Představ si, že naše příbuzní nás přišli navštívit a přinesli spoustu dárků. No a hned jak dorazili, začali naznačovat, jestli bychom je nemohli dát na stůl.
Jednoho dne nám zavolali, že by rádi přijeli na návštěvu. Upozornila jsem je narovinu, že se máme spíš skromně a moc z čeho brát nemáme. Neznamená to, že bychom hladověli, ale prostě žijeme tak, jak nám to důchod a synův plat dovolí jednoduše, bez zbytečných výdajů na hostinu. K návštěvě ale nakonec stejně došlo. Nedorazili s prázdnou, ale přivezli plno jídla a dárků.
Syn mi za to poděkoval a my jsme všechno rychle uklidili stranou. Jak jsem zmínila, jasně jsem jim sdělila, že žádný luxus je u nás nečeká. K obědu jsme nastrojili chleba s máslem, pár sušenek a uvařili čaj. Příbuzní sice seděli, jako by jim bylo ublíženo na duši, ale neřekli ani popel. Mě to moc netrápilo, protože nebylo tajemství, že prostě žijeme takhle. Dostali, co doma bylo.
K večeři jsme připravili lehkou polívku, znovu chleba, tavený sýr, pár chlebíčků se šunkou a zase čaj. Asi čekali něco slavnostnějšího, protože na jejich tvářích bylo vidět velké zklamání.
Pak se jeden z nich odhodlal zeptat, proč jsme jim vlastně nic z toho, co přivezli, nenabídli. Chvilku jsem vůbec nechápala, co tím myslí. Copak je přivezli sobě? Kdyby jo, stačilo je hodit do lednice a bylo by. Neměla jsem důvod servírovat hlavní chod z toho, co nám darovali.
Docela dlouho se pak s námi dohadovali, ale nakonec si ráno sbalili věci a odjeli. Upřímně, nijak zvlášť mě nezajímalo, kde budou dneska spát. Do baráku mi už nemusí. Hlavní je, že nám tu zůstalo pár dobrot dortík, játrová paštika, pusinky, ovoce aspoň něco z jejich návštěvy k užitku. Večer si se synem dáme horký čaj a pořádný kus koláče a bude nám dobře.
