Zůstala jsem s dítětem. Na svatbu bratra svého muže jsem šla sama.
Vzpomínám si, jak ten den přišel manžel z práce a byl nějaký zvláštní. Zeptala jsem se ho na svatbu a pohled mu hned sklouzl k zemi. Řekl, že na svatbu pojede sám.
A co já? podivila jsem se.
Manžel mi řekl: Zlato, v lednu jsem dostal holý plat. Asi pojedu na svatbu sám. Ty se postarej o dceru. Nic se nestane, pojedu jen na tři dny. Musím v jiném městě přespat v hotelu, něco sníst a samozřejmě koupit nějaký dar pro novomanžele.
Byli jsme mladá rodina a žili jsme v jednopokojovém bytě, který nám dala tchyně. Byla jsem na rodičovské dovolené, naše dcera Adélka byla skoro dvouletá. Práci jsem nehledala hlavně proto, že jsem neměla, komu ji svěřit na hlídání. Tchán s tchyní nám sice pomohli bytem, za což jsem byla opravdu vděčná.
Moje maminka si žila po svém a stále si něco přivydělávala. Říkala mi, že pokud to bude opravdu nutné a já budu muset zpátky do práce, přijede mi pohlídat, ale jen v nejnutnějších případech. O tom, že bychom mluvily o nové šatech nebo barvení vlasů to nepadalo v úvahu. Taková pomoc ode mě nečekej.
Znám povahu své maminky. Ostatně, každý rok létá na poznávací zájezdy do zahraničí, a všechny víkendy tráví v kosmetických salonech a na masážích.
U nás nikdy do žádné krize nedošlo když byl manžel doma, mohla jsem si zařídit něco svého. Opravdu mi ale nevyhovovalo, že mě pouštěl ven málokdy a vždy na krátko.
Pak přišlo oznámení o svatbě.
Mladší bratr mého muže, Lukáš, se chtěl ženit. Museli jsme jet do Brna tři dny. Tak jsem šla prosit maminku, jestli by mohla Adélku pohlídat. Svatba je přece velká věc, tři dny nejsou tak moc. Dcera byla klidná, nebrečela, hrála si tiše.
Maminka nejprve dlouho odmítala, ale nakonec si s povzdechnutím vzala tři dny dovolené. Byla jsem tolik ráda! Po dvou letech jsem si konečně chtěla trochu odpočinout, alespoň na svatbě.
Bohužel, všechny moje naděje pohřbila slova mého manžela.
Pro mě by to byla událost, na kterou se nezapomíná. Rok jsem kojila dceru, téměř jsem nevycházela z domu. Nikdo ji nechtěl hlídat a muž míval pořád nějaké firemní akce, služební cesty.
Bratra svého muže jsem vlastně pořádně ani neznala, jeho snoubenku Elišku jsem viděla jen na fotce.
Bylo mi to opravdu líto. Manžel však neměl pochopení. Myslel si, že je vše v naprostém pořádku.
Podívej, maminka z toho není nijak nadšená, že by měla mít Adélku u sebe doma. Ať si ty tři dny odpočine a ty zůstaneš s dcerou. Nemá cenu někoho nutit, aby byl doma s dítětem proti své vůli. Navíc, moji rodinu vlastně vůbec neznáš. Co bys z toho měla? Zůstaň doma a starej se o Adélku. Já pojedu a zase se vrátím.
V tu chvíli jsem se rozhodla: nikdo nikam nepojede. Proč by měl manžel rozhodovat o mém životě?
Jak byste to řešili vy?
Myslím, že jak matka, tak můj muž byli trochu sobečtí. Samozřejmě, babička není povinna hlídat vnučku, mohla by ale aspoň jednou myslet taky na mou situaci, nejen na sebe.
A manžel mě vůbec nechápal. Věnovala jsem dceři celé dva roky, a i já mám právo si odpočinout.
Měla jsem pocit, že mi opravdu nerozumí ani o trochu.
Cítím velký smutek nad celou tou situací. Byla jsem naprosto závislá na svém muži, nikdo mi nebyl ochotný pomoci. Bylo by zajímavé slyšet, co si o tom myslí ostatní.
Přeji všem ženám, aby se v takových situacích dokázaly ozvat a říct svůj názor, protože jsme svobodná země, kde se nikomu nic nestane, když řekne, co si myslí! A i kdyby měl kvůli tomu manžel pohrozit rozvodem pak jeho city nestály za nic. Je důležité mít pro druhého pochopení a přinášet mu radost.
