DENÍK ŘEZNÍKOVA KOCICÍHO ZLODĚJE
Nedalo se přehlédnout toho kocoura. A důvod nebyl ani tolik v jeho vzhledu, ale spíš v tom, co ve svém krámku prováděl. Kradl. A kradl způsobem, že na něj nešlo být naštvaný. Ba naopak, každý den jsem se těšil, až to na vlastní oči uvidím.
Vždycky jsem si schoval telefon a natáčel jsem ten jeho koncert, abych to večer doma ukázal ženě. Vždycky jsme se tomu pak zasmáli. Ale zpátky na začátek.
Kocour sedával dlouho před otevřenými dveřmi mého malého obchůdku v Plzni. Dělal, že tam jen tak posedává, odpočívá, nic víc. Pečlivě se rozhlížel, nikdo na dohled. Já jsem se schovával za ledničku a pozoroval jsem vše skrz mezeru.
Pak kocour opatrně vplul dovnitř, a zamířil rovnou k regálu s uzeninami. Tam zrychlil, popadl párek nebo kabanos a prchal zpět ven.
Jenže hlad měl pořád, a tak do dálky nikdy neutekl. Po pár metrech se zastavil hned za rohem, a hned si začal na úlovku pochutnávat.
Vylezl jsem před dveře, aniž bych se přibližoval, a zvolal na něj:
Tak co, chutná?
Kocour zvedl hlavu, zamňoukal.
Hlavně že ti šmakuje, odpovím já, přijď zas.
Možná si říkáte, proč jsou párky na stole, volně, ne v lednici a navrch ještě po kouskách? Odpověď je jednoduchá.
Mám zkrátka dobré srdce. Jednoho dne přišel tenhle kocour ke krámku, vyhublý, zbědovaný, ale jídlo z mé ruky si prostě nevzal. Ani k člověku se nepřiblížil. Tak jsem vymyslel jinou cestu.
Nejdřív jsem pokládal párky téměř ke dveřím, aby si kocour, kterého jsem pojmenoval Jáchym, mohl poctivě ukrást svou večeři. A fungovalo to! Časem jsem uzeniny posouval dál a dál, až skončily úplně dole u regálu s ostatním zbožím, kde jsem pro Jáchyma zřídil krmný bod.
Brzy už mohl Jáchym prostě vejít, vzít si co potřeboval a odejít. Ale tady šlo o ten proces. Ukradené chutná přece nejlíp.
Venku jsem potom ještě přistavil misku s vodou, velkou mísu s tím nejlepším kočičím žrádlem a krabici s pískem. Vedle jsem postavil i malou boudičku vyloženou dekou.
Stále však byl Jáchym nedůvěřivý pohladit se nenechal. Zato si oblíbil rozhovory. Když jsem za ním vyšel po krádeži, občas mluvil mezi sousty ke mně, zvedl hlavu a zamňoukal.
Ale nedávno mě začalo něco vrtat hlavou: Jáchym už dávno nebyl hladový, dokonce přibral a vypadal zdravě. Přesto dvakrát denně dál kradl a mizel s úlovkem za roh.
Pokusil jsem se vícekrát ho sledovat, ale pokaždé mi utekl. Pořídil jsem si tedy malou kameru, abych zjistil, co se děje.
Jednoho dne večer jsem s údivem na monitoru viděl, jak z okénka sklepa u domu za rohem vybíhá maličký zrzavý kocourek a s radostí skočí na párek, který mu Jáchym přinesl.
Zítra oba přivezeš domů! křičela večer moje žena, otírala si slzy do zástěry, ale to nebyl vůbec lehký úkol. Chytit Jáchyma šlo už snadno, už spal na karimatce v obchodě. Ale malý zrzounek? Ten zmizel jako blesk, pokaždé když spatřil člověka.
Čas běžel. Když jsem sledoval kameru, viděl jsem, jak zrzavý kocourek pije z Jáchymovy misky nebo se schoulil do boudičky, ale o kontakt se člověkem nestál.
Až jednoho dne zaslechnu podivný nářek u vchodu. Přistoupím ke dveřím, a tam sedí zrzavý kocourek a naříká na celé kolo.
Tak copak je, drobečku?
Kocourek na mě kouknul, rozběhl se ke mně a zamířil hned za roh. Neváhal jsem a následoval ho. Za domem na zemi ležel Jáchym a tiše sténal. Kousla ho nějaká toulavá fena, hluboká rána na pravé zadní tlapce. Vyvlékl se jí, ale nohu měl rozervanou.
Zrzavý kocourek k němu přiběhl, s hlavou přitisknutou k jeho boku hlasitě mňoukal.
Ježiši, vydechl jsem.
Složil jsem bundu a uložil do ní Jáchyma, malého zrzka jsem vzal do kapsy saka. Zavřel jsem prodejnu, naložil je do auta a hned jsme jeli do veteriny.
Strávili jsme tam pět hodin, než pan doktor Jáchyma ošetřil a zašil. Mezitím jsem si se zrzavým parťákem stihl potykat a pojmenoval jsem ho Plamínek, protože byl hravý a živý jak malý plamínek.
Večer jsem dovlekl Jáchyma, ještě otupělého po narkóze, i Plamínka domů. Žena byla dojatá štěstím. A jak reaguje žena, když je šťastná? Volá všem kamarádkám. Ten kolotoč trval několik hodin.
Když konečně utichly všechny rady, leželi jsme v posteli já, Jáchym i Plamínek.
No tohle, posteskla si manželka, kam si mám lehnout já?
Ale Plamínek se ochotně přisunul, přitiskl se k ní a začal jí masírovat pacičkami.
Tak našli svůj domov. Dnes už jsou z nich pořádní elegáni, a nikdo by nehádal, že bývali dávno toulaví. Občas si Jáchym po staru Plamínka olízne a tomu to vůbec nevadí.
A proti přes ulici, před obchodem s botami, se usadila malá šedá kočička. Prodavačka z obuvi si k nám chodí kupovat kapsičky, aby ji měla čím krmit. Třeba se jednou i ona ujme nějakého kočičího osudu.
Možná jednou, kdo ví, budou kočky tak vzácné, že je bude muset člověk dostávat na příděl a vystát frontu? Možná
A já? Z celého příběhu jsem pochopil jedno někdy nejlepší, co můžete udělat pro druhého, je nechat ho vyhrát kradenou večeři. Protože radost v očích, ať už kočičích nebo lidských, za to vždycky stojí.
