Když jsem vstoupila do výtahu našeho paneláku v Praze, už tam stála žena, která držela mé klíče od bytu.
Na chvíli jsem si myslela, že jsem si popletla patro, ale ne.
Přívěsek byl stejný malé modré srdíčko, které mi před lety darovala sestra Klára.
Ta žena byla asi čtyřicátnice, měla krátké tmavé vlasy a na rameni přísnou kabelku. Stála klidně, jako by to byla úplně běžná situace.
Výtah se rozjel nahoru.
Srdce mi bušilo jako o závod.
Promiňte, řekla jsem. Odkud máte tyhle klíče?
Žena se na mě podívala.
Potom na klíče.
Pak zase na mě.
A kdo jste vy?
Ta otázka mě zasáhla jako blesk.
Bydlím v bytě 12, vypravila jsem ze sebe.
Zarazila se na chvíli.
Pak potichu řekla:
To je zvláštní.
Proč?
Protože tam bydlím taky.
Výtah zastavil v šestém patře, ale nikdo nevystoupil.
Uvnitř bylo ticho, které by se dalo krájet.
Já tam bydlím už čtyři roky, řekla jsem se snahou být klidná.
Žena pevně stiskla klíče v dlani.
Já mám nájemní smlouvu od minulého měsíce.
Podívala jsem se na ni.
Jakou smlouvu?
Otevřela kabelku a vytáhla desky.
Uvnitř měla kopii smlouvy.
Adresa byla moje byt 12.
Nastalo ticho, ve kterém jsem cítila, jak mi buší srdce.
Kdo vám byt pronajal? zeptala jsem se.
Majitel.
Kdo to je?
Pavel.
Zalapala jsem po dechu.
Pavel je můj bratranec. Říkal mi, že byt teď používám jen dočasně, než se vrátí z ciziny.
On je majitel, řekla jsem už úplně tiše.
Žena přikývla.
Ano. Řekl mi, že je byt prázdný.
Výtah zastavil v našem patře.
Dveře se otevřely.
Obě jsme zůstaly stát.
Pak řekla:
Asi je někde chyba.
Možná, přikývla jsem.
Vyšly jsme na chodbu.
Dveře bytu 12 stály přímo před námi.
Žena zvedla klíče.
Já taky.
Oba klíče vypadaly naprosto stejně.
Nastalo zvláštní ticho.
Někdy nejhorší není, když vás někdo obelhává, ale když si uvědomíte, že jste nikdy neznali pravdu.
Podívala jsem se na tu paní.
Otevřeme?
Zhluboka si povzdechla.
Ano.
Upřímně kdyby někdo pronajal váš domov někomu jinému, snažili byste se zjistit pravdu v klidu, nebo byste okamžitě vybuchli?
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
