Milan pořád nevěřil, že Zuzka je jeho dcera. Jana, jeho žena, pracovala v obchodě. Povídalo se, že se často zavírala v kumbále s cizími chlapama. Proto manžel nikdy nechtěl přijmout, že drobná Zuzka je opravdu jeho dítě. Nikdy si k ní nevytvořil vztah. Jediný, kdo holčičku opravdu podporoval, byl její dědeček, který jí taky odkázal chalupu na vesnici.
Zuzku měl opravdu rád jen děda
Jako malá Zuzka často stonala. Byla slaboučká, malého vzrůstu. “Nikdo z našich v rodině takový skrček nebyl,” říkal Milan. “To dítě je od země sotva na dva prsty.” Postupně se otec odcizil dceři natolik, že podobné pocity přebrala i máma.
Jediný, kdo se o ni pořádně staral a měl ji rád, byl děda Oldřich. Jeho chaloupka stávala na samém okraji vesnice, hned u lesa. Oldřich celý život pracoval jako hajný. I v penzi chodil skoro každý den do lesa – sbíral borůvky, bylinky, v zimě nosil krmení zvěři. Starého Oldu brali lidi trochu za podivína a leckdo měl z něj i respekt. Když něco prorokoval, tak to většinou fakt vyšlo. Chodili k němu ale pravidelně pro byliny a léčivé čaje.
Manželku Oldřich pohřbil už dávno a radost mu dělala hlavně les a vnučka. Jakmile Zuzka začala chodit do školy, pobývala u dědy víc, než doma. Učil ji poznávat léčivky, kořeny, vysvětloval, co na co zabírá. Zuzce šla škola hladce, bavilo ji to. Když se jí někdo ptal, čím bude, vždycky odpověděla: “Budu léčit lidi.” Máma jí ale říkala, že na takovou školu rozhodně nemá peníze. Ale děda ji utěšoval, že přece není žebrák, že pomůže a kdyby bylo nejhůř, prodá i krávu.
Odkázal vnučce chalupu i štěstí do života
Jana, jeho dcera, za ním chodila málokdy, ale jednoho dne přišla nečekaně. Přišla, když její syn Roman prohrál v kartách v Praze velké peníze. Romana tvrdě zmlátili a řekli mu, že má peníze najít za každou cenu.
“Když jde do tuhého, tak si najednou vzpomeneš na můj práh, jo?” vyjel na ni děda Oldřich. “Léta ses tu neukázala!” Peníze dceři odmítl poskytnout: “Nebudu platit Romanovy dluhy. Potřebuju pomoct Zuzce ve škole.”
Jana byla rudá vzteky: “Nechci vás už nikdy vidět! Nemám otce ani dceru!” zakřičela a vyběhla ze dveří. Když Zuzka nastoupila na zdravotní školu, rodiče jí nedali ani halíř. Jen děda Oldřich jí byl oporou. Pomohla jí i stipendia, protože byla chytrá a šikovná.
Před koncem školy Oldřich onemocněl. Cítil, že se blíží jeho čas, a tak Zuzce řekl, že jí odkázal svou chalupu. Poradil jí, aby hledala práci ve městě, ale aby na chalupu nezapomínala. Říkal, že “dům žije, pokud v něm dýchá člověk.” V zimě v kamnech zatopit, prostě nezapomínat. “Neboj se tu být sama přes noc. Tady tě najde i tvoje štěstí,” věštil Oldřich. “Budeš šťastná, holka moje.” Asi fakt něco tušil.
Oldova věštba se fakt vyplnila
Oldřich zemřel na podzim. Zuzka pracovala jako zdravotní sestra v okresní nemocnici. Na víkendy jezdila do dědovy chalupy. V mraze si tam rozpalovala kamna. Oldřich nasekal a nanosil dřevo, že by vydrželo na několik zim. Předpověď počasí neslibovala nic moc. Zuzka měla zrovna dva dny volna. Nechtěla se tísnit v pronajatém pokoji u příbuzných své kamarádky z té školy.
Přijela večer do vesnice. V noci začala sněhová vánice. Ráno bylo všude ticho a bílo, sníh padal dál a cesta byla neprůjezdná. Najednou někdo zaťukal. Otevřela. Přede dveřmi stál neznámý kluk. “Dobrý den, potřeboval bych si odkoupnout auto. Zasekl jsem se naproti vaší chalupě. Nemáte lopatu?” zeptal se. “Je opřená u verandy, klidně si ji vezměte. Chcete pomoct?” nabídla mu Zuzka. Kluk se na její drobnou postavu zasmál: “To by mi ještě scházelo, abyste mi tam zapadla taky!”
Chlapík byl šikovný, lopatu uměl skvěle. Auto sice rozhýbal, ale sotva popojel, hned zase zapadl. Tak zkoušel znovu. Zuzka ho pozvala dovnitř na čaj, že stejně vánice brzo ustane, že tady cesty pravidelně projíždějí. Chvilku váhal, ale nakonec vešel.
“Nebojíte se tu být sama u lesa?”, ptal se ji. Vysvětlila, že jezdí jen na víkendy, pracuje ve městě. Trošku ji děsilo, jak se pak dostane zpátky, když by autobus nejel. Cizinec, který se představil jako Petr, nabídl, že kdyby něco, sveze ji, jedou stejným směrem, protože žije v okresním městě. Zuzka souhlasila.
Potom, co se vrátila z práce, šla zase pěšky domů a najednou vidí, jak ji Petr čeká u cesty. “Ten váš čaj má snad nějaký kouzlo,” smál se. “Nějak jsem vás chtěl zase vidět. A vlastně i ten čaj si dát ještě jednou.”
Svatba nebyla, Zuzka ji odmítla. Petr chvíli zkoušel přemlouvat, ale nakonec to nechal být. Zato mezi nimi bylo opravdové štěstí. Zuzka brzy zjistila, že to fakt existuje, to nosit ženu na rukou, nejen v pohádkách. Když se jim narodil první syn, v porodnici si nikdo nemohl vysvětlit, jak mohla taková drobná ženská porodit takového siláka! Na otázku, jak se bude syn jmenovat, Zuzka bez váhání řekla: “Bude to Oldřich po jednom moc dobrém člověku.”
