Posaď se!Není nás doma! řekl klidně Petr.
Ano, ozývají se! Vlastimila ztuhla, vstanoucí z gauče.
Ať, odpověděl Petr.
Co když je to někdo důležitý? zeptala se Vlastimila. Nebo v práci?
Sobota, dvanáctá, řekl Petr. Nikdo jsi nevyzvala, já nikoho nečekám! Výsledek?
Jen se podívám na okno! šeptala Vlastimila.
Sedni! v hlase byl ocel. Není nás doma! Ať kdo to je, ať se vrací přes koš!
A ty vůbec víš, kdo to je? zeptala se Vlastimila.
Myslím si, že ano, proto ti říkám, aby ses posadila a nepřepínala světla u oken!
Jestli to je to, co předpokládám, tak se prostě neodrazí! řekla Vlastimila a povzdechla si.
Záleží jen na tom, kolik těch dveří neotevřeme, odpověděl Petr klidně. Ráno či večer stejně odejdou.
Každopádně v chodbě nebudou přespávat. A my dva nikam neplánujeme. Takže sedni, nasaď sluchátka, chyť telefon a pusť si film.
Petře, volá mi máma, řekla Vlastimila a ukázala na displej.
Takže za dveřmi stojí tvoje teta s tím svým nepřizpůsobeným synkem, poděkoval Petr.
Jak to víš? udělala Vlastimila obočí.
Kdyby tam stál můj bratranec, Petr zpřeházel bratranec na bratráň, tak by mi maminka volala!
A nemyslíš jinou možnost? zeptala se Vlastimila.
Když jsou to sousedi, nemám s nimi žádnou chuť si povídat. Když jsou to naši kamarádi, po třech poklepáních by už byli pryč. A nejčastěji se slušní lidé ozvou dopředu a zeptají se, jestli můžeme přijmout hosty, místo aby bouchali o dveře půl hodiny!
Takové drzé a bezohledné otravování může přijít jen od našich neúprosně nudných příbuzných!
Petře, to je moje teta, protestovala Vlastimila. Mám zprávu od mámy.
Kde nás čerti nosí?, ptá se. Teta Natálka se zastaví u nás na pár dní, má věci ve městě!
Napiš jí, že ve městě je spousta hotelů, usmál se Petr.
Petře! zareagovala Vlastimila. Tohle nemůžu napsat!
Vím, zamyslel se Petr. Napiš, že nás doma není, že jsme v hotelu, protože v bytě se plazí šváby!
Jasně! Vlastimila poslala zprávu a klikla odeslat.
Teta říká, že bychom měli zarezervovat dva pokoje: pro ni a pro Káju, vydechla Vlastimila.
Napiš, že peníze nemáme. A přidej, že jsme šli do hostelu, kde máme dvě postele a s námi v pokoji patnáct cizinců, usmál se Petr na svou vynalézavost.
Máma se ptá, kdy se vrátíme, podívala se Vlastimila na manžela.
Napiš, že za týden, odložil Petr.
Klepání na dveře ustalo. Manželé si oddechnuli.
Petře, máma napsala, že teta přijde za týden, vydechla Vlastimila únavou.
A my zase nebudeme doma, poznamenal Petr.
Petře, to není řešení! Nemůžeme běžet od nich pořád dokola! Co když přijde během pracovního dne? Co když po práci zaklepe? Teta i tvůj bratr z druhé linie nejsou na to připraveni!
No jo, povzdechl se Petr. A že nám čert tři pokoje nakoupí?
Petře, kupovali jsme pro naši budoucí velkou rodinu, řekla Vlastimila.
Potřebujeme dítě! řekl vážně Petr. A radši hned dvě!
A co já? rozčileně namítla Vlastimila. Vždyť víš, že se musíme podrobit vyšetření! Není to jednoduché!
Uklidni nervy a všechno bude v pořádku, řekl Petr vážně. Naše nervy se střídají, jedny tvé, druhé moje! Vyhodíme je všechny tam, odkud přicházejí! Jinak se nic nevyřeší!
Vlastimila neodporovala. Věděla, že Petr má pravdu.
Když se chystali vzít, prošli náročným vyšetřením kompatibility i genetických chorob. Dokonce se testovala plodnost.
Po svatbě se otázka dětí odložila, aby si vydělali na byt.
Dědictví nebylo spolehlivou možností. Před svatbou, ať už Petr, ať už Vlastimila, bydleli s maminkami v jednokomorových bytech. Žít mohli jen sami.
Pět let usilovné práce a tvrdé šetření jim umožnily koupit velký byt.
Starý dům, ne zcela nový, ale po rekonstrukci, s nábytkem z nuly. A kolik štěstí!
Jakmile se nastěhovali, objevil se na prahu teta Natálka se synem. A aby mladí hostitelé nezbláznili, doprovázela je těhotná tchýně.
Nebojte, místa jsou dost, řekla teta Natálka. Není to, jako když jsme s Vlastimilou šmátrali v jedné místnosti!
Pohodlně, schválila Natálka. Rozdělím si pokoj a Káju zvlášť!
U nás v obýváku nesedíme, řekl Petr. Je to pokoj na odpočinek!
A já tady nepracovat nebudu! zasmála se Natálka. Vlastimilo, řekni manželovi, že mi se synem bude nepohodlně, on chrápe! A vůbec, hosté jsou v domě, a vy jste ještě nepostavili stůl!
No, nečekali jsme vás, zpanikařila Vlastimila.
A lednice je prázdná, podpořil ji Petr.
Tak to má být, přikývla teta Natálka. Petře, běž do obchodu, a Vlastimilo běž na kuchyň!
Cožpak jste ztuhli? zakřičela tchýně. Přijímáte přece hosty!
A vy jste se neukázali zakřičel Petr, ale Vlastimila ho odtáhla do jiné místnosti.
Když Petr konečně odtrhl ruku manželky od úst, zeptal se:
Vlastimilo, nikdo nic nepomíchal? Hned to vyhodím z tady k tvé matce! Myslím tím i s tvou matkou! Když jsou hosté, chovejte se jako hosté! A co to je? rozčiloval se Petr.
Petře, žena je prostá! Z venkova! To je prostě tak!
Znám venkov, ale hrubost není přijímaná! A to je přesně ono!
Miláčku, nezlobme se s mámou a tetou! prosila Vlastimila. Později mi vyčerpají všechny nervy! A ty jim budeš nepřítel! Chceš to?
Mně to je jedno, kdo jsem pro ně! Když se ke mně tak chovají, nebudu je vůbec vnímat! A nebudu je nikdy vidět! Ať radši zmizí, nebudu plakat!
Petře, milý! vykřikla Vlastimila. Užij si mě! Když tady vyhodíme tetu Natálku, máma mě prokleje! A já nemám nikoho kromě ní!
A ten argument zasáhl. Petr sevřel zuby a šel do obchodu.
Teta Natálka zůstala jako hostka na tři dny, ale pak se protáhla na dva týdny. Petr mezitím seděl na valeriance až do večera druhého dne.
Odjezd tety Natálky a jejího syna oslavili mladí manželé s koštěm a mopem. Tři dny čistili celý byt.
Pak se situace opakovala, ale ze druhé strany.
Brácho, jsem tady jen na chvilku, objal Dmytro bratra až se ozvala křupavost kostí. Nejdřív vyřešíme věc, pak se vrátíme!
A ty to sám nevyřešíš? zeptal se Petr.
Cože? Mám rodinu! Jak bych je v jedné osadě zanechal, a sám v Praze? Přemýšlej! zasmál se Dmytro. A kdybych se pustil do dobrodružství? Ženu by mě kontrolovala!
Takže jsi přivedl děti? zeptal se Petr.
S kým je nechám? Dmytro popíchl bratra po zádech. Nechají se bavit! Pojďme si jako v mládí roztočit tuhle vesničku!
Dmytro! vykřikla Světlana. Teď ti to tak osvětlím, že už nebudeš mít co třást!
Za hodinu a půl po příchodu bratra Petra s rodinou, Vlastimila zvedla hlavu s bolestí hlavy.
Děti běhaly po bytě, křičely bez přestání. Světlana uměla jen křičet, jinak neuměla mluvit.
Dmytro se stále snažil zapálit noc, což Světlana jenom zesilovala.
Petře, jsi přece jediný syn v mámě, šťouchla se Vlastimila do polštáře a šeptala.
Je to bratranec po matčině linii, zamumlal Petr. Říkám mu bratranec.
Je mi to jedno, jak ho nazýváš, můžeme ho nějak pošťouchnout, aby odešel?
Víš, rád bych, řekl Petr a položil ruku na srdce, ale je to stejný případ jako s tvojí tetou. Matka mi pak vyhrabe mozek lžící a donutí mě ho sníst!
Nezvládli se od jedné návštěvy odrazit, na prahu se objevovali noví hosté. Teta Natálka se synem stále řešila věci ve městě.
Bratr Dmytro s rodinou občas přicházel vyřešit záležitosti. A matky nezapomínaly na děti. Tchýně vytahovala mozek ze snachu, svokra ze snachu.
Stálé napětí vyčerpávalo duševní a psychické zdraví mladého páru.
Samozřejmě o dětech v tom nekonečném kolotoči hostů ani slovo nespadlo. Zdraví chtělo zlepšení a zároveň vznikaly otázky jako:
Vyměníme byt? navrhla Vlastimila.
Na menší pokoje? usmál se Petr. Brzy nám je přidají!
Ne, lehce se usmála Vlastimila. Vyměňme náš byt za takový stejný! Jsou lidé, co chtějí bydlet v jiném kraji! Přesuneme se a nikomu neřekneme, kam!
To je výmluva, zamumlal Petr. A můj bratr i tvoje teta najdou nové nájemníky, co přiznají, kde byl náš byt. Najdou nás! A pak nás roztrhají za ten trik!
Možná nám stačí čas udělat dítě? zeptala se Vlastimila s nadějí.
Musíme nejen udělat, ale i vyvést na svět. To bude aspoň nějaký záměr, přikývl Petr.
Myslíš, že z bytu odejdeme? povzdechla se Vlastimila. Požádáme kamarády, ať nás přijmou? Nebo se schováme?
Máš na mysli Valera s Kateřinou? zeptal se Petr.
Jo, přikývla Vlastimila. Mají i pokoj!
Tam bydlí Tereza, usmál se Petr. Nezapomněla?
Raději budu se psem španělským pastýřem než s našimi příbuznými! Vlastimila sklesle sklonila hlavu.
Stůj! zakřičel Petr a chytil telefon.
Valere, půjč nám psa!
Ó! Kamaráde! Jsem ti dlužníkem na věky! Katka a já chceme na chatu, ale dívku nechceme nechat samotnou! Nezná cizí, ale zná vás a respektuje! křičel Valera po sluchátku. Přinesu krmivo! podložku, hračky, misky! Zaplatím i za to!
Přijde! radostně řekl Petr.
Vrátil se k ženě, zářivý jako ranní sluníčko:
Zavolej mámě, ať teta přijede zítra! A já zavolám bratrovi, ať přijede během týdne!
Jsi si jistý? zeptala se Vlastimila.
Rádi je přijmeme! řekl Petr upřímně. Kdo by jim mohl říct, že se nám v bytě nelíbí?
Bratr Dmytro a jeho rodina nakonec raději zůstali v pohodlném hotelu.
Teta Natálka se rozhodla bránit své právo zůstávat u nás na hostině.
Uspalte toho zvířecího šetce někde! varovala, schovávajíc se za úzké tělo svého syna.
Teto Natálko, žertujete? usmál se Petr. Čtyřicet pět kilogramů čistých svalů! To není pejsek, to je německý ovčák! Ten může vyhodit každé dveře!
Proč se na mě dívá jako na hrozbu? zachvěla se hlas tety Natálky.
Nemá ráda cizí, odšvihla Vlastimila.
Zbavte se ho!A nakonec, když se všichni s úsměvem rozloučili, Petr tiše zamumlal, že příště raději pozve jen kočku, která nevyžaduje ani postel, ani hostinu.
