Zůstala jsem sama
Za oknem se už stmívá, ale maminka stále není doma. Jitka, točí kolečky svého invalidního vozíku, přijíždí ke stolu, bere mobil a vytáčí číslo své maminky.
Váš telefon je vypnutý nebo se nachází mimo dosah sítě, ozve se cizí hlas z automatu.
Dívka nechápavě hledí na displej, pak si vzpomene, že má na něm už jen pár korun, a telefon vypíná.
Maminka odešla do obchodu, ale pořád se nevrací. To se ještě nikdy nestalo, maminka nikdy neodcházela na dlouho, protože dcera je od narození invalidní a nemůže chodit. Pohybuje se jen na vozíku. Kromě maminky žádného příbuzného nemá.
Jitce je už sedm let a nebojí se být doma sama, ale maminka jí vždy říká, kam jde a kdy přijde. Teď nechápe, co se stalo:
Dnes šla do vzdáleného obchodu pro potraviny, je tam levněji. Chodíme tam spolu často. Sice je to dál, ale dá se to za hodinu stihnout tam i zpět, dívá se na hodiny. Už jsou to čtyři hodiny. Mám hlad.
Směruje vozík do kuchyně. Zapíná varnou konvici a z ledničky vyndává karbanátek. Nají se, vypije čaj.
Maminka pořád nikde. Neudrží to a znovu volá:
Váš telefon je vypnutý nebo se nachází mimo dosah sítě, opakuje se strohý hlas.
Přesune se na postel, mobil si schová pod polštář. Světlo v pokoji nechává svítit, sama se ve tmě bojí.
Dlouho leží, nakonec usne.
***
Probudí ji sluneční paprsky. Maminčina postel je ustlaná.
– Maminko! volá směrem ke vstupním dveřím.
Nikdo neodpovídá. Znovu zkouší volat, ale slyší jen ten samý cizí hlas z automatu.
Začne mít strach a do očí jí vhrknou slzy.
***
Karel se vrací z cukrárny, kde ráno prodávají čerstvé koláče. On a jeho maminka si takto začínají každý den, ona připraví snídani, syn skočí pro koláčky.
Karlovi je už třicet, ale stále je svobodný. Ženy o něj nejevily zájem je nevzhledný, hubený a neduživý. S nemocemi zápasí od dětství. Potřeboval by drahou léčbu, ale maminka na něj byla sama. Poslední diagnózu mu určili až v dospělosti, když mu řekli, že nikdy nebude mít děti.
Na to, že zůstane sám, si už Karel zvykl.
Ve trávě zahlédne rozbitý starý telefon. On sám pracuje jako programátor a bloger, telefony a počítače jsou jeho záliba i obživa. Má doma nejnovější kousky, ale čistě ze zvědavosti ten vrak zvedne. Zdá se, že přes něj přejelo auto.
Snad se něco nestalo? probleskne mu hlavou, vkládá mobil do kapsy. Podívám se doma.
***
Po snídani vytáhne z nalezeného přístroje SIM kartu a vloží ji do svého telefonu. Kontakty patří hlavně nemocnici, úřadům či pojišťovně, ale hned první je uložený jako dcera.
Po chvilce váhání volá na to číslo:
– Maminko! ozve se radostný dětský hlásek.
– Já nejsem maminka, říká Karel trochu nejistě.
– A kde je maminka?
– Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, vložil SIM kartu a vytočil číslo.
– Moje maminka zmizela, dívka se rozpláče. Včera šla do obchodu a nevrátila se.
– A kde máš tatínka nebo babičku?
– Nemám nikoho kromě maminky.
– Jak se jmenuješ? pochopí, že dítě potřebuje pomoc.
– Jitka.
– Já jsem strejda Karel. Jitko, můžeš vyjít na chodbu a říct sousedům, že jsi sama?
– Nemůžu vyjít, nohy mi nechodí. A v sousedním bytě nikdo nebydlí.
– Počkej, jak to myslíš, že ti nechodí nohy? Karel se zarazí.
– Narodila jsem se taková. Mamka říká, že až našetříme, podstoupím operaci.
– A jak se pohybuješ?
– Na vozíku.
– Znáš svou adresu? Karel si začne dělat plán.
– Ano, ulice Na Dlouhé, dům sedm, byt osmnáct.
– Přijedu teď za tebou a najdeme tvou maminku.
Telefon vypne.
Do Karlova pokoje vchází jeho maminka, paní Marie:
– Karle, co se děje?
– Mami, našel jsem rozbitý telefon, dal jsem SIM do svého mobilu a dovolal se malé holčičce, která je sama doma a je invalidní. Zjistil jsem adresu. Pojedu ji zkontrolovat.
– Pojedeme spolu, rozhodla se Marie a začala se oblékat.
Vychovala chorého syna sama dobře ví, jaké to je, být sama na nemocné dítě. Nyní je v důchodu a syn si slušně vydělává.
Objednají taxi a vyrážejí holčičce na pomoc.
***
Zazvoní na domovní zvonek.
– Kdo je tam? ozve se smutný dívčí hlas.
– Jitko, to jsem já, Karel!
– Pojďte dál!
Vchází do chodby, dveře do potřebného bytu už jsou pootevřené.
Uvnitř je drobná dívenka na vozíku, hledí na ně smutnýma očima.
– Najdete mi maminku? prosí.
– Jak se maminka jmenuje? ptá se Karel.
– Eva.
– A příjmení?
– Svobodová.
– Počkej, Karle! zastavuje ho maminka a obrací se na dívku. Jitko, máš hlad?
– Ano. V lednici byl karbanátek, ale ten jsem včera snědla.
– Karle, skoč do obchodu a kup to, co obvykle kupujeme.
– Dobře! a vyběhl z bytu.
***
Když se vrátil, maminka už na kuchyni něco připravovala. Hned vyložila nákup a prostřela stůl.
Po jídle se Karel pouští do hledání Jitčiny maminky.
Otevře městský web a prohlíží zprávy za včerejší den.
Na ulici Parková srazilo auto ženou, je v těžkém stavu v nemocnici, čte si.
Bere telefon a zkouší volat do několika nemocnic až na třetí to zvednou.
– Ano, včera k nám přivezli ženu z Parkové, je ve vážném stavu a dosud nebyla při vědomí.
– Jaké je jméno?
– U sebe neměla doklady ani telefon. Jste příbuzný?
– Ještě nevím…
– Přijeďte na oddělení…
– Znám adresu, přijedu.
Pokládá telefon a obrací se na dívku:
– Máš fotku maminky?
– Ano, Jitka dojede k nočnímu stolku a vytáhne album tohle je, když jsme se nedávno fotily.
– Tvoje maminka je krásná!
Karel si pořídí snímek do mobilu a pousměje se:
– Jdu ji hledat.
***
Otevřela oči. Bílý strop, vědomí se postupně vrací. Mezi obrazy letí auto…
Zkusí se pohnout, celým tělem projede bolest. Přistoupí k ní sestřička a tiše se ptá:
– Už jste vzhůru?
Vtom oči Evy vystraší:
– Kolik tu jsem?
– Dva dny.
– Moje dcera je sama doma…
– Klid! sestřička ji jemně pohladí. Včera tu za vámi byl mladý muž, nechal vám číslo. Říkal, že váš telefon přejelo auto.
– Chci telefonovat…
– Hned! stiskne kontakt dcera a přiloží mobil k uchu.
– Maminko!
– Jituško, jak se máš?
– Dobře! Je se mnou babička Marie, a strejda Karel chodí.
– Jaký strejda Karel?
– Maminko, neplašte se! poví lékař, co přichází, jinak vám vezmu telefon. Nechte mě vás prohlédnout!
– Jituško, zavolám později, volá Eva a odpojí hovor.
Lékař ji prohlédne, řekne něco sestřičce a ta jí nasadí kapačku.
Když doktor odejde, sestřička si vezme telefon do kapsy.
– Mohla bych mluvit ještě minutku s dcerou? špitne Eva.
– Lékař vám zakázal vzrušení, ale pak přece jen vytočí číslo.
– Jituško…
– Evo, tady je Marie Novotná, řekne neznámý ženský hlas. Poslyšte mě! Můj syn našel váš rozbitý telefon, přes SIM kartu objevil vás a hlavně vaši dceru. Jsem v důchodu, než vás pustí z nemocnice, postarám se o Jitku. Nebojte se! Dávám telefon Jitce.
– Maminko, nebuď smutná a brzy se uzdrav! zachvěje se dětský hlas.
– Poslouchej babičku, Jituško! pevně řekne Eva.
– Paní, vypněte už telefon! ozve se sestřička.
***
Druhý den převezou Evu na normální pokoj. Večer v návštěvní hodiny nahlédne sestřička:
– Svobodová, máte návštěvu.
Eva nestačí ani reagovat, když vejde hubený, nevzhledný mladík:
– Dobrý den, Evo, jsem Karel, usměje se. Doufám, že nevadí, když mluvím v tykání?
– Nevadí.
Postaví na stolek velkou tašku.
– Tohle vám nachystala moje maminka.
– Karle, ani vás neznám, říká Eva zmateně.
– Náhodou jsem našel váš rozbitý telefon, SIM karta v pořádku. Volal jsem vaší dceři, pak jsem vás začal hledat.
– Co Jitka?
– Okamžik.
Bere telefon, který jí při první návštěvě nechal, a chvíli v něm něco nastavuje.
– Tady, podívejte!
Eva vidí na displeji usměvavou tvář své dcery.
– Maminko, už ti není špatně?
– Ne, zlato, už je mi líp. Ty se máš dobře?
– Chodí za mnou babička Marie.
Eva dlouho hovoří s dcerou, Karel trpělivě čeká. Když skončí, říká tiše:
– Jsem vám do smrti zavázaná.
– Nech toho, Evo, pousměje se, a říkej mi taky ty.
– Děkuju ti, Karle!
– Naučím tě s tímto telefonem.
***
Uběhly dva týdny.
Viník nehody přinesl Evě do nemocnice odškodné dvě stě tisíc korun a dovlekl i právníka.
Druhý den ji pustili domů, Karel pro ni přijel a odvezl ji.
– Maminko! zavolala dcera štěstím.
Jako by měla každou chvíli vyskočit z vozíku. Eva si k ní sedne, obejme ji a rozpláče se dojetím.
Pak přistoupí k paní Marii:
– Paní Novotná, děkuju vám!
– Ale no tak, Evo. Jitka je pro mě jako vlastní vnučka.
– Paní Novotná, viník mi přinesl peníze, vyndává balíček ze své kabelky, vezměte si, prosím! Jinak vám nemám jak poděkovat.
– Dej to pryč, Evo! přísně řekne starší žena. My s Karlem máme všeho dost, a ty potřebuješ peníze na léčení Jitky. Karel už domluvil jednu kliniku.
– Mamko, zvolá Jitka, strejda Karel říkal, že pojedeme do nemocnice a oni mi spraví nožičky!
***
Dva týdny strávila Eva s dcerou na klinice. Zavedli dlahy, po třech měsících musely zpět do nemocnice. Roman tvrdil, že tuto proceduru zopakují za rok znovu, a pak ještě jednou. Za tři roky a tři operace i s rehabilitací prý bude Jitka chodit.
Zatím je ale stále na vozíčku, dlahy ji obtěžují.
Jako by osud chtěl tuto čtveřici pořádně vyzkoušet. Paní Marie postihly potíže se srdcem a skončila ve vážném stavu v nemocnici.
Tři noci tráví Eva u jejího lůžka, domů chodí jen uvařit a trochu si odpočinout. S Jitkou zatím zůstává Karel.
Čtvrtého dne se paní Marie naplno probere, dlouho se smutně zadívá na Evu a tiše poví:
– Děvče, asi už mi tu moc času nezbývá. Vezmi si mého Karla. Je to spolehlivý muž. Společně Jitku postavíte na nohy.
– Paní Marie, myslíte, že by mě chtěl?
– Určitě ano! v očích jí zableskne úsměv.
***
Starší paní drží za ruku dívku s aktovkou na zádech a kyticí v ruce. Kdyby nebyla tak vysoká, člověk by si myslel, že jde poprvé do školy.
A přitom jde do školy poprvé, ale rovnou do čtvrté třídy. První tři roky měla domácí výuku na dálku a zvládla vše na dvojky a jedničky. Teď ale jde poprvé do školy po svých!
– Babi, mám malinko strach.
– Neboj se, Jitko. Už ti je deset let! Podívej, tady jdou tvůj táta s mámou.
– Jitko, proč jsi tak smutná? přistupuje Eva.
– Má strach, pohladí ji paní Marie.
– Podej mi ruku! podává Karel dlaň. Jdeme!
– S tebou se, tati, nebojím, usměje se Jitka.
A společně, v dobré náladě míří ke škole, následováni maminkou a babičkou, stejně šťastnými.
