Ztracené zavazadlo
Kufr nevážil tolik, kolik měl.
Tereza to poznala už u pásu. Zvykla si na těch svých dvanáct kilo ale tentokrát bylo něco jinak: těžší, hutnější, jiné těžiště. Přitom šedý povrch kufru vypadal úplně stejně: plast, čtyři kolečka, škrábanec na levém rohu. Uchopila madlo a vydala se k východu.
Letiště v Brně vonělo kávou a mokrým dlaždicemi. Za sklem krápal březnový déšť, nic z dovolenkové nálady. Tereza si pomyslela, že konference o městské zeleni je určitě dobrý důvod letět z Prahy do Brna. Ale ne tak dobrý, aby ji těšila.
Bylo jí třicet jedna let. Pracovala jako mladší vědecká pracovnice v Ústavu urbanistiky, bydlela v pronajaté garsonce o dvaceti osmi metrech čtverečních, knížky vyskládané podél stěn. Maminka z Kroměříže jí telefonovala každou neděli a pokaždé se ptala na to samé: Tak co? Někoho sis našla? A pokaždé Tereza odpovídala: Mami, mám práci. Jako by to vysvětlovalo všechno.
Cesta taxíkem do hotelu trvala dvacet minut. Taxikář se ptal, jestli jede na dovolenou. Odpověděla: Služebně. Přikývl, jako by nic jiného nečekal.
Pokoj byl malý, ale čistý, s výhledem na šedý pruh řeky Svratky. Na parapetu stál plastový květináč s pelargonií, která nikdy nebyla pelargonií. Tereza položila kufr na postel, zacvakla zámky a otevřela víko.
A ztuhla.
Uvnitř ležely pánské věci.
Hrubě pletený svetr tmavě zelený, s vůní trávy, žádná kolínská. Velikost do očí bijící: ramena minimálně o polovinu širší. Rifle. Běžecké boty v sáčku, číslo čtyřicet tři. Nabíječka na telefon, kterou nikdy nevlastnila. Sáček se semínky nápis v cizím jazyce, něco z botaniky. A zápisník tlustý, s koženou obálkou, přes něj přehozená gumička.
To nebyl její kufr. Tereza se sesula na kraj postele a zírala na cizí věci. Šedý povrch, čtyři kolečka, škrábanec na stejném místě. Ale kufr cizí. Kdosi na letišti sebral její věci: knihy, šaty na přednášku, notebook s prezentací, maminku ve zlatém rámečku. A ona vzala jeho kufr.
Pět minut jen seděla a netušila, co dělat. Pak zavolala na letiště. Automat jí doporučil zůstat na lince. Tereza čekala jedenáct minut, pak byla přepojena. Ženský hlas na druhé straně si vyžádal údaje o letu, číslo štítku a požádala ji, aby vyčkala. Ozvou se. Určitě.
Tereza odložila telefon a znovu se podívala na otevřený kufr. Nahoře ležel zápisník, jakoby jej někdo zanechal naposled. Kožená obálka byla opotřebovaná na rozích, gumička vytahaná.
Věděla, že nesmí. Cizí věci, cizí život, cizí zápisky. Takové to okounění do cizích oken, nebo odposlouchávání cizích hovorů. Není to slušné. Tereza se prošla po pokoji, nalila si vodu z karafy. Vypila ji. Znovu upřela zrak na zápisník.
Levé rameno, které měla zvyklé sklopené o dva centimetry níž od věčného nošení brašny s notebookem, se jaksi samo přiklonilo dopředu. Prsty, vyleštěné od klávesnice, přejely po kožené obálce. Byla hebká, teplá na dotek.
Tereza zápisník otevřela.
***
Písmo bylo nezvyklé. Písmena se nakláněla doleva, kulatá, s dlouhými ocásky u y a r. Ne ledabylé, spíš promyšlené. Tak, jak píše člověk, který i mluví pomalu.
První zápis začínal bez data.
Olomouc. Ráno jsem vyšlapal na Svatý Kopeček pěšky. Město dole jako rozlehlý sad, který nikdo neostříhal. Stromy vyrůstají mezi domy, keře šplhají na balkóny. Kreslil jsem platan u vchodu do kostela. Kmen jako mapa neznámé země: světlé skvrny, tmavé ostrovy. Seděl jsem tam tři hodiny, dokud mi nebyla zima.
Tereza otočila stránku.
Budapešť. Kreslil jsem baobab v botanické zahradě. Samozřejmě ne skutečný baobab bonsaj. Ale jeho kořeny vypadají, jako by chtěl utéct z květináče. Vážný strom v nevážném měřítku. Možná jsem podobný.
Usmála se. Poprvé za celý den.
Listovala dál. A ještě dál. Až do další stránky.
Zápisy šly za sebou: Znojmo, Bratislava, Ostrava, Plzeň. Vždy o místech a rostlinách. Někdo cestoval, kreslil stromy a promýšlel své myšlenky na papír. Nikde ani slovo o hotelech, restauracích, památkách. Jen zeleň. Keře, kmeny, koruny, kořeny. Mezi řádky rychlé, přesné náčrty větvička s třemi lístky, kořen objímající kámen.
Znojmo. Na trhu jsem viděl pomerančovník přímo mezi stánky. Prodavači pověsili sáčky s cenovkami na větve. A strom tam stojí. Dvě stě let minimálně. Přežil všechny trhy, všechny obchodníky. Kreslil jsem, jak jsem jen dokázal. Třásla se mi ruka z horka.
Bratislava. Glycinie na nábřeží visí tak nízko, že naráží lidem do hlav. Slováci se přikrčují. Turisté fotí. Já stál a přemýšlel: strom, který kašle na hranice. Roste si, kam chce… Taky bych to chtěl.
Tereza si uvědomila, že čte už čtyřicet minut. Venku se setmělo. Déšť bušil na parapet tiše a vytrvale.
Otočila dál.
Plzeň. Ve starém parku na okraji jsem našel lípu silnou na tři objětí, kořeny rozervaly asfalt. Dřív tu chodili lidé. Teď jen stromy. A já. Nakreslil jsem jednu lípu. Stála jako stráž rovně, klidně, ani lístek se nehýbal. Pomyslel jsem si: takhle vypadá věrnost. Stojíš na místě a čekáš, až se někdo vrátí.
Tereza si všimla, že v každém zápisu autor komunikoval se stromy, jako by s přáteli. Bez ostychu, naplno. Stromy byli jeho blízcí. A jí se chtělo vědět proč.
Pak narazila na zápis, u kterého zavřela zápisník a dlouho se dívala do zdi.
Ostrava. Dvě roky po rozvodu. S Katkou čtrnáct let od vysoké do posledního dne. Řekla mi: ,Máš radši stromy než lidi. Možná měla pravdu. Možná jsem neuměl milovat lidi tak, aby to cítili. Už nevěřím, že ještě najdu. Ne strom člověka. Někdo, kdo pochopí, proč kreslím kořeny.
Tereza zápisník zavřela. Položila ho na noční stolek. Vstala a šla k oknu.
Déšť neustával. Řeka za oknem byla tmavá, bez jediné záře. Dole někdo bouchl dveřmi, někdo se smál mladé hlasy, radostné, cizí.
Třicet jedna let. Pronajatá garsonka. Knihy v hromadách. Tak co? Někoho? Poslední vztah jí skončil před rokem a půl a ani si nevšimla, kdy přestala hledat. Jednou přišla z práce, sedla si v kuchyni a zjistila, že jí samotné je dobře. Nebo spíš zvykla si. A zvyk nahrazuje štěstí, pokud o tom moc nepřemýšlíte.
Začala pomalu rovnat cizí věci zpět do kufru. A v tom si vzpomněla.
Dopis.
Ten, co začala psát v letadle z nudy, když byl let zpožděný dvě hodiny. Vytáhla papír a pero, jen aby si zaměstnala ruce. Nebyl to deník, nebyly to poznámky. Hloupůstka, kterou dospělý člověk nemá psát. Milý neznámý, toužím poznat… Nedopsala. Zastrčila list do kapsy kufru před přistáním a zapomněla.
A teď je ten list v jejím kufru. V kufru, který teď má někdo cizí. Muž, jehož cestovní deník leží na nočním stolku.
Tereza se posadila na postel. Hořely jí tváře.
***
Ráno volala znovu na letiště.
Ztráty a nálezy, Jitka, zněl hlas unaveně, jakoby v pozadí něco křupalo.
Včera jsem zadávala požadavek. Let Praha Brno, štítek číslo…
Chvilinku… křupání zmlklo. Tak, váš požadavek je v systému. Ozveme se.
Kdy?
Podle pořadí. Obvykle tři až deset pracovních dnů.
Deset?
Pracovních. Ale může to být dřív. Mějte zapnutý telefon.
Tereza odložila mobil a podívala se na cizí kufr. Potřebovala oblečení. Konference začínala pozítří. Její jediné slušné šaty, notebook s prezentací, boty to všechno má cizí člověk někde v cizím městě.
Vyšla do města. Nákupní centrum našla za čtvrt hodiny pěšky. Koupila si kalhoty, halenku, spodní prádlo, nabíječku. U pokladny se prodavačka zeptala:
Ztratila jste kufr?
Popletli mi ho.
Tady v Brně běžné. Všechny kufry stejné, šedé.
Tereza přikývla. Takže se to nestává jen jí. Zvláštním způsobem to hřálo.
Zašla do lékárny pro zubní kartáček a pastu, pak do kavárny na rohu dala si cappuccino na stojáka, protože všechny stolky byly obsazené páry. Cestou zpět zavolala mamince.
Už jsi tam? Jaké je počasí?
Prší.
Vzala sis deštník?
Mami, ztratila jsem kufr.
Bože. Ukradli ti ho?
Popletli na letišti. Můj vzali, nechali cizí.
Matka zmlkla. Pak řekla:
Tak někdo nosí tvé věci. Zajímalo by mě, co říká na tvé knížky.
Mami…
Co? Myslím vážně. Vždycky vozíš celou knihovnu.
Tereza jí neřekla o deníku se stromy. O písmu nakloněném doleva. O zápisu z Ostravy. Řekla: Všechno bude dobré, mami a zavěsila.
Pak se vrátila do pokoje a znovu otevřela kufr.
Netoužila po zápisníku. Hledala něco jméno, kontakt, cokoli. Prohledala vnitřní kapsy. Našla vizitku v boční přihrádce na zip.
Radek Mayer, zahradní architekt. Projekty, poradenství, realizace.
A číslo mobilu.
Tereza napsala na WhatsApp:
Dobrý den, zdá se, že jsme si na letišti v Brně vyměnili kufry. Mám váš. Šedý, s odřeninou. Uvnitř je zápisník a vizitka. Našla jsem vaše číslo.
Odpověď přišla za devět minut.
Dobrý den, dnes jsem otevřel váš kufr. Je zřejmé, že není můj. Knihy, blok, šaty. Moc mě to mrzí. Jsem taky v Brně. Můžeme se sejít a vyměnit si je?
Tereza zprávu přečetla dvakrát. Knihy. Blok. Šaty. Věděl, co má v kufru.
Ano, domluvíme se. Kde se vám hodí?
Kavárna U Louky na nábřeží. Zítra v deset? Přijdu s vaším kufrem.
Dobře, já taky.
Odložila mobil. Znovu si přečetla: Knihy, blok, šaty. Otevíral její kufr. Viděl její věci. Patrně blok, kde má nápady k článkům. Asi i fotku maminky v rámečku.
Možná i dopis.
Tereza zavřela oči. Představila si, jak ve svém pokoji nebo někde na verandě, nebo v kavárně drží v ruce její list. Linkovaný papír, z rohu ohnutý, její unáhlené písmo. Čte slova, kterých se nikdo neměl dotknout.
Otevřela oči. Vzala deník a znovu si přečetla zápis z Ostravy.
Nevěřím, že najdu.
A ona napsala milý neznámý, toužím poznat A ten list je v rukou muže, co kreslí stromy a hledá někoho, kdo pochopí proč kreslí kořeny.
Náhoda. Bláznivá, nemožná náhoda šedých kufrů.
Nebo ne.
Tereza usedla ke stolu a otevřela deník na poslední stránce. Po Ostravě bylo dalších pár zápisů.
Hradec Králové. Jaro. Balkon je zarostlý, sousedé si stěžují. Sto čtrnáct květináčů počítal jsem je. Katka by řekla: ,Ty jsi blázen. Ale Katka tu není. A nikdo si nestěžuje. Snad jen fíkus. Fíkus mlčí. Ideální společník.
Pak poslední zápis:
Jedeme do Brna. Botanická zahrada. Chci vidět tulipánovník, prý má přes sto let. Dovolená. První po dvou letech jen tak. Je divné jet jen tak. Jako by člověk potřeboval omluvu.
Tereza deník zavřela. Uložila jej do kufru. Zapnula zip.
On jel do Brna kvůli stromu. Ona kvůli konferenci o městské zeleni. On kreslil stromy cizích měst. Ona psala o tom, jak vrátit zeleň do měst svých. Někde na té cestě se dvě šedé kufry stejně velké prohodily.
Tereza si lehla, ale dlouho nemohla usnout. Přemýšlela, jak je život divně poskládaný. Roky žiješ, pracuješ, jezdíš na konference, balíš věci, zamykáš zavazadlo a pak jedna bláznivá drobnost otevře cizího člověka tak, jak bys to nezvládnul za rok známosti.
***
Kavárna U Louky stála přímo na nábřeží, mezi zasmušilými topoly a lampou. Skleněná okna, dřevěné stolky, vůně chleba a skořice. Číšnice rozestavovala šálky.
Tereza přišla dvacet minut dřív ne, že by spěchala, ale nedokázala zůstat v pokoji. Vybrala si místo u okna, postavila kufr vedle sebe a objednala si čaj. Chvěly se jí ruce, když sahala po menu. Hloupé. Jen si mají vyměnit zavazadla. Nic víc.
Jenže uvnitř to nebylo nic víc. Byl v ní cizí přečtený zápisník, cizí život, který najednou byl bližší než většina známých kolem ní.
Poznala ho hned.
Přišel přesně v deset, s šedým kufrem na kolečkách. Vysoký, tmavě zelená bunda stejný odstín jako svetr z kufru. Přes nos a na tvářích měl pás opálení tmavší o tři odstíny sluneční brýle, které patrně nosil pořád. Zastavil se u vchodu, rozhlédl a hned uviděl její kufr. Přistoupil.
Terezo? Hlas tichý, s pomlčkou před slovem, jako by vybíral ze dvou možností.
Ano. Jste Radek?
Přikývl a posadil se naproti. Postavil její kufr vedle toho svého. Dva stejní šedí sourozenci bok po boku.
Je to zvláštní, řekl tiše. Kontroloval jsem štítek.
Já taky.
Asi se pomíchaly. Nebo jsme oba nepozorní.
Nebo se kufry domluvily.
Usmál se. Trochu, jen jeden koutek úst. Tereza si pomyslela, že se směje stejně jako píše. Zdržanlivě, ale upřímně.
Omlouvám se, řekl.
Za co?
Otevřel jsem váš kufr. Myslel jsem, že je můj. Pak jsem tam uviděl knihy a bylo mi to jasné.
Já taky otevřela váš. Taky mi došlo teprve pozdě.
Chvilka ticha. Otáčel lžičku mezi prsty. Silné ruce, se zbytky hlíny pod krátkými nehty z práce, ne z nepořádku.
Prohlédl jsem si váš blok, řekl potichu. Poznámky ke článkům. O veřejném prostoru, o městské zeleni. Zaujalo mě to. Neměl jsem, ale
Já četla váš deník, přiznala Tereza.
Zvedl hlavu.
Celý?
Celý.
Ticho. Za oknem se vlny rozbíjely o beton, nějaký kluk házel kachnám rohlík.
Tak víte o Olomouci, řekl Radek.
I o Budapešti. I o baobabu-bonsaji.
I o Plzni.
I o lípě, co je jako věrnost.
Sklopil pohled.
A o Ostravě.
Tereza přikývla. Nemusela dopovídat. Rozuměl.
Víte o mně víc než většina lidí, řekl.
Vy o mně taky.
Chvilku přemýšlel, pak vytáhl z kapsy složený papír. Tereza ho poznala okamžitě. Linkovaný, z jediného rohu ohnutý. Ten její.
Našel jsem to v kapse kufru, řekl. Přečetl jsem si to. Neměl jsem. Ale přečetl.
Tereze zrudly tváře.
Blbost to byla, špitla. Psala jsem z nudy v letadle.
Milý neznámý, toužím poznat člověka, se kterým lze mlčet. Ne proto, že není co říct, ale protože slova nejsou potřeba. Už mě unavuje všechno vysvětlovat. Chci někoho, kdo pochopí můj knihovní regál jediným pohledem. Chci, aby někdo…
Dost, zarazila ho Tereza.
Tam je konec, pověděl. Chci, aby někdo… už nic. Nedopsala jste.
Nevěděla jsem, co dopsat dál.
Už to vím, řekl Radek. Protože bych napsal totéž. Jen bych knihy vyměnil za stromy.
Tereza se na něj podívala. Na opálený pás přes nos. Na ruce od hlíny. Na klidné oči bez roztěkanosti.
Víte o mé mamince v Kroměříži, řekla.
Fotka v rámečku. Hezká paní. Máte její rysy.
Víte, co dělám.
Glosy o zeleni na sídlištích. Já jsem zahradní architekt. Zaujalo mě to profesně a pak už nejen profesně.
Víte, že žiju sama.
Vím, že sem letíte jen s jedněmi šaty. Vím, že na čtyři dny berete pět knih. Vím, že fotku maminky vezete v kufru, ne v telefonu, protože ji chcete mít opravdovou, ne na displeji. Vím, že pořád píšete rukou, i když pracujete na počítači. A vím, že jste napsala dopis neznámému muži, který neexistuje.
Tereza mlčela.
Já, pokračoval Radek, kreslím stromy do zápisníku, před dvěma lety jsem se rozvedl a na balkoně pěstuju přes sto květin, protože neumím mluvit s lidmi tak, aby zůstali. Už to víte.
Vím.
Tak jsme oba přečetli cizí životy přes cizí věci. A setkali jsme se, když už o sobě téměř všechno víme. Jako bychom přeskočili první schůzky a byli už na třetí.
Tereza se zasmála. Krátce, nečekaně i pro sebe. Radek se usmál také tentokrát o něco víc.
Znám vás víc, než jsem chtěl, řekl. Vy mě taky. Není to fér. Nebo je to nejpoctivější seznámení mého života.
Protože jsme si nevybírali, co druhý vidí?
Přesně tak. Zavazadlo je otisk života. Člověk ho nebalí, aby někoho ohromil. Dá tam prostě to nutné. A podle toho je vidět, kdo doopravdy je.
Tereza se podívala na dva kufry vedle sebe. Šedé, stejné, se škrábanci na levém rohu.
Nechcete se projít? navrhl Radek. Tady za rohem je botanická zahrada. Jedu kvůli tomu tulipánovníku.
Vím, usmála se Tereza. Poslední deníkový zápis.
Přikývl. Dopil kávu. Vstal.
Necháme kufry tady? Tereza ukázala na židle.
Ať si spolu popovídají.
Vyšli ven. Déšť ustal už ráno a promenáda se leskla čistotou. Topoly stály klidně, ani lístek se nenadmul, a Tereza si vzpomněla na zápis o lípě, na věrnost, na čekání.
Řekněte mi něco, co není v deníku, poprosila.
Mám strach z holubů, řekl vážně.
Z holubů?
V dětství mi jeden vletěl do okna a přistál mi na hlavě. Od té doby je obcházím obloukem.
Tereze zacukaly koutky. Radek se také pousmál.
A vy? Co není v kufru?
Povídám si nahlas s knihami. Když autor píše nesmysly, hádám se s ním.
Kdo vyhrává?
Obvykle autor. Ale nevzdávám se.
Procházeli se nábřežím a Tereza si uvědomovala, jak zvláštní pocit je kráčet vedle někoho, koho zná skrz jeho rukopis, pozorovat črty stromů, a teprve teď ho vidět naživo. Jako když si přečtete knihu a pak potkáte autora.
Psala jste, že už nevěříte, že najdete, připomněla zápis z Ostravy.
Pamatuju si.
Našla jste můj kufr.
A vy můj.
Chvíli mlčeli. Ale nebylo to ticho trapné, spíš to, o kterém Tereza kdysi napsala v onom dopise. Ticho, ve kterém je jasno.
Botanická zahrada začínala za rohem Tereza zahlédla kovanou bránu a koruny starých stromů nad střechami domů.
Tulipánovník je támhle, ukázal Radek. Vidíte? Kmen tlustý jako sloup. Má sto dvacet let. Přežil tři války a dvě revoluce.
A stále stojí.
A každý květen kvete.
Vytáhl z kapsy zápisník ne ten, co byl v kufru, ale menší, do kapsy. A tužku. Začal kreslit.
Tereza pozorovala, jak jeho ruka rychle, sebejistě klouže po papíru. Obrys kmene, větve, čára listu. Přivírání očí proti slunci přes větve.
Můžu se zeptat? optala se.
Zeptejte se.
Když jste našel ten můj dopis, co jste si pomyslel?
Nezvedl hlavu od kreslení.
Že chci vědět, jak končí.
Vždyť jsem přece říkala nevěděla jsem, co dopsat.
Teď už možná víte?
Tereza neodpověděla. Ale neuhla pohledem. Slunce proniklo korunami a na jejím obličeji hrály skvrny světla, jako pihy.
Strávili v zahradě tři hodiny. Procházeli cestičkami, zastavovali se u každého zajímavého kmene. Radek vykládal ne jako průvodce, ale jako někdo, kdo zná stromy po léta a představuje je návštěvě. Kreslil, Tereza mu vyprávěla o své práci: o panelácích, které by chtěla proměnit v zahrady, o odporu úředníků, o jednom dědečkovi, co vysetil dvacet tři jabloní podél chodníku a soudil se kvůli nim se správou domu.
Dvacet tři jabloní? Radek zvedl obočí.
Každé dal ženské jméno. Prý jsou mu bližší než sousedi.
Chápu ho. Radek se zasmál. Můj fíkus na balkoně se jmenuje Bohuš. Má pět let. Jediný, co přežil stěhování po rozvodu.
Bohuš?
Vypadá jako Bohuš. Je vážný, trochu křivý, ale odolný.
Tereza se zasmála. Došlo jí, že za celý rok v Praze si s nikým tak rozvolněně nepovídala. Bez přetvářky, bez pocitu, že musí být chytřejší nebo zajímavější. Prostě dva lidé si povídají o stromech se jmény.
Seděli na lavičce pod tulipánovníkem. Mezi nimi půl metru. Nikdo se nepřisunul blíž.
Zítra máte konferenci, řekl Radek.
Ano. Můj příspěvek je v poledne.
O čem?
O tom, jak zelené zóny ovlivňují psychickou pohodu obyvatel. Nudné téma.
Pro někoho. Ale pro mě ne.
Tereza na něj pohlédla.
Dal byste si říct?
Přijít na konferenci?
Na nudnou konferenci o stromech?
Chodím celý život na nudné akce o stromech. Je to moje práce.
Oba se najednou zasmáli. Bylo to jako zápis v deníku. Pravdivé. Nepředstírané.
Cestu zpět šli pomalu. Radek vyprávěl o Hradci o tom, jak mu balkon zarostl džunglí, jak sousedka chodí jednou týdně zalévat kvůli jeho práci, a pak s ním pije kávu. O tom, že po rozvodu dva měsíce nevycházel ven, a pak koupil jízdenku do Olomouce jen proto, že našel výhodný spoj.
A začal jste kreslit?
Kreslil jsem vždycky. Ale v Olomouci jsem začal psát. Slova mi najednou chyběla.
Tereza rozuměla tomu pocitu. Když už nestačí čáry, když je třeba se vypsat, i kdyby jen na papír.
U kavárny U Louky zastavili. Kufry stály, kde je nechali. Dva šedé sourozence. Radek vzal svůj, Tereza ten svůj. Konečně ty správné.
***
Večer seděla Tereza v pokoji s hrnkem studeného čaje. Kufr stál u stěny její, konečně její: s knihami, blokem a šaty na přednášku. Otevřela jej, zkontrolovala vše na svém místě. Notebook. Nabíječka. Maminka v rámečku. Pět knih. Blok s poznámkami. Chyběl jen jeden list.
Na židli vedle kufru ležel obrázek.
Radek jí ho dal těsně před rozloučením. List ze zápisníku, pečlivě vytržený. Na něm strom. Ne tulipánovník. Ani baobab. Něco neznámého, rozrostlá koruna a tlusté kořeny se rozbíhaly do stran jako paprsky.
Co to je? zeptala se.
Strom pro město bez zeleně, odpověděl Radek. Vymyslel jsem si ho. Ještě neexistuje, ale vy se zabýváte urbanistikou. Můžete ho zasadit.
A odešel. Neohlédl se. Ale Tereza si všimla, jak zpomalil u rohu, jako by se chtěl otočit, ale pak si to rozmyslel.
Stála s obrázkem a přemýšlela, že člověk, se kterým lze mlčet, je asi ten, se kterým je ticho víc než slova. A že ten člověk právě zabočil za roh. S jejím dopisem v kapse.
Vzala mobil.
Děkuju za strom. Zasadím ho.
Odpověď dorazila za minutu.
Myslím to vážně. Když navrhnu projekt pro nějaký dům mrknete na něj vědecky?
Ano.
Potom budu potřebovat vaši pražskou adresu. Schémata posílám po staru na papíře.
Tereza se usmála. Napsala adresu. Odeslala. Připsala:
Ale opatrně poštovní schránka je malá. Na větší plán budete muset přijet osobně.
Odpověď přišla hned:
Budu s tím počítat.
Odložila telefon. Za zdí někdo pustil televizi a tlumené hlasy se linuly příčkou. Obyčejný večer. Obyčejný hotel. Ale něco se změnilo Tereza nevěděla přesně co, dokud si neuvědomila: usmívá se, jen tak. Bez důvodu. Nebo naopak s důvodem. Ale takovým, že mamince by ho nevysvětlila. Popletli mi kufr a potkala jsem někoho. To zní jako začátek špatného filmu.
Pak otevřela kufr a vytáhla z boční kapsy čistý papír a pero. Tu samou kapsu s nedokončeným dopisem, který teď putuje s Radkem. On jí ho nevrátil. A ona ho nežádala.
Tereza si sedla ke stolu. Položila papír. Psala:
Milý neznámý, toužím poznat člověka, s kterým lze mlčet. Ne proto, že není co říct, ale protože slova nejsou třeba. Už mě unavuje hlavně vysvětlovat, kdo jsem. Chci někoho, komu je jasné, když se podívá na moji knihovnu. Chci, aby někdo
Zastavila se. Podívala na kresbu stromu, připevněnou ke stěně.
A dopsala jediné slovo.
Radek.
Papír složila a dala zase do kufru. Do stejné kapsy. Jako by se kruh uzavřel.
Za oknem šuměla řeka. Březnové Brno vonělo mokrou zeminou a jarem, které teprve mělo začít, ale už slibovalo. Déšť ustal přes den a mezi mraky a vodní hladinu se vtěsnal úzký růžový pruh soumraku.
Tereza zhasla světlo. Zítra ji čeká přednáška. Bude stát před sálem ve svých šatech, které dva dny strávily v cizím kufru, a vyprávět o zeleni. A ve třetí řadě možná sedí člověk, který kreslí stromy pro města bez zeleně.
Pozítří procházka. Slíbil, že ukáže cypřišovou alej na okraji města. Prý se cypřiše proplétají tak hustě, že tvoří zelený tunel. Bude se vám líbit jako vědkyni, ale i prostě tak.
A pak zpátky do Prahy. A do Hradce. Dva různé světy, ale teď je mezi nimi papírový náčrt, doručený poštou. A adresa napsaná v chatu. A dokončený dopis.
Kufr stál u stěny. Šedý, s odřeninou na levém rohu. Úplně stejný jako včera. Ale všechno okolo něj už bylo jiné.
Zavazadlo se našlo.
