Matějovi je čtrnáct a celý svět se mu zdá být proti. Přesněji nikdo mu nechce rozumět.
Tak zase ten roztržitý!, bručí teta Klára z třetího patra, když rychle přechází na druhou stranu dvoru. Jedna máma výchovu dává. To je výsledek!
Matěj kráčí podél, rukama zapuštěnými do roztrhaných džín, a tváří se, že neslyší. Ve skutečnosti však slyší.
Máma pracuje opět až do pozdních hodin. Na kuchyňském stole leží lístek: Kotlety v lednici, ohřej. A ticho. Vždy ticho.
Právě takhle přichází ze školy, kde učitelé opět vedou rozhovor o jeho chování. Jako by nepochopil, že se stal pro všechny problémem. Rozumí. Co z toho má?
Hej, chlapče!, zavolá mu strýc Vít ze sousedního bytu. Viděl jsi tady kulhavého psa? Musíme ho vyhnat.
Matěj se zastaví a podívá se.
U odpadkových košů leží pes. Není štěně je to dospělý, červený se bílými skvrnami. Leží nehybně, ale oči sledují lidi. Moudré oči. A smutné.
Kdo ho vůbec přežene?, povídá teta Klára. Je nemocný, asi!
Matěj přistoupí blíž. Pes se nepohybuje, jen slabě mává ocasem. Na zadní tlapě je roztržená rána, zčervenalá.
Co tu děláš?, křičí rozmrzelý strýc Vít. Vezmi hůl a vyháněj ho!
A najednou v Matějovi něco praskne.
Zkuste se ho dotknout!, křičí, zakrývajíc psa tělem. Nepoškodí nikomu!
Tak to je, překvapí se strýc Vít. Máme ochránce.
A budu chránit!, posadí se vedle psa a opatrně natáhne ruku. Ten pase prsty a tiše olízne dlaně.
V hrudi Matěje se rozlije teplo. Poprvé po dlouhé době ho někdo přijme s dobrotou.
Jdeme, šptne psovi. Jdi se mnou.
Doma připraví Matěj psovi pohodlnou podestýlku ze starých bund v rohu pokoje. Máma bude ve službě až do večera takže nikdo nebude křičet a vyhánět infekci.
Rána na tlapě vypadá špatně. Matěj usedne k internetu, najde články o první pomoci zvířatům, čte a zakroutí čelo nad medicínskými termíny, ale usilovně si pamatuje každé slovo.
Musíme ránu opláchnout peroxidem, mumlá a kutálí se ve spíži. Pak jodem obvést rány. Pozor, ať to nebolí.
Pes leží klidně, důvěřivě podává zraněnou tlapku. Dívá se na Matěje vděčně jako by na něj dlouho nikdo nehleď
Jak se jmenuješ?, opatrně obvazuje tlapku. Jsi červený. Červení, co?
Pes tiše zavrčí, jako že souhlasí.
Večer přijde máma. Matěj se připravuje na kořist, ale máma tiše prohlíží Červeného a hladí obvázek na tlapě.
Sám jsi to svázal? zeptá se tiše.
Sám. Na internetu jsem našel, jak to má být.
Co ho budeš krmit?
Přemýšlet budu.
Máma dlouze kouká na syna, pak na psa, který ji olizuje ruku.
Zítra ho vezmeme k veterináři, rozhodne. Podíváme se na tu tlapku. Už máš jméno?
Červený, odpovídá Matěj.
Poprvé za dlouhé měsíce mezi nimi neexistuje zeď nepochopení.
Ráno Matěj vstane o hodinu dříve než obvykle. Červený se snaží vstát, kňučí bolestí.
Lehni si, uklidňuje ho chlapec. Hned přinesu vodu a něco k jídlu.
Doma není psí krmivo. Musí dát poslední kotletu, namočit chléb v mléce. Červený jí chamtivě, ale opatrně, olizuje každou drobeček.
Ve škole Matěj poprvé od dlouhé doby nezaplavuje učitele. Myslí jen na jedno jak se má Červený? Bolí ho? Nebojí se?
Dneska jsi nějaký jiný, poznamená třídní učitelka.
Matěj jen pokrčí rameny. Nechce to říkat bude se smát.
Po škole běží domů, ignoruje nedůstojné pohledy sousedů. Červený ho přivítá radostným štěknutím už může stát na třech tlapkách.
Co, kamaráde, půjdeš ven? udělá z provázku vodítko. Jenom opatrně, tlapku chraň.
Na dvoře se děje něco nevídaného. Teta Klára, když je uvidí, sotva nevybuchne:
Tak to ho vymetl domů! Matěji! Zbláznil ses?!
A co na tom?, odpoví chlapec klidně. Léčím ho. Brzy bude v pohodě.
Léčíš?!, přistoupí sousedka. A kde bereš peníze na léky? Kradeš mamince?
Matěj sevře pěst, ale nevybuchne. Červený se přitulí k noze jako by cítil napětí.
Nekrádím. Svůj výdělek na to dám. Šetřím na snídaních, šeptá.
Strýc Vít zakroutí hlavou:
Kluku, chápeš, že sis vzal na starost živou duši? To není hračka. Musíš ho krmit, léčit, venčit.
Každý den teď začíná procházkou. Červený rychle odrůstá, už běhá, i když lehce kulhavý. Matěj ho učí povelům trpělivě, hodiny po hodině.
Sedni! Výborně! Dej tlapku! Tak!
Sousedé pozorují z dálky. Někdo kývne hlavou, někdo se usměje. Matěj si nevšímej nic jiného než věrné oči Červeného.
Změnil se. Ne hned, ale postupně. Přestal hulit, začal uklízet, známky se zvedají. Má cíl. A to je jen začátek.
O tři týdny později nastane to, čeho se Matěj nejvíc bál.
Vrátí se s Červeným z večerní procházky, když z garáží vyběhne smečka místních krysáků. Pět, možná šest psů divokých, hladových, s plamennýma očima ve tmě. Vede je obrovský černý pes, který vrčí a kráčí vpřed.
Červený instinktivně ustoupí za Matějovo zády. Tlapka ještě bolí, nemůže běžet normálně. A smečka to cítí.
Zpátky! křičí Matěj, mává vodítkem. Utečte odsud!
Smečka však nedává za volno. Obklopuje je. Černý vůdce řve čím dál hlasitěji, připravený na skok.
Matěji! ozve se ženský hlas z okna. Uteč! Hoď psa a uteč!
Je to teta Klára, která vyjde z okna. Za ní se mihotají další sousedské tváře.
Kluku, nehranič!, křičí strýc Vít. On je přece kulhavý, stejně neuteče!
Matěj se podívá na Červeného. Ten se třese, ale neutíká. Přitiskne se k noze svého pána, připravený sdílet jakýkoliv osud.
Černý pes skáče první. Matěj instinktivně chrání tělo rukama, ale úder zasáhne rameno. Ostré zuby prorazí bundu až na kůži.
A Červený, navzdory bolavé tlapce a strachu, vrhá se na vůdce, kousne ho do nohy a celým tělem se přidrží.
Začíná boj. Matěj odráží kousnutí, škrábance, snaží se chránit Červeného před čelistmi. Dostává rány, ale neustupuje ani krok.
Pane Bože, co se to děje!, křičí teta Klára shora. Víte, Vítě, udělej něco!
Strýc Vít běží po schodech, chytá hůl, železo cokoliv má po ruce.
Drž se, chlapče!, křičí. Hned ti pomůžu!
Matěj už padá pod tlak smečky, když zaslechněte známý hlas:
Ať pryč!
Je to máma. Vyběhne z podchodu s kbelíkem vody a smete psy. Smečka ustoupí, štěkají a ustoupí.
Víte, Vítě, pomoz!, zakřičí.
Strýc Vít přiběhne s holí, několik sousedů sjíždí z vyšších pater. Krysáci, když pochopí, že jsou v menšině, rozběhnou se pryč.
Matěj leží na asfaltu, přitisknutý k Červenému. Oba jsou v krvi, oba se třesou. Ale jsou živí. Celí.
Synku, posadí se máma vedle nich, opatrně kontroluje škrábance. Jak jsi mě vyděsil.
Nemohl jsem ho odhodit, mami, šeptá Matěj. Rozumíš? Nemohl.
Rozumím, tiše odpoví.
Teta Klára sestoupí na dvoře, přistoupí blíž. Dívá se na Matěje podivně jako by ho viděla poprvé.
Kluci, povídá rozpačitě. Mohl jsi zemřít kvůli psovi.
Není to kvůli psovi, vstoupí nečekaně strýc Vít. Je to pro kamaráda. Rozumíte rozdílu, Klárová?
Sousedka tiše přikývne. Po tvářích jí stékají slzy.
Jdeme domů, říká máma. Musíme ošetřit rány. A i Červeného.
Matěj sotva vstane, zvedne psa na ruce. Červený tiše vyjeká, ale ocas se jen lehce hýbe radost, že má svého pána blízko.
Počkejte, zabrzdí je strýc Vít. Zítra půjdete k veterináři?
Půjdeme.
Já řídím. Na autě. A za léčbu zaplatím ten pes se ukázal jako hrdina.
Matěj překvapeně kouká na souseda.
Díky, strýčku Víte. Ale já to zvládnu sám.
Nehádej se. Vyděláš později vrátíš. A teď poprluje chlapce po rameni. Jsme na tebe hrdí. Rozumíš?
Sousedé tiše přikývnou.
Měsíc uběhne. Běžný říjnový večer a Matěj se vrací z veterinární kliniky, kde o víkendech pomáhá dobrovolníkům. Červený běhá vedle tlapka se uzdravila, kulhání už skoro zmizelo.
Matěji! zavolá teta Klára. Počkej!
Chlapec se zastaví, připraven na další výčep. Ale sousedka mu podá tašku s krmivem.
To je pro Červeného, říká nejistě. Drahé krmivo, dobré. Jak se o něj staráš.
Díky, tetičko Kláro, odpovídá upřímně. Ale máme své krmivo. Teď pracuju ve veterinární klinice, paní Anna Nováková mi platí.
Vezmi si to. Budoucnost to může potřebovat.
Doma máma připravuje večeři. Když uvidí syna, usměje se:
Jak to jde v klinice? Anna Nováková spokojená?
Říká, že mám dobré ruce a trpělivost. hladí Červeného po hlavě. Možná budu veterinář. Opravdu uvažuji.
A škola?
Dobrá. Dokonce pan Petr z fyziky říká, že jsem pozorný.
Máma přikývne. Za ten měsíc se syn změnil do nepoznání. Neháže, pomáhá doma, dokonce se zdraví se sousedy. A hlavně má cíl. Sen.
Víš, říká, zítra přijde Vít. Chce ti nabídnout další brigádu. U jeho známého je chovatelství, potřebují pomocníka.
Matěj žádá:
Opravdu? A můžu s sebou vzít Červeného?
Myslím, že ano. Už je skoro služební pes.
Večer Matěj sedí na dvoře s Červeným. Trénují novou povel ochraňovat. Pes pilně cvičí, dívá se na pána věrnýma očima.
Strýc Vít přisedne na lavičku.
Zítra opravdu pojedeš do chovu?
Jedu. S Červeným.
Pak se dobře vyspíš. Zítra bude těžký den.
Když strýc Vít odejde, Matěj ještě chvilku zůstane na dvoře. Červený položí hlavu na kolena svého pána a spokojeně vydechne.
Našli jeden druhého. A už nikdy nebudou sami.
