Jednoho podivného rána se Petr Horák probudil a tiše si pošeptal do ucha manželky:
Dobré ráno, Uliško.
Pak se ještě rozmrhal a spokojeně usnul.
Uliška Novotná otevřela oči s pocitem, že se má tělo zmrzlo, jako by se ponořilo do ledového jezera. Co se to stalo? Všechno přece bylo v pořádku, nebo ne?
Petr protáhl oči, zíval a řekl:
Uli, jaká jsi studená, že se mi i sen ztrácí. Všude je léto, a ty se trháš pod přikrývkou. Hned ti uvařím čaj.
Petr, jakoby nic, odešel do kuchyně a podšumíval veselý melodický rytmus. Uliška ležela ještě chvíli, pak se pomalu posadila, šla si umýt tvář. Nohy jí připomínaly olovo, v hlavě hučel bílý šum. Možná by čaj skutečně pomohl.
Petr požádal o palačinku. Uliška na něj mrzutě hleděla:
Ráno jsi mi řekl, že se jmenuju Julie.
Cože, milá?
Petr, nesnaž se být blázen. Ráno jsi mi skutečně řekl, že se jmenuju Julie.
Slyšela sis to jen v únavě, Uli, Julie. Proto jsi tak chladná a ponurá? Ach, ženy. Samy si to vymyslí a pak si stěžují. Jdu do práce hladový.
Uliška bloudila po domě, snažila se vzpamatovat, zalila květiny, upékla palačinku, rychle se oblékla a vyrazila k Petrovi do práce. Možná to opravdu jen slyšela. Uli, Julie. Opravdu.
V recepci Petra se objevil nový sekretářka. Uliška se pod ní podívala jako pod lžičkou. V hlavě se znovu vynořily ranní obavy. Sekretářka byla mladá, krásná, s ohnivým zlatavým vlnitým účesem a hrudí jako válec.
Petr Horák je dnes zaneprázdněný a nevyřizuje. Můžu vám nabídnout termín na další týden.
Lepší by bylo, kdyby ses zapsala přímo k němu, potřebuju to víc, vyklopilo se mi z úst.
Cože, promiňte? rozšířila oči sekretářka. Žena, kdo jste?
Gorémýček. Uliška Viktorová. Manžel Petra Horáka. A odejdi. Sběhají se tu všichni uličtí tulipány.
V tom se ozval veselý hlas z reproduktoru:
Uličko, přines mi prosím kávu. Uličko?
Uliška zamručela:
Dobře, udělám to.
Uličko? zakřičel Petr, když uviděl manželku s podnosem ve své ordinaci. Stalo se něco?
Tady je tvůj káva. A přinesla jsem ti i palačinku. Oznámení o rozvodu ti pošlu poštou. Dobrou chuť.
Uliško, sakra, co se děje? rozčílil se Petr. Od rána jako čarodějnice na koštěti.
Čarodějnice ti sedí v recepci. Proč nejsou vlasy upravené? Takový solidní zubař a taková vulgární sekretářka, to je levná kombinace, Petře Horáku.
Uliško, přestaň. Už mě nebaví tvé hysterie. Vítej, budu týden na chalupě. Počkáme, až se uklidníš. Zavolej, až budeš chladná.
Pozdě, Petro. Jsem vážná. Už nebudu tolerovat nevěru. Nikdy to neodpustím. Řekni mi jen, proč?
Petr unaveně vzdychl, napil se kávy a zamračil se:
Varvara odešla. Julii jsem přijal na její doporučení.
Už dlouho?
Před měsícem, nechtěl jsem to říct.
Proč jsi mi nic neřekl? Vždy jsi sdílel novinky.
Nečekal jsem, že Julie u mě zůstane. A ona to zvládá skvěle.
Nevzdávám se.
Práce! zčervenal Petr. Skvěle to zvládá v práci!
A nejen to.
Náhoda! Nechtěl jsem!
Nechtěl jsem, neprovinil jsem. Dnes sbaluju věci a odcházím.
Kam? zachvátil se Petr. Říkal jsem, že budu týden na chalupě, jen se uklidni. Uli, nechci rozvod!
Musím. Nemohu dál slyšet svoje jméno z tvých úst. Uli, Julie. Tvá červená sekretářka bude stále před mýma očima. Neznič mi duši. Mám už teď dost stresu v práci. Pracuju s dětmi.
Kam půjdeš? Zůstaneš v bytě.
Proč bych potřeboval tvůj byt? Mám vlastní dům.
V té pustosti? Starý dřevěný dům?
To je můj dům. A nic víc.
Dům zůstal po rodičích a dýchal smutkem. Uliška chtěla brečet, plná vzpomínek a zatuchlého vůně. Přítelkyně Nela přisedla a povzbudila:
Nemůžeš tady žít, Uličko, nebuď blázen. Vrať se do bytu, něco vymyslíš. Prodáš ten dům, vezmeš hypotéku. A pak možná
Nemusím se na to dívat, bylo to a je pryč. Nedokážu. A co bys udělala ty?
Nevím, co bych dělala, kdybych byla na tvém místě.
Uliška otevřela všechna okna.
Však tady by se dalo žít, časem. Dům je slušný. Jen patnáct minut autem od města. Vidím, že město obklopuje vesnici, spousta domů už postavena, pravděpodobně už všechny sítě. Já tu jsem pět let a nebyla jsem ani jednou.
To je fajn, ale tolik práce! A musím bydlet hned. Možná si můžu trochu přespat?
Kde? Ve skladu?
Saška odjela na prázdniny k mé matce, stěžovala si Nela. V její pokoj můžeš bydlet až do podzimu.
Pokoj dospívajícího je nedotknutelný, co to máš za matku? Navíc učitelka.
Do háje, rukou odtáhla Nelu.
Cítíš ten vůně? najednou zeptala se Uliška. Voní trávou, chalupou, dětstvím.
Tráva tu vyrůstá, samozřejmě. Musí se kosit. Uličko, nezvládneš to.
Zařídím si dělníky, aby pole přerázeni. Mám úspory. Žiju už pět let na peníze Petra, který považuje mou výplatu za zábavu a říká, abych šetřila na zábavu.
Dobrý muž, povzdechla se Nela.
Myslela jsem to samé. Ale je těžké na duši.
Chápu to.
Ani nevíš, co jsem si představovala. Myslela jsem, že Julii odfouknu zubíky, a Petr jí udělá nové. Ale co, ona je mladá, zdravá, neostane si bez zubů.
Ty jsi stará a nemocná, ano? zamrkala Nela. Ve čtyřiceti letech život teprve začíná.
Jak to všechno vysvětlit Polině? Nechci o tom přemýšlet. Řeknu jen, že se rozvedeme. Nebudu chtít, aby se vracela do školy, aby mě neprosazovala.
Dá se to pochopit. Dvacet let spolu. Není to škaredé?
Škaredé jen včela v zadku. Nech mě být, odhodila Uliška.
Jsi krutá, překvapila se Nela. Myslela jsem, že budeš brečet.
Nečekejte.
To je stres, který ti dává sílu.
Možná. Dobře. Chceš mě podpořit? Vezmi kbelík. Pojďme se naplnit vodou. Umyjeme podlahy, okna, setřeme prach.
Raději bys žila v hotelu. A pak Ne, vážně budeš s tím domem bořit?
Proč ne? To je dům mých rodičů. Nechci ho bourat ani prodávat.
Náhle se v sousedství objevil nový, krásný dům za vysokým plotem.
To není překvapení, skepticky prohlásila Nela. Tolik let uteklo. Podívej se, jak se vaše domy blíží. Určitě chtějí rozšiřovat.
Odkud jsi to věděla?
Projdi se kolem. Mají plot na třech stranách, u tvého jen kolíky. Hledali, kdo je majitel, a ty jsi tady.
Možná plot ještě nestihli postavit.
No tak. Hej, podívej, tam jede auto. Vlastníci se neukázali.
Ty, Nelo, jen pohádky vyprávíš.
Život občas překvapí víc než pohádky. Podívej, jaký muž!
Uliška nepochopila, proč si soused vymyslel, že je nic zvláštního. Muž stál u auta, ruce v kapsách, a nic neřekl. Nela mlčela. Nakonec muž zakývl:
Co potřebujete?
Dřevo na ohniště, odpověděla Uliška.
Můžeme vám pomoci. Nejste náhodou majitelkou toho domu?
Přesně tak. Dříve tu byla studna, ale teď vodu potřebuji.
Omlouvám se, můžete si vzít vodu z mé studny.
Nemáte jiné studny?
Už dlouho žádné nejsou.
Dobrá, půjdu k mé.
Proč ne šli rovnou?
Nemám rád studny, jasné?
Máte pitnou vodu? šeptala Nela.
Ano, jsem šikovná. Jeď domů, už tě to nebaví.
Ráno probudila Ulišku křiklavá křičící prasečí křik. Jako v dětství, ale v domě nepřicházela vůně koláčů. Žádný host, žádné zatřesení dveří, jen slzy. Proč jsem sem přišla? pomyslela si.
Znovu se ozval křik: odkud ten prase? A kroky za okny, šustění trávy.
Hej, kdo tam je? Zavolám policii!
Nebojte se, jsem soused. Chci si vyzvednout vašeho Hektora.
Uliška ve pyžamu vyšla na schod.
Který Hektor? Co mi děláte?
Hektor! křikl muž do zarostlé zahrady.
Tráva se zachvěla, vyrazil malý černý praseček.
Hektore, neboj se, pojďme domů, blázen.
Plemenitý? zeptala se Uliška.
Upřímně, prasečím neorientuji.
Proč ten prase?
Není můj. Připlavil se k mému pozemku a usídlil se v stodole. Projel jsem celý vesničku, nikdo ho nehledá. Zamiloval jsem se do něj, víc jsem nechtěl. Hektor je přítel. Možná ho chtěli zabít, uteklo to, já ho přivedu zpátky.
Jak jste se sem dostal? zeptal se muž.
Co? pobouřil se. Je tady příroda, čerstvý vzduch, klid, město blízko. Vy jste taky ne venkovská?
Odkud to berete?
Tři roky jsem vás neviděl, vaše zahrada je zarostlá, a jste krásná.
Pane, pojďme to zvládnout bez dramat. Mám rozvod za týden, stres, psychózu. Nechci ubližovat, ale mohu se zbláznit. Vyrůstala jsem tady, všichni měli prasečata. Nehledejte na mé ruce. Můžu sečíst i smrčkový bor s hřebíkem.
Hektore, pojďme, je nebezpečno. Prosím, nepřeháněj, ještě jsem plot nestavil, ale trávu máš rád.
Děti a zvířata nesmím zranit. Nashledanou.
Následující ráno ji probudil štěkající štěně. Včerejší den nic neudělala, jen bloudila po vesnici a šla do místního obchodu. Nemusela si ani najmout těžaře na zahradu, ať roste, ať krotí.
Štěkání se ozvalo pod oknem. Uliška vyšla na schod a uviděla malého štěně.
Soused odemykal bránu, po dlouhém čekání se objevil v pyžamu podobném jejímu. Vedle něj šplouchal Hektor.
To je váš štěně? zeptala se netrpělivě.
Co tím myslíte?
Nemáte plot, prase se k vám plíží, možná i psi.
Nechcete si nechat štěně? V domech je pes dobrý. Já jedUliška se rozhodla, že si doma ponechá Hektora, Štěně i prase, a společně s Petrem založí podivuhodnou farmu, kde se sny míchají s realitou a každý den začíná novým, nečekaným šepotem.
