Víla
Už v šesté třídě bylo jasné, že Eliška Nováková jednou bude skvělou lékařkou. Tehdy spadl sousedův kluk z houpačky na hřišti u paneláku, odřel si koleno i čelo tak hrozivě, že půlka sídliště přestala jíst oběd. Ale dvanáctiletá Eliška se rozhodně nezalekla.
Jano, skoč pro vodu, obvaz a peroxid! houkla na svou nejlepší kamarádku z druhého vchodu. Jana kromě obav zvládla i sprint, takže byla zpět než řeknete lékařská pohotovost.
Než se na místo přiřítila vyděšená paní Věra, teta kluka, která o úrazu věděla možná dřív, než k němu došlo, Eliška už rány vyčistila, dezinfikovala a pečlivě ovázala jako zkušená chirurgyně. Když se paní Věra dozvěděla, kdo drobného pacienta dal dohromady, nestačila se divit.
Holka, z tebe bude doktorka! A že ne ledajaká, ale pořádná! Mnozí v bílým plášti by se od tebe měli učit. A přitom jsi jen děvče!
Na táborech byla Eliška doslova k nezaplacení. Nikdo nechtěl přijít k úrazu, ale s Eliškou Novákovou v týmu se to zdálo méně strašidelné.
Pak přišel lékařský azyl v Brně, stáže, specializační zkoušky a nekonečná řada školení prostě kariéra model pro životopis. Najednou byla Eliška, nyní už MUDr. Eliška Červenková, ctižádostivou lékařkou i šéfkou oddělení funkční diagnostiky.
V práci si jí všichni vážili, a nebylo divu. Skvělý kolektiv, až na jediného kazisvěta staršího zástupce primáře, doktora Vladislava Dvořáka. Ten uměl zvednout tlak všem i sestrám na příjmu. Bez důvodu si rád vyskakoval a rýpal, až to člověka vysálo víc než odběr deseti ampulí krve.
To je neuvěřitelný člověk, svěřovala se doma manželovi Petru u večeře. Já se vždycky snažím ovládat, ale mám pocit, že mě pan Dvořák schválně provokuje.
Pevně věřím, že s ním vyhraješ, ty jsi přece diplomat, Eli, mrkl Petr a syn Marek, třináctiletý a už teď mistrem ironie, přidal: Jestli tě přestane bavit medicína, běž do diplomacie. Tam berou aspoň víc.
Eliška se tomu zasmála, ale pravda je, že i diplomat má své dny. Věděla, že jednoho dne povolí i ona.
A ten den přišel.
Na jedné z týdenních lékařských komisí, kde se probíraly případy nově přijatých pacientů, všechno vypadalo jako vždy dokud Eliška neprezentovala příběh paní zhruba šedesátileté, která seděla na pohovce před nimi.
Normálně by po referátu pacient celý třesoucí opustil místnost a tři hlavní primářka oddělení, ošetřující lékař a zástupce primáře by rozebrali stav interně. Jenže tentokrát paní promluvila:
Řekněte mi, paní doktorko, je to opravdu vážné? Vyléčím se? Ještě mám na krku vnučku, úplnou sirotu, a když ji člověk viděl v očích to zoufalství, mohl být z ocele a stejně mu bylo úzko.
Eliška už otvírala pusu, aby paní povzbudila, ale doktor Dvořák spustil:
S tímhle stavem? Milá paní, vy jste to nechala dojít tak daleko, že vám už nikdo rozumný nemůže nic slíbit! Kde jste byla doteď?
Paní zůstala sedět jako opařená, pohyb v koutku úst naznačoval slzy, ale Dvořák nedal pokoj:
Já vás všechny znám! Prvně to bolí, vykašlete se na doktora, pak zázračné mastičky a když už nemůžete, tak přijde lékař na řadu. My zázraky neumíme, bohužel!
Chudák paní vyběhla ven a Eliška si později vyčítala, že starého Dvořáka hned nezarazila. Byla ale tak v šoku, že ji nenapadla ani ta nejsušší odpověď ze skript. I primářka nad tím jen nesouhlasně vrtěla hlavou.
I když v hloubi duše věděly, že Dvořák má částečně pravdu, říct to takhle? To už by si zasloužilo pár rohlíků po hlavě v kantýně. A Eliška už měla dost:
Pane doktore, můžete mi říct, co si to dovolujete?!
A co jsem udělal? pokrčil rameny Dvořák. Nemůžeme pacientům lhát, zázrak není práce. Měli by přijít včas. To přece víš i ty!
Když viděla, jak se tváří jakýsi blažený úsměv, že se konflikt povedl, rozhodla se, že Dvořáka dostane tam, kam patří.
Podívejte, v časné fázi se léčí vše lépe, to máme v každém učebnicovém příkladu. Ale! Nevíte, co všechno stálo tuhle paní přesvědčit se léčit! Věřila, že všechno dobře dopadne. A vy jí během minuty tu malou jiskru zase zhasnete. Bravo, pane kolego!
Eliška zklamaně mávla rukou. Dvořák se chtěl ještě urazit ve stoje, ale rychle pochopil, že narazil. Tichá krev není voda a MUDr. Červenková se nenechá jen tak.
Dvořák ještě chvíli cosi štěkal, pak odešel. Eliška zůstala sama v ordinaci, sedla si ke stolu a vytáhla zdravotnický deník. Práce nepočká, ani když je člověk psychicky na bodu mrazu.
Za chvíli uslyšela tiché zaťukání.
Paní doktorko…
Ten hlas nemohl být Vladislava Dvořáka, byl úplně nejistý. Ale byl to on, v ruce lahvička kozlíku a v očích místo jízlivosti zmatek a únava.
Eliška necítila škodolibost. Spíš zvláštní lítost o Dvořákovi se povídalo, že je sám jak kůl v plotě. Snad proto je takový hromadu let.
Máte tu, paní doktorko, trochu na nervy… Omlouvám se, měl jsem být jemnější… Vy jste asi měla pravdu.
Eliška upustila kvapné soudy. I vy jste měl pravdu ale jsme tu hlavně od toho, abychom dávali lidem aspoň kousíček naděje. Někdy právě ta naděje léčí nejvíc. Víte to stejně dobře jako já.
Dvořák jen neurčitě kývnul, cosi zamumlal, rozpačitý jako prvňáček před lampionovým průvodem. Eliška si řekla, že tuhle příležitost nepustí.
Pane doktore, zapamatujte si, prosím, jediné nikdy a nikomu nedovolím, aby zpochybňoval mou práci nebo na pacienta křičel. Ani když na oddělení přijde ministr zdravotnictví!
Rozumím, paní doktorko, jasně. Děkuji.
No, snad opravdu, pomyslela si Eliška při pohledu na hodiny. Den teprve začínal, pacienti čekali.
O hodinu později už byla Eliška na kontrole u paní pacientky. Jmenovala se Veronika Zikmundová a na stolku měla čerstvé tulipány. Když uviděla Elišku, usmála se:
Představte si, přišel za mnou ten váš hlavní. Přinesl mi květiny, a dokonce se omluvil. Říkal, že udělá všechno na světě, abych se uzdravila!
To je skvělé, paní Veroniko, pohladila ji Eliška. Uděláme všechno, abyste byla fit. Jste ještě mladice na vdávání!
Vy jste číslo! vesele mávla paní rukou.
Za měsíc už šla Veronika Zikmundová domů. V den propuštění přišel Dvořák s krabicí belgických pralinek pro vnučku, jak řekl trochu dojatě. Pak jí podal kytici růží.
Veronika dojatě poděkovala, ale vtipná kuchařka v pozadí nemohla chybět: To abyste příště přišla jen na návštěvu, ne na léčbu!
Kdo tam byl, nestačil zírat. Z té kyselé okurky Dvořáka se stal člověk, co umí říct pěkné slovo? Konec světa je blízko!
Mezi Eliškou a Dvořákem se od té doby vytvořily pokud ne přátelské, tak aspoň velmi korektní vztahy. Občas zašli společně na kávu, jindy se potkali v kavárně naproti nemocnici.
Víš, Eliško, ono v životě toho štěstí moc nenajdeš. Proto mám asi tak pitomou povahu. Člověk zažije, neudělá, no a najednou je pryč Všechno, posteskl si jednou Dvořák při kafíčku.
Jak to že nic? Dělat zástupce primáře to zvládne málokdo.
Pravda ale štěstí je štěstí, zamžoural přes hrnek. Já ho kdysi měl. Jenže uteklo.
No vida, nová Eliščina diagnóza: Emocionálně hladový škarohlíd. Ale rozhodla se být diskrétní.
Dlouho netrvalo a nemocniční drbny zavětřily změnu. Na dámské kuchyňce, kde se každou středu pekly bábovky a na stole nechybělo domácí švestkové povidlo, se rozjely spekulace.
Eliško, cos s tím dědkem provedla? zašpitala zdravotní sestra Albína u dalšího sletu dam. Nikdo ho neviděl se smát a teď? Tu tam cosi žebne, tady dokonce poděkuje!
Holky, nedělejte, že je v tom věda, mávla Eliška rukou. Každý má svou hrdost a je potřeba si věřit. Toť vše.
No jo, paní doktorko, vy jste někde jinde, nemohla uvěřit sanitářka Milada. Já ho když vidím, třesu se jak osika.
Psychiatrička paní Hana moudře pokývala: Takovým energetickým upírům vadí jedině, když z někoho necucnou žádný strach. Jinak jsou jednoduchý.
Ale mě přijde, že Dvořák je hlavně strašně sám, povzdechla kuchařka Jana.
Se vším souhlasily, jen Eliška věděla, jak to je.
Do dveří vtrhla funící kastelánka Katka. Jsem něco zmeškala?
Ani ne, právě jsme tě čekaly. Bavily jsme se o Dvořákovi.
Katka zvedla obočí. No tak vy už taky víte?!
Co jako? zahučely sestry jedno přes druhou.
No přece že se Dvořák žení!
No tak to určitě. A na kom?
Těžko říct povídá se, že na nějaké pacientce!
Všechny vypadaly, jako kdyby z nebe spadl Karel Gott zpěvně prohlásit, že končí s hudbou.
Eliška jen pobaveně kroutila hlavou. Měla jisté tušení, která pacientka to asi bude.
Holky, taková novina si žádá něco lepšího než čaj! navrhla Eliška. Myslím, že dvě lahve moravského veltlínu by to spravily.
A tak pozdvihly skleničky na zdraví bručouna Dvořáka. Kdo ví třeba mu manželství zlepší povahu!
Druhý den po vizitě zašla Eliška na kávu a za chvíli dorazil šťastný Dvořák. Zářil jako stříbrná koruna v tramvaji.
Eliška dělala, že o ničem neví.
Pane doktore, nějak dneska záříte!
Mám skvělou náladu. Budu se ženit, Eliško!
Tak to je novinka! Komu jste padl do oka, smím-li se ptát? Doufám, že je to slušná žena!
Ta nejlepší. Jmenuje se Veronika. Ta stejná, kvůli které jsme se tehdy pohádali na komisi. Zalíbila se mi a prostě šel jsem na to přímo. Zbavil jsem se ostychu.
No vy jste mi taktizér, rozesmála se Eliška. Ale výborný výběr!
Přijďte na svatbu, i s rodinou! Díky vám jsem našel svou druhou půlku. Vám by slušel titul čestného diplomata ve zdravotnictví!
Ále, osud vás by stejně svedl. Ale kdo by si to upřímně neužil?
Na svatbu pan zásnubní oblek padl jako ulitý a nevěsta byla zcela proměněná. Z kdysi utrápené nemocné ženy vykvetla elegantní dáma s novým účesem a mladším výrazem.
Veronika děkovala Elišce dojetím a Eliška jí v duchu popřála to nej protože být vílou, to někdy znamená dát i bručounovi šanci stát se člověkem.
