Seznámil jsem se se svou kamarádkou během kurzu, na který jsem chodil, abych si zvýšil šance na získání práce na prestižním místě v Praze. Upřímně řečeno, některé části studia mi dělaly velké potíže a ona mi hodně pomohla. Postupně čas běžel, kurz jsme dokončili a zůstali jsme v kontaktu. Ona stále finančně závisela na rodičích, zatímco já byl ženatý a nemohl jsem se opřít o žádnou jejich podporu.
Sháněl jsem práci, a měl jsem štěstí, protože mě doporučil jeden známý. Celý proces se ale táhl. Občas jsme se s kamarádkou viděli, ale často schůzky rušila s tím, že už je moc pozdě. Já byl pohroužen do vyřizování a starostí, přesto jsme zůstali v kontaktu, dokud nás oba nepozvali k podání žádosti a k přijímacím zkouškám. V té době už jsem nepracoval a šetřil jsem každou korunu na potřebné lékařské zákroky. Ona měla podpůrné rodiče, kteří platili všechno.
U zkoušek ji přijali hned napoprvé, zatímco já jsem neuspěl. Zkusil jsem to ještě dvakrát a opět jsem neprošel. Poprosil jsem ji, jestli by mi pomohla s učením, ale byla neustále zaneprázdněná. Potom zmizela na celý prosinec a leden. Já neúnavně hledal práci dál a nedařilo se mi najít nic až do půlky února to období bylo pro mě opravdu těžké. Když jsem konečně začal pracovat, bylo to i o víkendech a všední dny.
Na konci února mě kontaktovala, že se chce v březnu sejít, dát si sraz. Váhal jsem, protože už jsem nechtěl potkávat lidi z toho prostředí bolelo mě, že jsem nebyl přijat. Ale nakonec jsem souhlasil, protože pro mě byla výjimečná. Dohodli jsme se na setkání na sobotu a já si musel v práci vyžádat volno. Psali jsme si ještě v pátek večer, ona ale neodpověděla. Neozvala se ani v sobotu. Nesešli jsme se. Já si kvůli zrušené směně způsobil problémy u šéfa, a kamarádka napsala až v pondělí na WhatsApp, že měla rodinné problémy.
Rozzlobil jsem se a tři měsíce jsem se jí neozval. Pak jsem musel na operaci a náhodou mi zavolala. Řekl jsem jí, že jsem po operaci a necítím se nejlíp, ale přesto jsme spolu chvíli mluvili. Řekla mi:
Jestli chceš, jdi si lehnout a já ti později zavolám, jak se cítíš.
Jenže už mi nikdy nezavolala.
Utekly další dva měsíce a ona napsala, že by se ráda viděla, ale mohla by jen přes týden. Já už v té době chodil na odpolední výuku, kterou jsem si draze platil a nemohl jsem si dovolit tam chybět kvůli nějaké schůzce. I tak jsem zprvu souhlasil, ale nakonec jsem setkání předem odřekl.
Od té chvíle mi volala, jak se mám, ale připadal jsem si, že si za mými zády dělá legraci. Ptala se na rodinné záležitosti a neustále narážela na to, jestli se už moji rodiče rozvedli. Pravda je, že já za nic nemohl, že právě její rodiče rozvod prožili. Začal jsem si těch poznámek všímat a krok po kroku jsem omezoval komunikaci odpovídal jsem jí stroze, někdy jsem i lhal.
Postupně jsem ji mazal ze sociálních sítí, až jsem ji v březnu dalšího roku smazal všude. Napsala mi, ale už jsem ji ignoroval. Den po mých narozeninách mi volala, aby si se mnou vyříkala účty. Říkala, že se mi vždycky snažila pomoct a nechápe, proč jsem se k ní takhle zachoval. Odpověděl jsem, že nikdy nemám čas na sebe, ale asi si ho dokážu najít, když zveřejňuju fotky s jinými lidmi. Řekl jsem jí:
Buď s někým jiným.
Na závěr mi sdělila, že mi chtěla jen pomáhat a že mě už nechá být. Upřímně, zasáhlo mě to. Mám teď problém lidem věřit. Chtěla, abych se měl fajn, ale nikdy lépe než ona. Nikdy jí na mně opravdu nezáleželo, i když já jsem jí prokazoval vstřícnost a byl jsem upřímný.
Někdy mám pocit, že jsem byl pro ni i předmětem romantického zájmu, protože často urážlivě komentovala mého partnera, nutila mě, abych ho zval mezi nás, nebo komentovala fotky jiných děvčat. Já byl ale vždycky otevřený a čestný, což byla zřejmě moje chyba. Bolí mě, že jí ve skutečnosti vůbec nezáleželo chtěla mě mít jen v záloze. Upřímně jsem si myslel, že naše přátelství je opravdové a že máme podobné hodnoty, ale nebyla to pravda. Dnes už nejsem schopen snadno důvěřovat druhým. Přál bych si mít víc přátel, ale zjistil jsem, že to není jednoduché.
Z celého toho období jsem si odnesl zásadní lekci: je lepší být opatrný v tom, komu člověk dává své srdce a čas, a dopřávat si zdravý odstup. Ani v Praze ani jinde není přátelství samozřejmá ani jednoduchá věc. Svoji důvěru je třeba si dobře chránit.
