Když mi Michal podal klíče od svého bytu, hned jsem věděla: konec starých předsudků. Žádný herec si nevyčkával cenu Oscar jako já čekala na svého Michala, a to ještě s vlastním kurýrem.
Jako trojicetřicetiletá Bára čím dál víc sahala po soucitu k ulicím, kde se líně válely kočky, a k výkladu obchodu Vše pro hobby.
A potom přišel on osamělý chlapík, který celou mládí věnoval kariéře, zdravému stravování, posilovně a všem těm nesmyslům, co se zkrátka nazývají hledáním sebe sama, a k tomu ještě bez dětí.
Bára snila o tom dárku už od dvaceti let, a někde v nebi se konečně stalo, že to nebyl jen vtip.
Mám poslední služební cestu v tomto roce, a celý jsem tvůj, řekl Michal a podával mi ty důležité klíče. Jen se neboj mého bárloga. Vždycky domů přicházím jen na krátký spánek, doplnil a v tom okamžiku odletěl do jiného časového pásma na celý víkend.
Vytáhla z koupelny zubní kartáček, krém a vyrazila zjistit, co ten bárlog vlastně je. Problémy se ukázaly už u vstupu. Michal mi napověděl, že zámek občas zaškrápe, ale netroufala jsem si představit, že to bude tak těžké.
Stála jsem před dveřmi čtyřicet minut: tlačila, tahala, vkládala klíč až na konec, jemně ho posouvala o zubík, ale dveře prostě nechtěly ustoupit novému nájemci.
Začala jsem psychologicky tlačit, jak nás učili ve škole, když jsme se s kamarády hráli za garáže. Na ten hluk se otevřely sousedské dveře.
Proč se snažíte vpletat do cizího bytu? zeptala se starší paní s obavami v hlase.
Nepletám se, mám klíč, odpověděla jsem rozhořčeně, otírala si pot z čela.
A vy jste, kdo? ptala se dál neznámá sousedka, jako by se ptala na cizí záležitost.
Jsem jeho přítelkyně! zvolala jsem a sevřela se do boků, ale viděla jsem jen úzkou škvíru, kudy se na mě dívaly.
Vy? žena zůstala údivem.
Jo, já. Nějaké potíže?
Ne, žádné. Prostě on sem nikdy nikoho nepozval (v tu chvíli jsem ho milovala ještě víc), a najednou se objeví taková
Co to má být? zmateně jsem se ptala.
To není moje věc. Promiňte, zavřela dveře.
Rozhodla jsem se, že buď já, nebo ona, a zatlačila klíč s veškerým svým úsilím dovnitř, skoro jsem celou šroubovku roztočila. Dveře se otevřely.
Místnost se rozprostřela před mnou jako nová dimenze, a moje duše se zalila ledovým krystalkem. Samozřejmě, osamělý mladík má svůj askeze, ale to byl pravý domov.
Biedná, tvé srdce už dávno zapomnělo, co je pohodlí, vyšlo mi z úst, když jsem prohlížela skromné bydlení, kde teď budu často být.
Na druhou stranu jsem byla šťastná. Sousedka neklamala: ženská ruka se zřejmě nikdy nedotkla těch stěn, podlahy, kuchyně ani šedých oken. Bára zde byla první.
Nemohla jsem vydržet, šla jsem rovnou do nejbližšího obchodu po pěkné závěsy a koupelní rohožku, plus ručníky a ubrusy do kuchyně.
V obchodě na mě čekalo K rohožce a závěsu se přidaly vonné osvěžovače, ručně vyráběné mýdla a praktické krabičky na kosmetiku.
Přidat takové drobnosti do cizího bytu není drzost, uklidňovala jsem se, tahajíc druhý košík za prvním.
Zámek už Báře nepřekážel. Vlastně už skoro neplnil svou funkci a připomínal brankáře, který zapomněl nasadit masku před zápasem.
Když jsem si uvědomila, co jsem udělala, rozkrájela jsem starý zámek kuchyňskými noži až do rána, a ráno jsem se vrhla do obchodu po novém. Nože taky musely být výměněny. Pak přišly vidličky, lžíce, ubrousky, krájecí desky a podnosy na horké. A nakonec i záclony.
V neděli u poledne mi Michal zavolal a řekl, že musí prodloužit služební cestu o pár dní.
Budu rád, když do mého bytu přineseš trochu tepla a útulnosti, usmál se po telefonu, když jsem mu řekla, že jsem si dovolila pár drobných úprav v jeho interiéru.
Mimochodem, útulnost už jsem přivezla kamionem a rozložila podle technického plánu a potřebné dokumentace. Tolik let se hromadilo uvnitř samoty ženy a teď, když jsem mohla konečně vyběhnout, nechtěla jsem se zastavit.
Zbyl jen pavouk u ventilace, kterého jsem chtěla vyhnat, ale když jsem viděla jeho osm očí očividně otřesených změnami, rozhodla jsem se ho nechat jako symbol nedotčitelnosti cizího majetku.
Michalův byt teď vypadá, jako by byl osm let šťastně ženatý, pak zklamaný a nakonec šťastný i přes všechno.
Nejenže jsem se pustila do bytu, ale udělala jsem vše, aby celý dům věděl, že jsem nová majitelka a všechny dotazy se teď obracejí ke mně. Prsten na prstu ještě není, ale to je jen technika.
Sousedé nejprve podezíravě koukali, pak jen pokrčili rameny: Jak řeknete, co nám, to je naše záležitost.
***
Když Michal dorazí, připravím skutečnou domácí večeři, zabalím svoje stále pružné filety do pěkného i trochu vulgárního balení, rozestavím po rohu voňavé svíčky a ztlumím nové osvětlení, čekám.
Michal se zdrží. Když jsem cítila, že balení mě začne bolet v koutku, kde jsem půl roku posilovala, vložila jsem klíč do nového zámku.
Zámek nový, stačí zatlačit, není zamčený! trošku váhavě, ale s nádechem vzrušení jsem odpověděla. Nebála jsem se soudu. Pracovala jsem s tím bytem tak dobře, že mi všechno odpustí.
V okamžiku, kdy se dveře otevřely, přišla mi SMS od Michala: Kde jsi? Jsem doma. Vidím, že se byt vůbec nezměnil. A kamarádi mi říkali, že všechno zaplňuješ kosmetikou.
SMS jsem ale přečetla až později. Mezitím do bytu vešla skupinka naprosto cizích lidí dva mladíci, dva úplně malé školáky a jeden starý dědeček, který, když mě uviděl, okamžitě narovnal šedivé vlasy na hlavě.
No teda, tati, vítají tě. A proč jsi potřeboval ten sanatorium, když máš doma takový all inclusive? začal první mladý chlap a hned dostal šálek od své (zřejmě) manželky za to, že se dívá do dálky.
Stála jsem na prahu se dvěma plnými sklenicemi, nemohla se pohnout. Chtěla jsem zakřičet, ale zůstala jsem v šoku.
V rohu se chichotal radostný pavouk.
Promiňte, kdo jste? zaškrtala jsem.
Vlastník místního kurýru. A vy, myslím, z kliniky přišli na převaz? Řekl jsem si, že to zvládnu sám, odpověděl dědeček a podíval se na uniformu zdravotní sestry, ve které jsem byla.
Mmm, Adame Matěji, tady je skutečný klid a pohoda, prohlédla se za mou zády žena mladého muže. Je to úplně jiná věc, než když člověk žije v hrobce. A ty, dívko, jak se jmenuješ? Není pro tebe už starý Adam Matěj? Samozřejmě, že muž je úctyhodný, s vlastním bydlením
Bára
No tak! Máte výborný vkus, Adame Matěji, lidi vybíráte, co se dá říct!
Dědečkovy lesklé oči naznačovaly, že to všechno vypadá jako náhoda.
Kde je Michal? šeptala jsem, nervózně jsem vypila oba poháry.
Já jsem Michal! zvedl ruku osmiletý kluk.
Počkej, ještě je brzy na to být Michalem, matka odtáhla jeho ruku a poslala děti s otcem do auta.
Oooops, asi jsem se spletl bytem, konečně jsem se vzpamatovala, vzpomínajíc na zámek. To je Bučková, osmnáct, byt dvacet šest?
Ne, to je Buková, osmnáct, drbal starý muž, připravený rozbalit nečekaný dar.
No tak, povzdechla jsem se tragicky, pomýlila jsem se. Vraťte se dovnitř, usadíte se, a já si půjdu zavolat.
Vytáhla jsem telefon a utekla do koupelny, kde jsem si za zády zamkla dveře a zabalila se ručníkem. Pak jsem přečetla SMS od Michala.
Michale, brzy přijdu, jen jsem se zdržela v obchodě, poslala jsem zprávu.
Dobře, čekám. Když to nebude moc, vezmi láhev červeného, přihodil hlasový vzkaz Michal.
Červené víno jsem si chtěla přinést, ale už v ruce. Vzal jsem si pod paži rohožku a sundal závěs, počkala, až cizí lidé přejdou do kuchyně, a pak jsem se vynořila z koupelny.
Sbalila jsem rychle věci do pytle a vyběhla z bytu.
***
Povím později, řekla jsem, když mladý muž otevřel dveře.
Kráčela jsem jako v mlze, minula jsem ho ani mrknutím. Nejprve jsem zamívala do koupelny, vyměnila závěs a rohožku, pak vešla do obýváku, zhroutila se na pohovku a spala až do rána, dokud veškerý stres a červená nezmizely.
Když jsem se probudila, přede mnou stál neznámý mladý muž, který čekal na vysvětlení.
Řekněte, jaká je to adresa?
Byt, osmnáct.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, pište komentáře a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!
