Věrku v naší vsi odsoudili hned ten den, kdy jí začalo být vidět břicho pod svetrem. Ve dvaačtyřiceti letech! Vdova! Jaká ostuda! Jejího manžela, Šimona, už deset let zpátky pochovali na hřbitově, a ona – vida, něco přinesla v zástěře. – Od koho asi? – sykaly ženské u pumpy. – Kdo ví! – přizvukovaly další. – Tichá, skromná… a hele, kam to dopracovala! Naháněla si. – Dcery už na vdávání, a matka lítá po vsi! Ostuda! Věrka se na nikoho nedívala. Vrací se z pošty – těžkou tašku vláčí na rameni – a oči má sklopené. Jen rty natěsno sevřené. Kdyby tušila, kam tohle povede, třeba by do toho nešla. Jenže jak by nešla, když jí vlastní dítě slzami smáčí polštář? A přitom všechno nezačalo u Věrky, ale u její dcery Marušky… (Marika byla jako obrázek. Celá po otci, nebožtíku Šimonovi. Ten byl taky fešák, první chlap ve vsi. Blonďák, modrooký. A Marika – totéž v bleděmodrém.) Celá ves na ni hleděla. A mladší Katka, ta šla po Věrce – tmavovláska, hnědé oči, vážná, nenápadná. Věrka své holky nadevše milovala. Obě, sama je táhla, jak mohla. Měla dvě práce: ve dne na poště, večer myla na kravíně. Všechno jen pro ně, pro své milé. – Vy holky musíte studovat! – vždycky jim říkala. – Nechci, abyste skončily jako já, celej život v blátě s těžkou taškou. Do města musíš, mezi lidi! Marika opravdu odjela do města. Snadno, jakoby vyletěla. Šla na obchodní školu. A hned si jí tam všimli. Fotky posílala: tu v restauraci, tu v módních šatech. A ženicha si tam našla. Ne ledajakého, ale syna nějakého ředitele. „Mami, slíbil mi dokonce kožich!“ – psala. Věrka měla radost. Ale Katka se mračila. Po škole zůstala na vsi, nastoupila jako sanitářka do nemocnice. Chtěla dělat sestřičku, ale nebyly na to peníze. Celý sirotčí důchod po Šimonovi i Věrčina výplata šly na Mariku a její „městský“ život. *** To léto přijela Marika domů. Ne jako obvykle – hlučná, nastrojená, s dárky – ale tichá, nějak pobledlá. Dva dny nevycházela z pokoje, až třetí den ji Věrka našla, jak brečí do polštáře. – Mami… já jsem v koncích… A povyprávěla. Ženich její, ten „zlatý“, se s ní prošel a pak ji nechal. A ona… je ve čtvrtém měsíci. – Je pozdě na potrat, mami! – naříkala Marika. – Co mám dělat? On se mnou nechce mít nic společného! Řekl, že když porodím, ani korunu mi nedá! A ze školy mě vyhoděj! Můj život je zničený! Věrka byla jako opařená. – Ty…ty jsi to nezvládla, holka? – Jaký to má teď smysl?! – vykřikla Marika. – Co teď?! Nechat to v dětským domově? Nebo hodit do kopřiv?! Věrce málem prasklo srdce. Dát vnuka do děcáku? Celou noc nespala. Chodila po domě jako přízrak. Nad ránem si sedla k Marice na postel. – To zvládneme, – řekla pevně. – Odrodíme. – Mami! Ale jak?! Vždyť všichni zjistí! Hanba bude! – Nikdo nic nezjistí, – přerušila ji Věrka. – Řeknu… že je to můj. Marika tomu nemohla uvěřit. – Tvůj? Mami, ty víš, co říkáš? Je ti dvaačtyřicet! – Můj, – zopakovala Věrka. – Pojedu za tetou do okresu, jako že jí pomáhám. Tam porodím a tam i chvíli zůstanu. Ty se vrať do města, studuj. Katka, co spala za tenkou stěnou, slyšela všechno. Ležela, zatínala zuby do polštáře a po tvářích jí tekly slzy. Bylo jí maminky líto. Ale Marice zle. *** Za měsíc Věrka odjela. Vesnice si zašeptala a zapomněla. A za půl roku se vrátila. Ne sama. S modrým zavinovačkou. – No, Kateřino, – řekla bledé dceři, – seznam se. Tvůj bráška… Míťa. Vesnice jen zůstala stát s pusou dokořán. Taková tichá Věrka! A vdova! – Od koho? – opět sykaly ženské. – Snad od starosty? – Ale ne, ten je starý. Spíš od agronoma! Ten je pěknej chlap, vdovec! Věrka mlčela, všechno přečkala. Začalo jí těžké žití. Míťa byl neklidný, ubrečený. Věrka padala únavou. Poštovní brašna, kravín, a teď ještě probdělé noci. Katka pomáhala, jak mohla. Tiše prala plíny, tiše kolébala „bratra“. Ale v duši to vřelo. Marika psala z města. „Maminko, jak se máte? Já moc vzpomínám! Peníze zatím nejsou, sama to mám těžký. Ale brzy pošlu!“ Peníze přišly za rok… Jedna tisícovka. A džíny pro Katku, které jí byly o dva čísla malé. Věrka se otáčela, jak se dalo. Katka stála při ní. Její život taky šel z kopce. Kluci se o ni zajímali, ale pak si to rozmysleli. Kdo by chtěl nevěstu s takovým „věnem“? Matka coura a „brácha“–panchart… – Mami, – řekla jednou Katka, když jí bylo pětadvacet, – třeba bychom to měli říct? – Co tě nemá, holka! – vyděsila se Věrka. – To nesmíme! Marice bychom zničily život! Teď je vdaná. Za dobrého člověka. Marika se opravdu „zajistila“. Dostudovala, vzala si nějakého podnikatele. Odjela do Prahy. Posílala fotky: tady je v Egyptě, tady v Turecku. Na fotkách – pravá pražská madam. Na „bratra“ se ani nezeptala. Věrka jí sama psala: „Míťa šel do školy. Má samé jedničky.“ Marika posílala drahé, ale v chalupě zbytečné hračky… Tak ubíhaly roky. Mítě bylo už osmnáct. Vyrostl – až zázrak. Vysoký, modrooký, jako… jako Marika. Veselý, pracovitý. Mámu (tedy Věrku) miloval. A sestru Katku taky. Katka si už dávno zvykla. Dělala staniční sestru v okresní nemocnici. „Staré panna,“ šeptali za zády. A ona sama si dala v životě kříž. Celý život – pro mámu a Míťu. Míťa odmaturoval s vyznamenáním. – Mami! Pojedu do Prahy! Tam se dostanu na školu! – oznámil. Věrce zatrnulo u srdce. Do Prahy… Tam je přece Marika. – Třeba radši do krajského města? – váhavě nabídla. – Ale mami! Potřebuju se prosadit! – smál se Míťa. – Ještě vám s Katkou ukážu! Budeme bydlet v paláci! A v den, kdy Míťa složil poslední zkoušku, zastavila u jejich vrat černá lesklá limuzína. Z auta vystoupila… Marika. Věrce padla čelist. Katka, která vyšla na zápraží s utěrkou, zůstala stát jako solný sloup. Marice bylo ke čtyřiceti, ale vypadala jak z žurnálu. Hubená, drahý kostým, samé zlato. – Mami! Katko! Ahoj! – zpívala, líbala vyvedenou Věrku na tvář. – A kde… Uviděla Míťu. Stál, utíral si ruce hadrem – hrabal se v kůlně. Marika ztuhla. Dívala se na něj nepřítomně. A pak se jí v očích objevily slzy. – Dobrý den, – řekl slušně Míťa. – Vy jste… Marika? Sestra? – Sestra… – jako ozvěna zopakovala Marika. – Mami, musíme si promluvit. Posadily se v kuchyni. – Mami…. Já mám všechno. Dům, peníze, muže… Ale děti ne… Rozbrečela se naplno. – Všechno jsme zkusili. Umělé oplodnění, doktoři… Marně. Manžel je rozčilený. Já už nemůžu. – Proč jsi přijela, Mariko? – zeptala se tiše Katka. Marika na ni upřela uslzené oči. – Jsem tu… pro syna. – Ty jsi se zbláznila?! Jakého syna?! – Mami, nekřič! – zvýšila hlas i Marika. – Je můj! Můj! Já ho porodila! Já mu dám život! Mám známosti! Na jakoukoliv školu ho dostaneme! Byt mu v Praze koupíme! Manžel… souhlasí! Všechno jsem mu řekla! – Všechno? – vydechla Věrka. – I o nás? Jak mě kvůli tobě po celé vsi hanobili? Jak Katka… – Ale prosím tě, Katka! – mávla rukou Marika. – Seděla na vsi, tam taky zůstane! Ale Míťa má šanci! Mami, dej mi ho! Ty jsi mi tehdy zachránila život, děkuju! Teď mi ho vrať! – On není věc, aby se vracel! – vykřikla Věrka. – Je můj! Celé noci jsem nespala, vychovala jsem ho! Já ho… V tu chvíli vešel Míťa. Slyšel všechno. Stál ve dveřích bledý jako křída. – Mami? Katko? Co… co to říká? Jaký syn? – Míťo! Synku! Já jsem tvoje máma! Rozumíš? Vlastní! Míťa na ni koukal jako na zjevení. Pak pohlédl na Věrku. – Mami… je to pravda? Věrka zakryla tvář a rozplakala se. Tehdy vybuchla Katka. Ta tichá, mlčenlivá Katka šla k Marice a jednu jí vlepila, až spadla ke zdi. – Teto! – zařvala Katka, a v tom křiku bylo všech osmnáct let ponížení, zničený život, lítost za matku. – Matka?! Ty jsi mu matka?! Nechala jsi ho tu, jako štěně! Vědělas, že máma kvůli tobě nemohla po vsi chodit, všichni na ni ukazovali?! Vědělas, že já… kvůli tvé „hanbě“ zůstala sama?! Ani chlapa, ani děti! A teď… přijela?! Brát si ho?! – Katko, už dost! – šeptala Věrka. – Je potřeba, mami! Dneska dost! Bylo toho dost! – Katka se obrátila k Míťovi. – Ano! To je – tvoje matka! Co tě přehodila na moji mámu, aby si žila ve městě! A tohle, – ukázala na Věrku, – to je tvoje babička! Ta kvůli vám oběma obětovala celý svůj život! Míťa mlčel. Dlouho. Pak pomalinku přišel k plačící Věrce. Klesl před ní na kolena a obejmul ji. – Mami… – zašeptal. – Maminko. Zvedl hlavu. Podíval se na Mariku, která si držela tvář a sklouzla ke stěně. – Já nemám žádnou matku v Praze, – řekl tiše, ale pevně. – Mám jen jednu maminku. Tuhle. A sestru. Zvedl se. Vzal Katku za ruku. – A vy… teta… jeďte domů. – Míťo! Synku! – bědovala Marika. – Všechno ti dám! – Všechno už mám, – odsekl Míťa. – Mám skvělou rodinu. A vy nemáte nic. *** Marika odjela ještě ten večer. Její muž, co seděl v autě a viděl všechno, ani nevystoupil. Prý ji do roka opustil. Našel si jinou, která mu dala dítě. A Marika zůstala sama, se svou krásou a penězi. Míťa do Prahy neodjel. Šel do krajského města na inženýra. – Mami, tady mě potřebujete. Musíme postavit nový dům. A Katka… Co Katka? Ten večer, jak křičela, jako by z ní něco spadlo. Rozkvetla. Najednou – v osmatřiceti letech. Začal se o ni zajímat i ten agronom, co o něm dřív ženské drbaly. Slušnej chlap, vdovec. Věrka na ně koukala a plakala. Ale teď už – štěstím. Hřích? Samozřejmě… byl. Ale mateřské srdce zvládne i ty největší viny.