Když Petr předal Zdeňce klíče od svého bytu, pochopila najednou: Konečně mám vlastní hrad. Žádný Leonardo DiCaprio se nevyhlížel po Oscara tak netrpělivě jako ona po svém Petrovi, a to ještě s vlastním základním kódem.
Zklamaná, třicet pět letá, čím dál častěji hleděla soucitu k pouličním kočkám a výkladám Vše pro ruční práce v obchodě na Staroměstském náměstí.
A pak přišel on samotář, který celou mládí věnoval kariéře, zdravému stravování, posilovně a dalším nesmyslům typu hledání sebe sama, a navíc bezdětný.
Zdeňka si ten dárek představovala už od dvaceti, a někde v nebi se konečně stalo, že si to brala vážně.
Mám poslední služební výjezd letos a jsem celý tvůj, řekl Petr, podávaje zasloužené klíče. Jen se neboj mého býlího. Většinou domů přicházím jen na odpolední šlofíky. Pak si nasadil kufr a odletěl na víkend do jiné časové zóny.
Zdeňka popadla zubní kartáček, krém a vyrazila zjistit, co to vlastně je býlí. Problém ji přivítal už u vstupu. Petr jí předem varoval, že zámek občas seškrhá, ale Zdeňka netušila, že to může být taková past.
Čtyřicet minut se snažila dveře přelézt: tlačila, tahala, zatloukala klíč až na konec, vmáčkla se jen na půl zoubku, ale dveře prostě nechtěly ustoupit před novým nájemníkem.
Nakonec se začala psychologicky nátlakovat, jak to učili v mateřské škole při honbě za kočárky. Ze sousedního bytu se ozval hlas:
Co to děláte, že se snažíte vpadnout do cizího bytu? zeptala se stará paní.
Já se neprobijím, mám klíč, odpověděla rozčilená Zdeňka, otírajíc si pot z čela.
A kdo jste vy? Neviděla jsem vás dřív, pokračovala zvědavá sousedka.
Já jsem jeho přítelkyně! zakřičela Zdeňka a zvedla ruce, ale místo tváře uviděla jen štěrbinu, kudy pronikalo světlo.
Vy? podivila se žena.
Ano, já. Nějaké problémy? zeptala se zdánlivě nevinně.
Nic, jen on sem nikdy nikoho nechtěl pozvat, přiznala paní, a Zdeňka se v tu chvíli ještě víc zamilovala do Petra.
Co to má být za býlí? zůstala zmatená.
To není moje věc, omlouvám se, zavřela dvířka.
Zdeňka se rozkoulela, zasunula klíč a s poslední kapkou naděje zatlačila, až se dveře s přestřeleným klik otevřely. Vnitřek Petrova světa se před ní rozprostřel jako sníh na Šumavě chladný, ale úchvatný. Samotářský život mu sice dával určitý asketismus, ale jeho byt byl pravý pohár.
Bohužel, tvé srdce už dávno zapomnělo, co je útulnost, praskla Zdeňka, když se rozhlížela po skromném interiéru, kde bude teď často přespávat.
Na druhé straně byla šťastná. Souseda neklamala ženské ruce se ještě ne dotkly těchto zdí, podlahy, kuchyně a šedých oken. Zdeňka byla první.
Nedokázala to udržet v sobě a vyběhla do nejbližšího obchodu po elegantní závěs a koupelnovou rohožku, a samozřejmě i ručníky a podložky do kuchyně. V obchodě se na ni hrnuly … k rohožce a závěsu se přidaly osvěžovače vzduchu, ručně vyráběné mýdla a praktické krabičky na kosmetiku.
Dávat takové drobnosti do cizího bytu není žádná drzost, uklidňovala se Zdeňka, připojujíc druhý košík k prvnímu.
Zámek už Zdeňce žádný odpor nekladl. Vlastně už vůbec nesloužil a připomínal brankáře, který před zápasem zapomněl nasadit masku.
Uvědomivši si, co udělala, začala nožem z kuchyně po půlnoci rozebírat starý zámek, a ráno popla na nový. Nože samozřejmě také potřebovaly výměnu stejně jako vidličky, lžíce, ubrousky, krájecí desky a držáky na horké nádobí. A k závěsu ještě rukou podala.
V neděli na oběd zavolal Petr a oznámil, že se musí ještě pár dní zdržu v službě.
Budu rád, když přineseš do bytu trochu tepla a útulnosti, usmál se do sluchátka, když Zdeňka přiznala, že si dovolila pár úprav.
Jo, útulnost už do bytu přivezla nákladními vozy a rozdělovala podle technického plánu a příslušné dokumentace. Stařička v ní to všechno nahromadila léta a teď, když konečně mohla rozpačit ruce, nechtěla přestat.
Po Petrovu návrat z původního bytu zbyl jen pavouk u ventilačního otvoru. Zdeňka ho chtěla vyhnat, ale když spatřila osm očí už rozšířených po náhlých změnách, raději ho nechala jako symbol nedotknutelnosti cizího majetku.
Petrovo bydlení nyní vypadalo, jako by byl osm let šťastně ženatý, pak zklamaný a nakonec šťastný znovu, jen tím méně typickým způsobem.
Zdeňka nejen že spravila byt, ale i rozdávala všem v domě vědět, že je novou hospodičkou a všechny dotazy teď směřují k ní. Prsten na prstu ještě chybí, ale to je jen technický detail.
Sousedi na to nejprve koukali podezřívavě, pak jen pokrčili rameny: Co chcete, je vaše věc, nás to nezajímá.
***
V den, kdy měl Petr přijít, připravila Zdeňka pravou domácí večeři, zabalila ještě pružné filety do vkusného a trochu vulgárního balení, rozprostřela po rohu voňavé vonné svíčky a se zataženým novým osvětlením začala čekat.
Petr se zdržel. Když Zdeňka pocítila, že balení jí bolí ve svačince, kterou si půl roku budovala v posilovně, zasunuli klíč do zámku.
Nový zámek, stačí jen zatlačit, neotevřít! odpověděla Zdeňka lehce rozpaky, ale s nádechem dramatu. Nebála se odsudku, protože s tímbytem už udělala vše, co se dalo.
Jakmile se dveře otevřely, přišla Zdeňce SMS od Petra: Kde jsi? Jsem doma. Vypadá to, že se byt vůbec nezměnil. Kamarádi se mě bojí, že všechno přetřete kosmetikou.
Zprávu ale přečetla až později. Mezitím do bytu vstoupili naprosto cizí lidé dva mladí, dva školáci a jeden starý stařec, který, když spatřil Zdeňku, okamžitě narovnal šedivé vlasy a usadil se.
No nic, tati, tě přivítají. A proč jsi potřeboval ten sanatorium, když doma je takový all inclusive? zahájil mladý muž a okamžitě dostal šťouch od své pravděpodobné manželky za to, že se dívá po stropě.
Zdeňka stála ve dveřích se dvěma plnými skleničkami, nemohla se pohnout. Chtěla křičet, ale zmatení ji zmrazilo.
V rohu se radostně chichotal pavouk.
Promiňte, kdo jste? zakřičela Zdeňka.
Já jsem majitel místního úkrytu. A vy, myslím, přijeli na přetahování? odpověděl stařec, přičemž si všiml Zdeňčiny zdravotnické uniformy.
Mmm, pane Adamě Matějoviči, tady máte pravý útul a blahobyt, zasáhla za Zdeňčinu záda manželka mladého muže. Jinak to tady vypadá jako hrobka. A jak se jmenuješ, dívko? Není to pro tebe už staré, že jsi u Adama Matějoviče?
Zdeňka
Aha! Výborně, Adame Matějoviči, lidi umíš vybírat, nic neřeknu!
Stařec se v očích leskl jako by vše byl jen náhoda.
Kde je Petr? šeptala Zdeňka, otřásla obě skleničky a vylila je.
Já jsem Petr! zvolal osmiletý chlapec.
Počkej, ještě jsi malý na to, být Petr, odložila ho matka a poslala děti s otcem do auta.
Promiňte, zřejmě jsem se zaměnila bytem, konečně pochopila Zdeňka, když si vzpomněla na zámek. To je Bučov, osmnáct, byt dvacet šest?
Ne, to je Bučov, osmnáct, opravoval stařec, připravený rozbalit svůj nečekaný dárek.
Tak jsem si to popletla, povzdechla si Zdeňka. Vstupte, usaďte se, a já si půjdu zavolat.
Vytáhla telefon a utekla do koupelny, kde za sebou zamkla dveře a zabalila se do ručníku. Pak si přečetla Petrovu SMS:
Petře, brzy budu, jen jsem se zdržela v obchodě, odpověděla Zdeňka.
Dobře, čekám. Když to není moc, přines trochu červeného vína, přihlásil Petr hlasovým vzkazem.
Červené víno chtěla přinést, ale už byla pod rukama. Vybalila koberci a závěsy, počkala, až se cizí návštěva přesune do kuchyně, a pak se vyhrabala z koupelny.
Rychle sbalila věci do tašky a vyběhla z bytu.
***
Povím vám, ale později, vysvětlila Zdeňka, když jí mladý muž otevřel dveře.
Jako v mlze přešla kolem něj, aniž by se podívala. Nejprve zaměnila závěs a rozložila koberci, pak šla do pokoje, upadla na pohovku a usnula až do rána, dokud se stres a červené víno úplně neodpařily.
Když se probudila, před ní stál neznámý mladík, čekající na vysvětlení.
Řeknete mi, jaká je to adresa?
Bývá, osmnáct.
Přátelé, pokud chcete číst více takových příběhů, zanechte komentář a nezapomeňte na lajk. To nás motivuje psát dál!
