Posaď se! Není nás doma! řekl klidně Petr.
Ano, ale zvoní! Věra ztuhla, vstala z pohovky.
Ať, odpověděl Petr.
Co když je to někdo důležitý? zeptala se Věra. Nebo něco naléhavého?
Sobota, dvanáctá, pronásledoval Petr. Nevolala jsi nikoho, já nikoho nečekám! Co z toho vyplývá?
Jen se podívám do očí! šeptala Věra.
Sedni! v hlase se ozvalo ocelové napětí. Není nás doma! Kdo tam je, ať se vrací!
A víš, kdo to je? zeptala se Věra.
Předpokládám, takže tě žádám, abys usedla a před okny neblikala!
Takže, pokud to je to, co si myslím, prostě neodejdou! řekla Věra a zvedla rameny.
Záleží jen na tom, kolik času jim nepřipustíme vstoupit, odpověděl Petr klidně. Ráno i večer se dostanou.
Každopádně vchodečím schodišti nebudou přenocovat. A my dva kamarády nepotřebujeme. Takže sedni, vezmi sluchátka, telefon a sleduj film.
Petře, moje máma volá, řekla Věra a ukázala obrazovku telefonu.
Takže za dveřmi stojí tvoje teta s jejím nešikovným synkem, usoudil Petr.
Odkud to víš? zarážela se Věra.
Kdyby tam stál můj bratranec, Petr tiše a trochu hnusně vyslovil bratranec, volala by máma!
Nemyslíš na jiné možnosti? zeptala se Věra.
Jestli to jsou sousedi, nemám s nimi vůbec chuť mluvit. Kdyby to byli naši přátelé, při několikanásobném zaklepání by už odešli.
Nejpravděpodobněji by slušní lidé předem zavolali a zeptali se, jestli je můžeme přijmout, místo že by klepali půl hodiny na dveře!
Jen naši otravní příbuzní by mohli naše zvonění obtěžovat tak drzým a bezohledným způsobem!
Petře, je to moje teta, zvolila Věra s úzkostí. Máma poslala zprávu.
Ptá se, kam nás duchové nosí. Teta Natálie zůstane u nás pár dní, má totiž věci ve městě!
Napiš jí, že ve městě je spousta hotelů, usmál se Petr.
Petře! zakřičela Věra. Nemůžu to tak napsat!
Vím, zamyslel se Petr. Napiš, že nás není doma, že žijeme v hotelu, protože v bytě se hrabou šváby!
Přesně tak! Věra poslala zprávu a stiskla odeslat.
Petře, říká, že pro tetu potřebujeme dva pokoje: pro ni i pro Koste, řekla Věra spěšně.
Napiš, že peněz není. A ještě napiš, že jsme si pronajali dvě postele v hostelu a v pokoji je patnáct cizinců, usmál se Petr na svůj vynález.
Máma se ptá, kdy se vrátíme, podívala se Věra na manžela.
Napiš, že za týden, odmotal Petr.
Zvony už nezazněly. Manželé si s úlevou oddechli.
Petře, máma napsala, že teta přijde za týden, řekla Věra unaveným hlasem.
A my zase nebudeme doma, odpověděl Petr.
Petře, víš, že to není řešení! Nemůžeme pořád utíkat před nimi! Co když přijde v pracovní den? Co když po práci čekají za dveřmi? Teta, tvůj bratranec ani na to nejsou schopni!
No, tak povzdechl se Petr. A tři pokojové bytí nám čert přikázal koupit?
Petře, chtěli jsme pro naši budoucí velkou rodinu, řekla Věra.
Dítě potřebujeme! řekl vážně Petr. Raději hned dva!
A co já, proti? rozčileně odpověděla Věra. Víš, že se musíme nechat vyšetřit! To nejde!
Uklidněme nervy a bude to v pořádku, řekl Petr. Naše nervy se mění, jedny tvé, jiné mé! Vyhodíme je tam, odkud přicházejí! Jinak se nic nevyřeší!
Věra se nehádala. Věděla, že Petr má pravdu.
Když se chystali vzít, prošli dlouhým testem na shodu a genetické nemoci. Dokonce i plodnost byla prověřena.
A pak všechno vypadalo skvěle. Jen po svatbě museli odložit otázku dětí, aby si našli peníze na byt.
Dědictví nebylo co řešit. Před svatbou žili oba s matkami v jednopokojových bytech a spoléhat se mohli jen na sebe.
Pět let tvrdé práce a šetření jim umožnilo koupit prostorný byt.
Nákladové družstvo, starší budova, v renovaci, nábytek téměř z nuly. Přesto štěstí se jen rozlévalo!
Skoro stihli oslavit nastěhování, když se na prahu objevil bratrova teta s synem. A aby mladí hostitelé nevybuchli, doprovázel je i švagr.
Nebojte se, místa je dost! Než se musíme těsnit jako kryštaly v jedné místnosti! řekl Petr.
Pohodlně, souhlasila teta Natálie. Připravím pro sebe a pro Koste samostatné pokoje!
U nás v halě nebudeme spát, prohlásil Petr. Je to pokoj na oddech!
Já tady nebudu pracovat! zasmála se teta Natálie. Věro, řekni manželovi, že se mi se synem nepohodlí, on hřmí! A vůbec, hosté jsou v domě, ale stůl není prostřen!
Nebyl to náš plán, zčervenala Věra.
Lednice je prázdná, podpořil Petr.
Tak to má být, usmála se teta Natálie. Petře, běž do obchodu, a Věro, rychle do kuchyně!
Proč ztuhnete? zakřičela švagr. Přijímáte přece hosty!
A vy jste se neukryli vykřikl Petr, ale Věra ho odtáhla do jiné místnosti.
Když Petr konečně odtrhl ruku ženy od úst, zeptal se:
Věro, někdo tu něco nepřehodil? Vysvětlím je tvé matce! Včetně tvé matky! Když už jsou hosté, chovejte se jako hosté! Co je to? rozčílil se Petr.
Petře, žena je prostá! Z vesnice! To se u nich tak běžně děje!
Já znám vesnické zvyky, ale hrubost není vítaná! To je přesně ono!
Milý, nehádejme se s maminkou a tetou! prosila Věra. Později mi všechny rozmrzlí nervy! A ty se staneš jejich nepřítelem! Chceš to?
Je mi jedno, kým pro ně budu! Když se ke mně tak chovají, nebudu je vůbec vnímat! Ať zmizí, nebudu brečet!
Petře, milý! Smiluj se! Když tetu Natáli vyženeme, máma mě proklame! A já nemám nikoho kromě ní!
To ho dostalo. Petr skousl zuby a šel do obchodu.
Teta Natálie zůstala na tři dny, ale nakonec přebývala dva týdny. Petr užíval valerianu až do večera druhého dne.
Odjezd tety Natálie a jejího syna oslavilo mladé manželství radostně, s kočárem a mopem. Tři dny čistili byt.
Pak se situace otočila, ale z druhé strany.
Bratře, přijď na chvíli, objal Marek bratra tak, že se ozval praskavý zvuk kostí. Nejprve vyřešíme věci, pak se vrátíme!
Nemůžeš to vyřešit sám? zeptal se Petr.
Co to? Mám rodinu! Jak bych je z vesnice nechal, a sám v Město? Přemýšlej! zasmál se Marek. A když najdu dobrodružství? Manželka bude kontrolovat!
Proč jsi přivedl děti? zeptal se Petr.
Komu je nechám? Marek popálil Petra po zádech. Mohou se bavit! Jako v mládí, rozjedeme tohle městečko!
Mareku! křičela Světlana. Ukážu ti to tak, že nebude co třást!
Po hodinu a půl po příchodu bratra Petra s rodinou, Věra se zvedla s třesoucí hlavou.
Děti běhaly po bytě a křičely. Světlana uměla jen křičet, jinak neuměla mluvit.
Marek se snažil rozdělat noc, což Světlanu jen rozzuřilo.
Petře, jsi jako jediný syn v mamince, šla Věra s hlavou v polštář, je to bratranec po matčině linii, zamumlal Petr. Nazývám ho bratrem.
Je mi to jedno, jak ho nazýváš, můžeme ho nějak požádat, aby odešel?
Víš, rád bych, řekl Petr a položil ruku na srdce, ale je to stejná situace jako s tvojí tetou. Máma mi pak vyhrabe mozek lžičkou a donutí mě ho sníst!
Než se stihli vzdálit od jednoho návštěvy, na prahu se objevili noví hosté. Teta Natálie se synem stále měnila věci ve městě.
Bratr Marek s rodinou občas přijetí, aby vyřešili svoje záležitosti. A maminky nezapomínaly na děti. Švagr vyhrabával mozek zezetlému synovi, tchyně zezetlé snachce.
Stálé napětí narušovalo duševní i psychické zdraví mladého páru.
Samozřejmě o dětech v téhle nekonečné karuseli hostů nemohlo být řeči. Zdraví se zhoršovalo a otázka jak? zůstávala bez odpovědi.
Přesuneme byt? navrhla Věra.
Do měkkých pokojů? usmál se Petr. Brzy nám je přidělí!
Ne, lehce se usmála Věra. Vyměňme náš byt za identický! Někoho by chtělo bydlet vjiné čtvrti! Přesuneme se a nikomu neřekneme, kam!
To je jen odkládání, zamumlal Petr. Můj bratranec i tvoje teta najdou nové nájemníky, kteří přiznají, kde byl byt. Najde nás! Pak nás za ty fígle pověsí!
Možná nám stačí čas na dítě? zeptala se Věra s nadějí.
Potřebujeme nejen udělat, ale i přivést na svět. To bude aspoň nějaký záměr, zavrtěl Petr hlavou.
Ať se zbytu vykloníš, smutně řekla Věra. Požádáme přátele? Schováme se!
Myslíš Válka a Katě? zeptal se Petr.
Jo, mají pokoj, přikývla Věra.
Tam bydlí Tereza, usmál se Petr. Zapomněl?
Raději budu sovčákem než snašimi příbuznými! Věra sklesle sklonila hlavu.
Stůj! zakřičel Petr a chytl telefon. Válko, půjč nám psa!
Ó, kamaráde! Jsem ti věčný dlužník! My sKatkou chceme na prázdniny, a dívku nechceme nechat samotnou! Nezvládá cizí, ale zná a respektuje vás! křičel Válek do sluchátka. Přinesu krmivo! Podložku, hračky, misky! Zaplatím i navíc!
Přivez! radostně řekl Petr.
Vrátil se kVěře, zářivý jako ranní slunce:
Zavolej mámě, ať teta přijde zítra! A já zavolám bratru, aby přijel během týdne!
Jsi si jistý? zeptala se Věra.
Rádi je přijmeme! odpověděl Petr s vřelostí. Kdo by jim byl vinen, že se nám nelíbí náš obyvatel?
Bratranec Marek a jeho rodina potřebovali jen jedno gávo, aby si vybrali pohodlný hotel.
Teta Natálie se rozhodla bránit své právo zůstat unás vhostinci.
Uvězněte toho zvířete někde! předpověděla, schovávajíc se za úzký záda svého synka.
Teto Natálio, děláte si legraci? usmál se Petr. Čtyřicet pět kilogramů čistých svalů! To není čivava, ale německý ovčák! On všechna vrata zvedne!
Proč se na mě dívá? hlas tety Natálie se zachvěl.
Nemá ráda cizince, pokrčila rameny Věra.
Zbavte se ho! Nemůžu žít vbytě stímto tvorem!
Jak? Zbavte se ho! rozčileně se ptal Petr. Ten roztomilý pejsek je náš! Nemáme děti, ale musíme někoho milovat! Milujeme ho!
A nebudeme ho házet! doplnila VěraA tak se v jejich podivném snu vše uklidnilo a zůstalo jen šeptání větru mezi stíny starých kamenných zdí.
