Chlapce jmenuje se Jaromír. Je mu deset let.
Kdysi dávno ho jako malé miminko našel bezdomovec jménem Bohuslav pod mostem u Vltavy v Praze. Během silného deště ležel v plastovém lavoru. Na ruce měl starý červený náramek. Vedle něj byla promočená cedulka: Prosím, postarejte se o něj. Jmenuje se Jaromír.
Bohuslav sám žil na ulici, ale chlapce si vzal k sobě. Krmil ho tím, co sehnal, zahříval jak dovedl. Vždy říkával: Když najdeš maminku, odpusť jí. Děti se neopouštějí bez bolesti.
Po letech Bohuslav těžce onemocní. Jaromír začal žebrat a osud ho zavedl k nádherné svatbě na zámku nedaleko Karlštejna. Nabídli mu talíř jídla.
Ve chvíli, kdy přijde nevěsta, Jaromír zůstane stát jako přikovaný. Na jejím zápěstí září stejný červený náramek.
Přistoupí a tiše se zeptá, zda ona není jeho máma.
Žena zbledne. Bylo jí sedmnáct, když ho tajně porodila. Bávala se reakce rodiny a nechala novorozeně u řeky s nadějí, že se o něj někdo postará. Později pátrala, ale marně.
Ženich zastaví obřad. Řekne, že přijímá nejen ji, ale také její minulost. A pokud je ten chlapec její syn, je i jeho synem.
Potom přidá ještě něco: Bohuslav je jeho vlastní otec, se kterým dávno ztratil kontakt. Právě ten člověk zachránil Jaromíra.
Ten den se svatba opravdu koná. Ale nejprve všichni zajedou do nemocnice za Bohuslavem.
Stařec je uvidí pohromadě a zašeptá: Srdce vždy pozná ty, které milovalo.
Poprvé v životě Jaromír cítí, že má rodinu. A dokonce dvě.
