Známá paní je v neštěstí: syn se rozhodl oženit s děvčetem z úplně jiné vrstvy. Samozřejmě jsem jí litovala, mám přece sama děti a také bych byla na nervy…
Jenže vzpomněla jsem si na jednu Novotnou.
Novotné syn ji postavil před hotovou věc tohle je Denisa a už jsme svoji.
V rodinném životopisu Novotné najdete: docenta, dva magistry, taneční pedagogyni, hlavního strojního inženýra, známou literární kritičku, vyhledávaného kardiologa a tak dále, seznam bez konce.
A najednou dívčina nejistého původu a jistě katastrofální výchovy. Otec v exekuci, matka krmička telat (krmička telat, proboha!), vzdělání malíř-natěrač, postava ani obličej k přitažení. Člověk má pocit, že osud si na Novotnou vystřelil, plivl a trefil se.
Malířka se ale chovala tiše, slušně prakticky nebyla vidět ani slyšet, jen občas zašustila v předsíni.
Ještě počkej, říkala Novotné kamarádka Žofie, až se zabydlí, ještě budeš brečet!
Na podzim odjel syn pracovně do Německa.
Jen co si představím, jak se to strašidlo mihotá po bytě, ani se mi nechce domů, stěžovala si Novotná své věrné Žofii.
Na Nový rok se syn vrátil, a v březnu přišel se silným prohlášením: zaprvé, v Německu mu nabídli pracovní smlouvu; zadruhé, rovněž tam potkal Kristýnu; zatřetí, tenhle čtvrtek má s malířkou rozvod a v pátek odlétá; nemáma, neboj se, budu volat.
Zaplakala, zamávala mu.
Malířka si balila svých pár švestek: cestovní taška a igelitka z Tesca veškerý její majetek.
Vypadala jak zbitý voříšek.
Novotná se napřáhla a zeptala:
Máte kam jít?
Malířka šeptavě zašustila:
Za měsíc se mi uvolní postel v kolejích, do té doby mě holky vezmou k sobě do pokoje na rozkládací křeslo.
Novotná na ni chvíli koukala a pak řekla:
Za měsíc odejdeš, rozbal si věci.
A v duchu si nadávala do blbek.
Což ostatně potvrdila i kamarádka Žofie.
Ráno malířka mizela natírat zdi a nahazovat omítky, vracela se pozdě večer, šedá únavou. Zkoušela Novotné strkat peníze za podnájem a hrdinsky tvrdila, že vydělává dost.
Takhle přežívaly nějaké tři týdny, když Novotnou zničehonic skolila nemoc půldruhého měsíce v nemocnici, sotva se vrátila zpátky do života.
Syn párkrát zavolal:
Drž se, mámo, posílám ti naši fotku s Kristýnou já, Kristýna, a Rýn.
Kristýna jako Kristýna, nic, co by bralo dech, upřímně řečeno.
Žofie zašla na návštěvu tu a tam, rodina, shon, není čas.
Malířka vařila vývary, dělala domácí domácí limonády, vařila dušené kuřecí karbanátky, prosila, ať Novotná sní ještě lžičku.
Podezřelé samaritánství, špitala Žofie, co když tam u tebe zůstala načerno? Polovinu bytu nevyvezla? Karbanátku si dáš? Ne? Určitě? Já jsem totiž po práci, umírám hlady.
Když Novotnou pustili, malířka ji dopravila domů, pomohla vylézt na patro, sama pak hned zmizela měla naspěch.
Všude naklizeno, ani smítko prachu. Novotná se dokodrcala do kuchyně, na stole vzkaz:
Vážená paní Novotná, děkuju. Oběd je v lednici. Brzké uzdravení. D.
Schválně překontrolovala pokladničky, všechno na svém místě.
Nakoukla do synova pokoje po malířce ani stopa.
Za týden šla po dlouhé chodbě, zaklepala. Tři postele, pod stolem polní postýlka.
Říká:
Až si pořídíš sama byt, pak teprve půjdeš, rychle se zbal, taxi čeká, taxametr běží.
V září spolu koupily parádní podzimní kabát, byla ostuda, v čem chuděra chodila. Boty to samé. V obchodním centru narazily na kamarádku Žofii.
Žofie prohodila:
Takovou pracovitou holku aby člověk pohledal. A ty ji máš zadarmo. Chytré, Novotná, to se ti povedlo!
Ty máš pomocnici, já snachu, jdeme, Deni, hledat kabelku, mrkneme se na kalhoty, já bych ráda ještě šátek.
Novotná vysvětluje:
Na první splátku bytu si našetřila sama, ode mě si nevzala ani halíř. Stavba je skoro hotová, teď hledám hezké tapety, nemá čas, dělá od rána do večera, je ráda, když večer vleze do postele minule jsem se otočila s čajem, a ona už v sedě usnula.
A ještě Novotná dodává:
Já už jsem z toho na nervy, pořád si říkám: je mladá, šikovná, pohledná, pracovitá a ještě z ní bude majitelka bytu Deni je holka chytrá, ale člověk nikdy neví, jsou všelijací vykukové a darebáci. Spát mi to nedá, fakt. Bojím se, aby nepadla do spárů nějakého povaleče nebo šmejda, co není z našeho kruhuAž jednou v neděli odpoledne, když se Novotná pokusila ospalé Deni podat hrnek kakaa, zasmála se malířka po dlouhé době nahlas a bezelstně:
Paní Novotná, já jsem si myslela, že mi tenkrát podáte kufr a zabouchnete dveře. A místo toho mám skoro rodinu.
Novotná dotlačila hrnek do její dlaně a mávla nad tím rukou, jako že je to maličkost, ale v očích se jí mihlo cosi vlhkého a hrdého.
V tu chvíli si Novotná uvědomila, že syn už je jen vzdálený hlas z telefonu, že Žofie sice dál zůstává kritická, ale Denisa je skutečně jejím člověkem někdo, komu může svěřit cokoliv a věřit, že ráno bude všechno na svém místě.
A ještě napadlo Novotnou, že neštěstí, které chtěla původně své známé tak ochotně litovat, si někdy umí vybrat nové cesty: tiché, nenápadné, ale o to pevnější. Stačí jen otevřít dveře, netrvat na zásluhách a nechat se překvapit, komu nakonec bude za koho vděčný.
A jak tam obě seděly, zadívala se Novotná ven z okna, kde bylo podzimní šero, a chvilku měla pocit, že to, co celé roky hledala klid domova, smysl a jistotu přišlo právě v podobě téhle umouněné malířky s nejistou minulostí, s rukama od barvy, ale se srdcem, které žádná rodinná úroveň nenahradí.
A Denisa, aniž by co tušila, smířila Novotnou se světem i s tím, co bude protože přeci: člověk nikdy neví, co nebo kdo ti vlastně nakonec zachrání život.
