila jsem se představit si, jaký by byl kočka, která nikdy nebyla na volném prostranství. Volala jsem Barška, dívala se do temných oken sklepení.
Když jsem se blížila kjedné budově, uvědomila jsem si, že kočka zmizela bez stopy. Přesto jsem věděla, že je nemožné, aby se dostala až sem, kde jsem šla dvě hodiny sveškerými zdrženími.
Vrátila jsem se do svého dvora s těžkým pohledem, slzy mi stékaly po tvářích, vduši bylo těžko. Skrz mlhu v očích jsem zahlédla černého kocoura, jak se blíží po chodníku z opačné strany.
Černý kocour vybuchlo to v mé hlavě. Zastavila jsem se, podívala se a pochopila. Rozběhla jsem se s křikem: Baršku!.
Kočka nevyběhla ke mně, jenom neměla sílu. Sedl si, mžoural radostí a jemně zamňaukal: Dorazil!.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte nalike. To nás inspiruje psát dál.
