Tereza přichází domů dřív, než bylo v plánu, a v rukou nese dárky od rodičů. Chtěla Pavla překvapit, ale místo přívítání ji poslal do obchodu. Následky byly nečekané.
Těžká taška jí stáhla rameno a Tereza bolestně vykřikla. Poslední dva měsíce ji bolí záda skoro pořád staly se nechtěnou součástí jejího života. Opatrně pokládá tašky na popraskaný asfalt u zastávky.
Zhluboka vydechne. Dítě v břiše se nespokojeně zavrtí. Šestý měsíc těhotenství není žádná legrace, zvlášť když člověk cestuje domů z návštěvy u rodičů o tři dny dřív, aby udělal manželovi radost. Stýskalo se jí tolik, že posledních sto kilometrů napjatě pozorovala ubíhající kilometry a počítala sloupy za oknem autobusu.
Co asi teď dělá Pavel? Nejspíš netuší, že už je tady jen deset minut pěšky od domu. Cesta k paneláku jí připadá nekonečná. Tašky plné sklenic s marmeládou, domácího uzeného, těžkých jablek jako by vážily celý svět.
Po padesáti metrech už ví, že to nedonese. Záda ji pálí čím dál víc.
Vytáhne mobil a vytočí číslo manžela.
Ahoj, Pavle, zašeptá, když to konečně zvedne.
Terezo? Co je? Děje se něco? podiví se rozespale.
Nic se neděje. Přijela jsem! Stojím na zastávce před domem. Prosím, pojď mi naproti. Tašky jsou šíleně těžké, mamka naložila snad celý sklep.
Chvíli je ve sluchátku jen ticho. Tereza dokonce koukne na displej, jestli hovor nespadl.
Ty jsi na zastávce? Teď? Proč jsi neřekla, měli jsme domluveno, že přijedeš až ve čtvrtek!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračí se Tereza. Nejsi snad rád? Jsem ušlá, pojď už ven!
Počkej! Hlavně nikam nechoď. Tedy vlastně no, radši jdi do toho nonstopu za rohem. Kup hovězí, nějaké pěkné maso. Vzal jsem si dneska volno z práce, chtěl jsem ti uvařit pořádný oběd na uvítanou. Nemáme doma skoro nic.
Jaké maso? Tereza je zmatená. Nechceš mě pochopit? Těhotná, šestý měsíc, stojím na ulici s taškami, záda mě bolí. Co má být? Doma je brambory, vejce. Pojď mě prostě vyzvednout, mám hlad.
Ale ne, to nechápeš. Já chci, aby to bylo dokonalé! Ten obchod máš za rohem, fakt to není daleko. Vem maso, nějaké brambory, protože naše už jsou na vyhození. Když tak popros někoho o pomoc nebo to dones na dvakrát. Prosím! Udělám zatím všechno potřebné.
Tereza se podívá na rudé dlaně. Uvnitř ní roste hořkost.
Pavle, jsi normální? Posíláš mě do obchodu místo abys přišel a pomohl mi domů?
Už jsem začal s přípravami, všechno pokazíš, když teď odejdu! Koupíš to? Hovězí, 800 gramů, a malý pytlík brambor prosím. Já tu čekám!
Zavěsí. Tereza stojí uprostřed prázdné zastávky a chce se jí plakat. Namísto objetí a mé teplé postele cesta do obchodu Třeba opravdu plánuje něco velkolepého? Povzdechne si, zvedne tašky a belhá se k večerce.
Mezi regály Tereza tlačí vozík a pokukuje po ní znuděná prodavačka. Hovězí je těžké a síťka brambor ještě víc. Když vychází s nákupem, necítí ruce. Prsty se jí proměnily v háčky.
Mobil pípá znovu.
Koupila jsi? ptá se vesele Pavel.
Jo, už jsem před domem. Otevři mi, zavrčí Tereza skrz zuby.
Počkej! Nechoď nahoru. Sedni si na lavičku, za deset minut jsem dole.
To myslíš vážně? vyprskne Tereza na celý vchod. Mám nateklé nohy, nemůžu ani stát!
S překvapením ještě nejsem hotov, fakt! Jestli půjdeš teď, přijdeš o to. Prosím, jenom pět minut na lavičce! bliká na ní odhodlání v jeho hlase.
Seshne se na tvrdou lavičku před vstupem. Tašky spadnou s rachotem na zem. Nejradši by balík masa hodila do okna v jejich třetím patře.
Minuty plynou. Tereza promrzá, v hlavě se jí převalují výčitky. Co ji čeká uvnitř? Moře květin? Snídaně při svíčkách? Houslista v rohu obýváku? Nic za to však nestojí – stát tu v jejím stavu půl hodiny po cestě a ještě s nákupem.
Po pětatřiceti minutách vrznou domovní dveře. Vyřítí se Pavel, v obráceném tričku, čelo orosené, vlasy mu trčí.
Tak, sedíš! Proč jsi na mě naštvaná? Vždyť je krásně no jo. Pojď, půjdeme.
Tereza s námahou vstává, opírá se o zábradlí.
Proč jsi celý mokrý? A od čeho ti táhne po celém schodišti vůně Sava?
Uvidíš! rozzáří se Pavel a poskakuje ke dveřím výtahu.
Vstupují do bytu, Pavel slavnostně otevírá dveře a čeká potlesk. Tereza vejde do předsíně všude sterilně a pálí to Savem i chemickým osvěžovačem s mořským vánkem. V pokoji všechno zastrčené, pohovka vysátá, prach setřen, poličky čisté. Její sošky stojí osaměle v koutě.
Tak co na to říkáš? Překvapení!
Pomalu se na něj obrátí.
To je všechno? zeptá se tiše.
Jak ‘všechno’? Terezko, viděla jsi to? Tři hodiny tady makám! Všude mám vyleštěné podlahy, i pod sedačkou. Všechen nádobí umytý, záchod září. Chtěl jsem, abys přijela do čisté domácnosti. Pospíchal jsem, promiň, proto jsi musela do obchodu, jinak bych nestihl.
V Tereze vše křičí, má co dělat, aby nezaplakala.
Takže, abys vytřel podlahu, nechal jsi mě tahat brambory a maso do schodů? Nemohl jsi prostě sejít dolů a obejmout mě?
Chtěl jsem, abys byla spokojená, pořád si stěžuješ, že nic nedělám! Udělal jsem, co jsem mohl. Ty se tváříš, jako bych ti plivl do polévky.
Terezin hlas je rozechvělý.
Na domácnost kašlu, potřebovala jsem abys mě objal a převedl domů. Čekáme dítě! Nejde tu jen o úklid!
Pavel zčervená, hodí hadřík do dřezu.
No jistě! Tobě není nikdy nic dost dobré! Já tu vstávám v pět ráno, leštím byt a ty jsi uražená, místo abys mi poděkovala. Podívej na ten pořádek to ani na svatbě nebylo!
Ale mně ten pořádek za to nestál! Tereza se rozpláče. Nechal jsi mě sedět před domem půl hodiny, byla mi zima, byla jsem vyčerpaná! Tohle není překvapení, to je výsměch!
Výsměch? Pavel hází rukama. Promiň, že nejsem podle tvých představ! Jiná by byla ráda, že má doma pečlivého manžela. Jenže ty se litujes a na mě nemyslíš! Taky jsem unavený, celou noc jsem přemýšlel, jak tě potěšit.
Tereza si zakrývá obličej.
Nechápeš vůbec nic. Chtěla jsem, abys tu byl pro mě, ne pro lesklý parapet.
To jsi mohla říct, že máš přijít včas! Všechno jsem ti připravil na slavnostní čtvrtek, ale tys musela dorazit dřív a obrátit všechno vzhůru nohama. Teď jsem já ten špatný! Jsi nevděčná, Terezo, naprosto nevděčná!
Bouchnutí dveří do ložnice.
Dítě v břiše znovu kopne. Tereza se sesune na židli a kouká na balík masa, který Pavel nechal na stole. Dělá se jí špatně, chvílemi musí zadržet dávivý pocit.
Za deset minut vejde Pavel do kuchyně.
Tak mám to maso dělat? Nebo nechceš ani jíst, abys mi to oplatila?
Nedělej nic, Pavle, odpoví Tereza potichu. Nech mě být. Jdu si lehnout.
Jak chceš! a opět bouchne dveřmi.
Tereza se vplíží do koupelny. V zrcadle bledá tvář, kruhy pod očima, rozcuchané vlasy.
Vzpomene si na cestu autobusem, na představu, jak ji Pavel obejme, řekne jí: Jsem rád, že jsi doma. Jo, opravdu
Po návratu z koupelny hádka pokračuje. Pavel se naštve kvůli další maličkosti.
Tereza odejde z bytu, jak byla, ani se nepřevlékne, a vrátí se zpátky ke svým rodičům.
Rozvod ji rozmlouvají všichni: Pavelovy rodiče, švagrová i příbuzní. Pavel ji také stále volá, přemlouvá k návratu, slibuje, že už si vše uvědomil. Ale Tereza má už jasno: takového muže nechce, rozvod je nevyhnutelný. Proč by žila s člověkem, pro kterého je pořádek v bytě důležitější než zdraví jejich dítěte?
