Zrada vlastních dětí
Dáša opět obdivně hledí na bratra a sestru. Jsou tak krásní! Vysocí, tmavovlasí, modrooké oči. Zase jsou oceněni opět vyhráli v soutěži. Dáša vstává, aby k nim byla první. Kulhá na pravou nohu, spěchá k nim. Upletla bráškovi a sestře dva zajíčky jeden v sukýnce, druhý v kostkovaných kalhotách. Chtěla jim je dát jako dárek. Nemotorná, silná, řídké vlasy jen tak spletené, na rtech bezelstný úsměv. Kristýna s Markem dělají, že ji nevidí. Protlouká se davem co může.
Prosím, pusťte mě, to je můj bratr a sestra! Pusťte! volá Dáša vesele.
Kristý, tam nějaká tlustá holka křičí, že je vaše sestra. To je fakt pravda? zeptá se Kristýny její nejlepší kamarádka, blonďatá Lenka.
Kristýna se nepatrně otočí a zahlédne Dášu.
Blázen! Co sem leze. Máma jí to nařídila, to je ostuda! pomyslí si posměšně.
Nahlas však řekne: Samozřejmě, že ne. Mám jenom jednoho bratra, Marka.
No, to jsem si myslela. Chtěla se k vám přichomýtnout, hrozná ostuda! Ještě vám vnucuje nějaké hračky, směje se Lenka.
Asi jsme tu slavné, máme fanynku. Vem si od ní ty hračky a doběhni nás. My s Markem už jdeme! pošle vzdušný polibek Kristýna, chytne bratra za ruku a táhne ho pryč z davu.
Lenka vezme od Dáši zajíčky a slíbí, že je předá.
Dobře! Tak já vás budu doma čekat. Upeču vám koláče! volá za nimi Dáša a kulhavě odchází stranou.
Lenka podá Kristýně hračky: Hele, dala ti to. Prý bude doma, peče prý koláče. Sama je jak koláč. Kristý, fakt není vaše? Co se k vám pořád cpe?
Ne! Vůbec ji neznám! Takových se na nás lepí spousta, chtějí být blízko slávy. Pojď, hodí Kristýna zajíčky do koše a s Markem a Lenkou kráčí na slavnostní vyhlášení.
Lhala. Dáša byla skutečně její sestra. Nevlastní. Matka Kristýny a Marka, Irena Nováková, si ji vzala k sobě, když zemřela dávná příbuzná. Celá rodina jela z dovolené, nehoda a… zůstala jediná Dáša. Malá, zraněná.
Irena Nováková byla dálná příbuzná pátá voda po čaji, příjmení měly odlišné. Bližší rodina Dášu odmítla. Ale Irena ji přijala, i když doma bylo kvůli tomu mnoho hysterie od muže i dětí. Sotva se dověděli, že budou mít sestru, začali křičet na celé kolo. Kristýna a Marek byli rozmazlení, rodiče jim téměř vše dovolili.
Mami, neber ji! Je tlustá, kulhá, hloupá. Je s ní ostuda i chodit!
Děti, je mi jí líto. Je úplně sama. Vedeme si psy a kočky, tohle je živý človíček. V domě je dost místa, přesvědčuje je Irena Nováková.
Dohodli se až s odporem. Jenže hlavní peníze měla doma ona ředitelka obchodu. Otec byl jejím zástupcem, moc se nenamáhal, využíval různých avantýr. Pokud o tom Irena věděla, mlčela Leonid byl hezký a děti šly po něm.
Dáša rostla. Malá, baculatá, s dolíčky ve tvářích, světlé vlasy a zvláštní oči jako by modré, ale téměř průhledné.
Má je jak mléko se savem. Tlustoprdelek, smála se Kristýna.
Byla milá jako bochánek, velmi dobrosrdečná. Jenže hrát musela vždy sama. Bratr a sestra ji ke svým hrám nebrali, spíš na ni všechno svalovali. Marek rozbil drahou vázu svedl to na Dášu. Kristýna roztrhla mámin elegantní svetřík opět na Dášu.
Ta nikdy neodporovala. Jen kývla hlavou a omluvila se. Věděla, kde je vina, ale nechtěla, aby bratra nebo sestru někdo huboval protože jsou tak krásní!
Irena Nováková ji také moc nekárala, spíš otec propadal hněvu.
Proč jsi ji brala? Dělá nám ostudu! Neumí ani chodit rovně, váží jak slůně. Děti máme krásné, a ty nám sem přitáhla… Co s ní bude, až vyroste?
Dáša poslouchala za dveřmi, pak šla před zrcadlo. Ráda se neměla. Přála si být jako Kristýna a Marek, ale…
Ve škole ji dali na jinou. Dvojčata si vydupala, že budou chodit za školu i s horšími známkami, když bude s nimi. Irena Nováková se musela podvolit, protože cokoliv mezi vlastními a nevlastní sestrou budovala, to bylo téměř zbořeno… a nevěděla, co s tím.
Čas plynul. Marek a Kristýna odjeli studovat. Dáša požádala mámu, jestli může zůstat doma.
Ale proč, Dášičko? Můžeš být čímkoli, zaplatím ti vše! Chceš být návrhářkou, překladatelkou?
Dáša, jako koťátko, se otře o mámino tvář a obejme ji. Matka cítí klid. Její vlastní děti matku sotva někdy líbnou. S Dášou je nepochopitelně hlubší vřelost.
Vždy ji po návratu z práce vítala. Když se Irena vracela i pozdě večer, Dáša stála na dvoře, dokonce i v zimě. Nebo seděla v předsíni na stoličce. Manžel i děti byli zabraní do svých věcí, mnohdy ani nepozdravili. Když na to Irena upozornila, rozčilila se Kristýna:
Mami, jsme zaneprázdněné! A ta hlupačka tě vítá, protože nemá co dělat! Na nic nemyslí!
Dáša vzhlédla průhlednýma očima a tiše prosila:
Mami, mohu léčit zvířata? Psíky, kočky, křečky… Chci být veterinářkou. U nás se dá vystudovat.
To dávalo smysl Dáša neustále domů nosila zvířata, kočky i psy, ošetřovala je, hledala jim nové domovy. Jeden velký, chlupatý pejsek u nich zůstal. Kristýna chtěla psa s rodokmenem, ale Irena se postavila za Dášu.
Tak žily. Brzy musela Irena kvůli zdraví zůstat doma. Manžel rychle přeběhl k její přítelkyni, majitelce kadeřnictví, když uviděl, že přísun peněz se krátí.
Děti jezdily jen když potřebovaly peníze. Skrze její úspory. S Dášu zůstává doma jedině ona, vaří jí dobroty, masíruje ji, bylinky vaří. Večer spolu sedí pod jabloní a pijí čaj. To jsou dny, kdy je Dáša šťastná.
Kristýna i Marek si udělali vlastní rodiny. Máma jim na byt přispěla. Ale pak přišel zvrat. Marek přijíždí v noci, téměř v slzách. Má obrovské dluhy.
Kde na to vzít, synku? U táty jsi byl? Nemá? I kdybych dala vše, nestačí to, třese se Irena Nováková.
Pak už nejsem tvůj syn, usměje se Marek ironicky.
Co to povídáš? objímá ho zoufalá matka.
Řešení má prodat dům. Sečtou-li vše, bude to stačit.
Ale synku… A co my s Dášou? Kam půjdeme?
Kam půjde ta trapná tlustá, je mi jedno. Ať se živí sama. Dost jste ji živili. Ty pojď ke mně! Liduška bude ráda! usměje se Marek.
Liduška, jeho žena, o tom ale matka pochybuje. Ale hádat se nechce. Syn je hlavní! Dává jedinou podmínku Dáša s ní pojede. Marek neochotně souhlasí. Ale Dáša pak přijde k mámě:
Mami Jeď sama. Já… já půjdu k jednomu člověku. Už dlouho mě zve. Určitě budu v pořádku, neboj se!
A kdo to je? Musím ho poznat! Proč ses mi nesvěřila, Dášičko?
Později. Určitě poznáš. Neboj se, mami! objímá ji Dáša.
Marek je spokojený, že nebude muset Kristýně přemýšlet, jak se Dášy zbavit.
Jenže Dášina slova nebyla pravda. Neměla nikoho. Poznala jemně, že tam o její přítomnost nestojí maminku by jen zbytečně trápila ještě víc. Tak moc ji milovala.
Sehnala si skromný pokojíček přes inzerát v rodinném domku starého pána, dědy Prokopa. Sám už nezvládal, tak sháněl podnájemnici. Paralelně měl kolem domu slepice, kozy, prasátka. Dáša byla veterinářka, což dědu Prokopa velmi potěšilo až ji chtěl za podnájem nechat bydlet zdarma. Dáša ale trvala na placení, děda jí stejně čas od času něco vrátil zpět.
Dášeně se začalo dařit. Práci měla, domov taky. Lidé ji měli rádi a zvířata ji zbožňovala. Nikdo se u ní nebál, vždy měla pro každého zvířecího pacienta vlídné slovo, po zákroku dala pamlsek ze svých peněz.
Tak, Šarik, neboj se! Tohle máš od Dáši. Kapky do ouška dostal, kdykoliv volejte! povzbuzovala majitele.
Panenko, v nemocnici nás tak mile nepřivítají! Zlatá holka! kroutila nadšeně hlavou paní Anna, majitelka krásného kocoura.
Dáša rozkvétala. Jen srdíčko cítilo tesknotu co maminka? Často volala. Poslední měsíce však telefon zvedal Marek, odsekl: Matka odpočívá.
Nevím, už je půl roku neviděla, posteskne si Dáša dědovi Prokopovi u večerního čaje.
A proč nepojedeš? Vezmu tě, mám přece Žigulíka, starý, ale jezdí! A já mám řidičák. navrhne děda Prokop.
Dáša se zaraduje. Marekův adres zná, jedou tedy spolu. Dlouho zvoní, až dveře otevře vysoká, světlovlasá žena v krátkém županu, zívajíc.
Kdo jste? Něco prodáváte? My nic nepotřebujeme! zabouchává dveře.
Vy jste Lída? Markova žena? tipuje Dáša.
Anooo, protáhne Lída.
A vy jste?
Jsem Dáša, jeho sestra! snaží se vejít, ale Lída ji zatarasí.
A co tu chcete? Já jdu za kosmetičkou, nemám čas, odsekne.
Jen rychle. To je děda Prokop. Chci za maminkou, jen se uvidím, pak odcházíme.
Není tu. Marek ji odvezl do domova. Je nemocná. On je v práci, já mám své. Kam ji vezl? Nevím, nikdy jsem tam nebyla. Moment, zavolám. Haló, Marku? Je tu ta vaše. S nějakým dědkem. Chce adresu. Dobře. Tak napíšu. A už k nám nechoďte! vyšlehla Lída, jako závan drahého parfému.
Dáša neslyší. Vezme papírek a s dědou utíkají ze schodů.
Proč mi to neřekli? Copak jsem nemohla něco vymyslet…, šeptá Dáša.
Kde jsme to? Mamku bys mohla k nám! Mám volný pokoj! Museli to říct! Co je to za jednání! zlobí se děda Prokop.
Dorazí do zařízení. Skutečně, ta maličká, vyhublá stařenka s vpadlýma očima je její matka ta, co byla dřív vysoká, statná, vždy aktivní. Nyní leží bezmocně na polštáři a zírá do stropu.
Mami! To jsem já, Dáša! Odpusť, že jsem dlouho nebyla. Nic mi neodpusť, jen teď jedeme domů! Děda má slepice, budu ti dělat míchaná vajíčka, kozí mléko… Hned se uzdravíš! Mami, mluv se mnou! Já tě mám strašně ráda!
Domluví se a mohou matku odvést podle dokumentů je Dáša dcera. Prokop slíbil, že bude volat svému kamarádovi generálovi, když by je nepropustili, neboť Marek si přál, aby matka zůstala v zařízení navždy.
Irena Nováková se postavila na nohy desátý den. Došla k oknu. Na dvoře se klidně prochází prasnice Fanynka, kohout zpívá, voní tráva a čerstvé mléko. A koláče Dáša peče. Vběhne do pokoje, stále se belhavě pohybuje, ale spatří mámu. Ta stojí a pláče. Dáša ji neohrabaně obejme a pořád se omlouvá, že nepřijela, že budou muset žít spolu, a ne s Markem a Kristýnou.
Irena ji tiše tiskne k sobě. Jakoby opět viděla malé, směšné dítě. Ne vlastní krví, ale nejlaskavějšího a nejpečlivějšího člověka, které ve stáří s ní zůstalo. Na rozdíl od krásných a úspěšných dětí
Neboj, Dášičko. Teď už všechno bude dobré. Nic se neděje, šeptá Irena Nováková.
Tak co, holky, půjdeme si dát čaj?” vběhne děda Prokop.
Všichni se rozesmějí, chytí za ruce a jdou do kuchyně vstříc novému životuDáša pomůže mámě do zahrady. Tráva studí bosé nohy, na obloze září jarní slunce. Děda Prokop postaví na stůl konvičku s čajem a starý hrnek s voňavým kozím mlékem.
Chutná ti? zvedne Irena pohled.
Dáša se jen usměje: Jako doma.
Zůstávají sedět vedle sebe ruce položené na stole, v tichu, které nebolí. Kolem nich se sbíhají slepice, pes spokojeně dříme. Kočka vrní u máminých nohou.
Tam, mezi květinami a smíchem, Irena už ví, že spadla zpátky do světa, kde domov neurčuje krása, krev ani peníze ale to, komu na vás opravdu záleží. Dáša ji drží za dlaň, nedbá na kulhání ani na vlastní slzy štěstí. Víc už netouží být někým jiným. Je konečně přijímaná, taková, jaká je.
Na prahu chalupy postává děda Prokop se slepým králíkem v náručí: Potřebovali bychom tvojí péči, paní doktorko! mrkne na Dášu.
Dáša políbí matku do vlasů a rozběhne se za svými zvířaty, za novými dny. Ví, že opravdová rodina není ta, která se pyšní na pódiích, ale ta, která s vámi utírá stůl, když dozněl smích.
A kolem už kvetou jabloně. A někde hluboko v srdci narostl klid, pevnější než všechny kruté pohledy. Koláče voní, maminka se usmívá a Dáša došla domů.
