Petr Dvořák se vrací z firemní akce krannímu úsvitu. Jeho žena Lada ještě spí, zavřená vposteli, a on si lehne vedle ní a okamžitě usne.
Když se Lada ráno postaví zpostele, objeví na Petrovu košili rtěnku. Ve stejný okamžik mu zazvoní telefon a naobrazovce se objeví SMS: Dobré ráno, miláčku!.
Lada zpřekvapení sedne naokraj, protože takové pozdravné překvapení od manžela nečekala. Vevztahu už je deset let. Vdomě mají dvě rozkošné dcery pětiletou Mílu a devítiletou Karlu které spí ve své pokojíku.
Lada má první nutkání otřást Petrův pocit, ale zadržuje se. Vydá se dokoupelny, kde se poslzách upraví.
Nejjednodušší by bylo udělat mu hádku, pomyslí si. Ale vtéto situaci by mohla otevřít dveře kekomunikaci. A kdyby odešel, jak bych zvládla dvě děti sama?
Posprše osušuje vlasy fénem, upraví si účes a připraví snídani. Petr se probudí až kpoledni.
To je těžké, povídá unaveně.
Chceš, abych ti udělala kávu? nabídne Lada súsměvem, který si musela vyhrabat zesvých rtů.
Potom, co kávu připraví, se Lada obrátí kmanželovi.
Petře, doufám, že zítra nezůstaneš dlouho vpráci, protože já mám druhou směnu a Karly musím vyzvednout zdětského koutku, řekne.
Samozřejmě, samozřejmě, odpoví Petr.
Lada pracuje kadeřnicí vjednom změstských salónů. Podruhé směně následujícího dne přinese domů krabici čokoládových bonbonů.
Co, chuť na sladké?, zeptá se Petr.
Jedna zklientek mi je darovala, vždycky si umě nechat ostříhat, vysvětlí Lada.
Petr se nabonbóny podívá a poznamená:
Tyhle bonbóny nejsou levné! Proč jsi je vzala?
Petře, co na tom je? Nepřijde mi to jako pozvání na rande, odpoví.
Několik dnů poté Lada přinese domů velký kytici květin.
To je od téže klientky? zeptá se Petr zprahu.
Petře, přeruší ho Lada, včera jsi přišel domů pozdě, ani jsem se neptala, kde jsi byl a ským. A to je jen kytice.
Když podalší druhé směně Lada vychází zesalónu, uvýchodu ji čeká manžel.
Petře, nechala jsi holky samy? znepokojeně se ptá.
Nic se neděje, už jsem je uložil kespánku. Chtěl jsem tě potkat uauta, odpoví.
Jen pár minut pěšky, snaží se Lada protestovat.
Domů dorazí a Petr se zeptá:
Lado, mohu tě vždycky podruhé směně vyzvednout?
Cože? Žárlíš na mě?
Ano, žárlím, přizná Petr. Muži takové dárky nedávají jen tak.
Dobře, přijímám to, souhlasí Lada. Mám ráda tvou pozornost. Přiznám se, ijá tě trochu žárlím, když pracuješ přesčas. Až najednou máš někoho nového.
Tak to říkej! Já kromě tebe nikoho nepotřebuji. Navíc už jsou problémy vpráci zanámi pošli nám nové programy dopočítačů, a teď vše stíhám během pracovní doby, tak žádné přesčasy už nebudou, uklidní Petr.
Brzy se vrodině obnoví důvěra. Občas se Lada popráci vrátí sdalší krabicí drahých bonbonů. Když Petr naněj nahlédne spřísným pohledem, ona súsměvem odpoví:
Moji klienti mi tyhle bonbóny přinášejí zesrdce a já je nemohu odmítnout.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář anezapomeňte nalajky. To nás motivuje psát dál!
