Jitka si všimla, že Marek si oblékl svou nejlepší košili tu samou krémovou, kterou spolu koupili minulý rok k jeho narozeninám, a k tomu nové boty. Dokonce nasadil manžetové knoflíčky, ačkoliv v neděli doma vždy nosil domácí obuv.
Jitko, musíme si promluvit, řekl, stojíce u okna zády k ní.
Jitka pomalu odložila šálek kávy na stůl. Srdce jí poskočilo, ale podivně ne ze strachu, ale ze zvědavosti.
Marek zjevně připravoval tuto konverzaci jako důležitou událost.
A najednou jí došlo: čeká slzy, nářky, výbuchy emocí. Přesto v ní vyvstal podivuhodný klid.
Myslím, že je lepší, abychom se rozešli, pokračoval, aniž se otočil. Oba to chápeme.
Chápeme? zopakovala překvapeným hlasem, který byl nečekaně klidný, téměř zvědavý.
Marek se konečně otočil. Na tváři měl výraz překvapení ne reagovala tak, jak on předpokládal.
No teda. Jsme dospělí lidé. Pocity už minuly, na co se předstírat?
Jitka se zhroutila na zadní část židle.
Dvacet dva let manželství. Vychovali syna. přežili jeho dospívání i její čtyřicetiny. A teď, možná, začínala její pravá padesátka.
Kam teď půjdu? zeptala se prostě.
No Marek se zamračil. Můžeš dočasně přebývat u Marie. Nebo si pronajmout něco. Začnu ti pomáhat penězi.
Marie jeho sestra, která celý život tvrdila, že Jitka do něj šla zbytečně.
Pomáhat penězi. Jak velkorysý.
A co ty sám plánuješ?
Já? Marek zčistajasna nečekal protiklaus. Zatím nic zvláštního. Možná prodám byt, koupím něco jednoduššího.
Byt? Jitka naklonila hlavu. Ten?
No, ten. Co?
Vstala, šla k oknu. Marek instinktivně ustoupil.
V ulici pod oknem šli školáci s batohy začal školní rok. Život plyne dál.
Mareku, pamatuješ, na koho je byt zapsaný?
Na mě, samozřejmě. Co?
Na tebe? v jejím hlase zazněly tóny údivu, který mohl působit upřímně. Jsi si jistý?
Poprvé během rozhovoru vypadal ztraceně.
Jasně, jsem si jistý. Koupili jsme to už dávno peníze mi před svatbou dala moje matka. Vzpomínáš?
Prodala mu svůj pokoj v domě a řekla: To je pro tebe na budoucnost. A tak to bylo na naši budoucnost.
Marek mlčel.
A byl zapsaný na mě, protože jsi tehdy nebyl zaměstnaný, hledal jsi své povolání. Já jsem potřebovala doklady o příjmu do banky na úvěr.
Vzpomenul si?
Ale my domluvili jsme se
Domluvili jsme se, že to bude naše společné. A tak to bylo, dokud ses nezačal snažit všechno rozdělit.
Jitka se posadila zpět, vzala šálek. Káva už vychladla, ale udělala sousto.
Víš, Mareku, najednou mi došel, že máš pravdu. Opravdu bychom se měli rozejít.
Opravdu? Marek ožil, ale v očích mu proletěla nervozita.
Ano. A pokud už chceš nový život, udělejme to čestně. Já zůstanu v bytě je můj. Ty si najdi nový domov. Na své peníze.
Jitko, ale můžeme se domluvit i lidsky
Což není lidské? usmála se. Chceš svobodu dostaneš ji. V plné míře.
Marek se posadil naproti ní. Nejlepší košile najednou připadla bezvýznamná.
Ale teď nemám peníze na byt
A já už nemám chuť tě uživit. Ty sám řekl, že jsme dospělí lidé.
Myslel jsem, že to vyřešíme v klidu
Klidně a vyřešíme. Nikdo nekřičí, nikdo neškrtí. Každý dostane, co chce. Ty chtěl, abych odešla, a teď to odcházíš ty. Není to nespravedlivé?
Jitka vstala, šla k dřezům, kde blikalo upozornění na doručení potravin objednávka z včerejška na dnešek.
Potřebuji čas na rozmyšlenou, zamumlal Marek.
Samozřejmě, odpověděla, sloučivelně šálek. Jen to neotáčej. Mám dnes návštěvu přátel. Nechtěla bych, aby se stali svědky rodinného rozchodu.
Marek zamířil do ložnice. Jitka slyšela, jak tiše a napjatě hovoří po telefonu. Vytáhla suroviny na oběd a začala krájet zeleninu.
Pohyby byly klidné, téměř meditační. Za půl hodiny se vrátil do kuchyně.
Jitko, možná jsme spěchali? Pojďme to ještě jednou projednat.
Co projednávat? Nedívala se ze stolu. Rozhodl jsi vše. Souhlasila jsem. Všechno čestně.
Ale byt Vložíme do něj spolu. Dělali jsme opravy, kupovali nábytek
Opravy? Jitka se na něj podívala. Ten, co dělal můj otec? Rukama, zdarma?
A nebo nábytek, který jsem kupoval z mé mzdy, zatímco ty hledala své místo v životě?
Vždycky jsem pracoval!
Pracoval? Ale často jsi výplatu utrácel na sebe a já jsem udržovala rodinu. Pamatuješ, jak jsem říkala: Muž musí mít své peníze pro sebeúctu.
Marek zmlkl.
A vzpomínám si, jak jsi říkal, že nejsi připravený na děti. Pak, když se Adam narodil, říkal jsi, že tě rodičovství děsí. Teď všichni slyší, jak jsi starostlivý táta.
K čemu to?
K tomu, že chápu: rozhodl ses odejít ne včera, ani minulý týden.
Jitka položila nůž, otočila se k muži čelem.
Řekni, Mareku, líbí se Kláře byt? Nebo plánujete něco jiného koupit?
Zčervenal.
Kláře?
To té, se kterou si už půl roku píšeš. Ta, co už osm let pracuje ve tvé firmě, zatím nemá děti, ale silně chce. Pamatuješ?
Sleduješ mě?
Proč bys mě sledoval? Sama sis všechno řekla. Vzpomínáš na ten večer před třemi týdny? Vrátil ses domů šťastný, vyprávěl o kolegyni. Chytrá, perspektivní. A následující den si koupil novou košili.
Jitka popřela ruce, otřela si je ručníkem.
A také jsi ráno před prací šel do sprchy. Dříve se sprchoval večer. Koupil si parfém. Přihlásil se do fitka poprvé po deseti letech.
Jitko
A teď nosíš telefon i do vany. Dřív ho nechával ležet kdekoliv. Vždy se usmíváš, když se díváš na displej.
Na Marekově chytrém hodinkách se rozsvítilo upozornění. Rychle se podíval a zakryl zápěstí.
Klára píše? zeptala se Jitka s upřímnou zvědavostí.
Marek se posadil.
Neplánoval jsem
Co neplánoval? Zamilovat se, nebo se chytit?
To se stalo náhodou. Jen jsme si povídali v práci, a pak
A pak jsi rozhodl, že je lepší, abych já odešla. Pohodlně. Byt zůstane tvůj, reputace neublízí.
Manželka odešla, tedy je vinen. S Klárou může začít vztah od čistého listu.
Jitka se posadila naproti muži.
Víš, co je divné? Nezlobím se. Jsem dokonce vděčná. Pomohl mi uvědomit si, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela.
Co budeš dělat dál?
Žít. Tady, ve svém bytě. Možná konečně se pustím do toho, o čem jsem vždy snila, ale neodvážila se. Konečně budu mít čas na sebe.
A co Adam?
Adam má dvacet jedna. Je dospělý. Myslím, že si sám urovná, jak se oba rodiče chovají.
Marek vstoupil do kuchyně.
Jitko, možná se můžeme domluvit? Jsem ochoten ti zaplatit kompenzaci
Za co? zeptala se upřímně.
No za byt. Za roky společného života.
Mareku, chceš koupit můj byt, abys sem přistěhoval svou přítelkyni?
Ne tak hrubě
Jak? Nabízíš mi peníze, abych se stala bezdomovkou?
Jitka se zasmála upřímně, bez hněvu.
Dřív bych souhlasila z lítosti. Pomyslela bych si: Chudáč, neudělal to z vědomí, jen se zamiloval. Šla bych k sestře a ještě bych se ti omlouvala, že tě neudržela.
Postavila se, šla k oknu.
Teď chápu: považovala jsi mě za snadno manipulovatelnou, která vše vydrží. A víš co? Mýlil ses.
Takže nepůjdeš?
Ne. Půjdeš ty. Dnes. Vezmi si jen své osobní věci.
A pokud odmítnu?
Jitka se otočila zpět. V jejích očích byl klid člověka, který konečně poznal svou pravou sílu.
Pak Klára zjistí, že její milý není volný, ale ženatý. A zároveň se dozví, jak chce řešit bytovou otázku. Myslíš, že ji to potěší?
Marek mlčel.
Máš hodinu, doplnila Jitka. Moje kamarádky přijdou v pět. Nechtěla bych, aby byly svědky našeho rodinného představení.
Vytáhla ze skořápky rozprašovač a šla zavlažovat květiny.
V domě nastalo ticho jen šplouchání vody a občas skřípání podlah pod nohou muže, který sbíral své věci.
Jitka se usmála své oblíbené fialce. Skutečný život teprve začíná.
