Milan se po celonoční firemní slavnosti v hotelu u Staroměstského náměstí vrátil domů těsně před úsvitem. Jeho manželka Vendula už těžce spala, a když se k ní přiložil k posteli, okamžitě usínal.
Ráno se Vendula zvedla z postele a na mužově košili našla červenou rtěnku. V tu chvíli zazvonil Milanův telefon.
Popadla ho, přečte zprávu: Dobré ráno, miláčku!.
Vendula zůstala stát jako přikovaná. Nečekal takový překvapivý vzkaz od svého manžela.
Deset let šťastného manželství už za nimi. Doma spaly dvě rozkošné dcery pětiletá Eliška a devět let stará Barbora ve své pokoji.
Vendulu napadlo hned nyní manžela konfrontovat, ale dokázala se zdrženlivě ovládnout.
Šla do koupelny, kde se po slzách pokusila složit své myšlenky.
Nejjednodušší je dát mu za uši, pomyslela si. Ale každá hádka v této chvíli může otevřít cestu dál. A pokud odejde, dokážu sama vychovat dvě děti?
Vezla si sprchu, vysušila si vlasy fénom, upravila si účes. Pak začala připravovat snídani. Milan se probudil až ke spánku po obědě.
Ach, jak to je těžké, sténal.
Chceš, abych ti udělala kávu? nabídla Vendula se slabým úsměvem.
Usilovala, aby ten úsměv nepůsobil falešně. Když hotová káva přinesla na stůl, obrátila se na manžela.
Mile, doufám, že zítra nezůstaneš dlouho přesčas, mám druhou směnu a musím vyzvednout Elišku ze školky.
Samozřejmě, samozřejmě, odpověděl Milan.
Vendula pracuje jako kadeřnice v jednom z pražských salonů. Po druhé směně přinesla domů krabici luxusních čokoládových bonbónů.
Co, máš chuť na sladkosti? zeptal se Milan.
Jeden z mých stálých klientů mi je daroval, vždycky se ke mně stříhá, řekla Vendula.
Milan, otáčejíc krabici v rukou, poznamenal:
Ty bonbóny nejsou levné! Proč jsi je přijala?
Mile, co na tom? Nepřišel mi jako pozvání na rande, odvětila.
Rozhovor tak skončil. O několik dní později Vendula přišla z práce s bohatým kyticí květin.
Je to od toho samého klienta? zeptal se z prahu Milan.
Mile, přerušila ho Vendula. Včera po práci jsi se zdržel, a já tě neptala, kde jsi byl a s kým. A to je jen kytice.
Když po druhé směně opustila salon, na výstupu ji čekal muž.
Mile, nechala jsi holky samotné? zeptala se znepokojeně Vendula.
Nic, už jsem je uložil ke spánku. Rozhodl jsem se tě přivítat u auta, odpověděl.
Tady je jen pět minut chůze, pokusila se Vendula protestovat.
Když se pár dostal domů, Milan se obrátil k manželce:
Vendulo, můžu tě vždy po druhé směně přivítat?
Cože? Žárlíš na mě?
Ano, žárlím, přiznal Milan. Muži takové dárky nečtou jen tak.
Dobře, přivítej mě, souhlasila Vendula. Mám tvou pozornost ráda. Upřímně, i já tě žárlím, když děláš přesčasy. Co když ti najde někdo jiný?
Řekni si, že nic jiného kromě tebe nepotřebuji. Navíc už jsem vyřešil pracovní problémy nainstalovali nám nové programy, všechno stihnu během pracovní doby, žádné přesčasy už nebudou, uklidnil Milan svou manželku.
Brzy se mezi nimi obnovila důvěra. Občas se ale Vendula po návratu z práce posadila ke stolu s další krabicí drahých bonbónů. Když Milan na ně přísně pohlédl, ona s úsměvem odpověděla:
Moji klienti mi tyto cukrovinky přinášejí z čistého srdce a já je nemohu odmítnout.
Přátelé, pokud vás zajímají další naše příběhy zanechte komentář a nezapomeňte na lajk. To nás motivuje psát dál!
