Zrada pod maskou přátelství
Letos se zima v Praze opravdu předvedla: sněhu bylo tolik, že dvory i ulice připomínaly pohádkové krajiny. Jemné bílé vločky se líně snášely vzduchem, pokrývaly střechy domů i chodníky, mráz svěžestí až bral dech.
V bytě Martiny a Ondřeje ale panovala úplně jiná atmosféra útulná a klidná. Za širokým oknem se odvíjela ledová pohádka, ale uvnitř, chráněni před zimou, seděli manželé zabalení v měkké dece na rozkládací sedačce. Tlumené světlo stolní lampy přes den zvyšovalo pocit domova, pohánělo pryč ticho zimy a vytvářelo ostrov tepla.
Na obrazovce běžel další díl nudné rodinné komedie, kterou sledovali spíš ze zvyku. Martina nevnímala děj, pohledem často utíkala úplně jinam, na rtech jí pohrával jemný úsměv. Ondřej seděl vedle ní, s hlavou opřenou o opěrku a očima sledoval proudící sněhové vločky venku; to ticho a obraz za oknem měl mnohem raději.
Pohodu nečekaně přerušil melodický tón Ondřejovi zvonil mobil. Neochotně jej vytáhl z kapsy, podíval se na displej a hlasitě si povzdechl:
Zase Dušan, utrousil směrem k Martině. Už mi volá potřetí za večer.
Martina mrkla jeho směrem, aniž by odtrhla pohled od televize.
Tipuji, že nás zase zve k sobě na chalupu. Pořád chce, abychom přijeli. Pořídil ji teprve nedávno, strašně to chce slavit. A nechce slyšet ne.
Ondřej s tichým výdechem přijmul hovor.
Ahoj Dušane, pozdravil s mírným přetvářeným nadšením.
Ondro! Tak kdy už přijedete? Mám všechno přichystané: saunu roztopenou, stůl prostřený, parta se schází. Vem Martinu a přijeďte, potřebujete si taky trochu užít! drmolil kamarád nadšeně.
Ondřej mrknul na Martinu. Ta sotva znatelně zavrtěla hlavou nepotřebovalo slova, aby mu bylo jasné, že o žádné divoké oslavy nestojí. Oba toužili po tichém, komorním víkendu, nikoliv po hlučných večírcích a cizím rozjásaném davu.
Chvíli přemýšlel, pak v hlavě rychle vznikl plán, jak se z této situace vykroutit.
Poslouchej, pronesl tiše, mám špatnou zprávu Martina odjela na pár dní k mamince. Nechci jet sám a nechat ji doma řešit řeči cizích o tom, kde jsem. Určitě se někdy domluvíme, ale teď nebude vhodná doba. Snad příště, jo?
Chvilku bylo na druhém konci ticho.
Jak že odjela? podivil se Dušan. A kdy se vrátí?
Zítra pozdě večer, vymýšlel Ondřej dál s lehkým povzdechem. Byli jsme domluvení na společný víkend. Měli jsme jít do kina, na procházku po Letné, třeba i na kluziště se zajít podívat Ale prostě to letos neklaplo, nedá se nic dělat.
Dušan zalovil pro odpověď až příliš déle, neklid v jeho hlase byl zřetelný:
No tak aspoň dej vědět, až se vrátí! Rád vás oba uvidím!
Určitě, ozvu se. Třeba další víkend, pokud se něco nezmění.
S úlevou hovor rychle ukončil a položil mobil na stolek. Na tváři se mu usadil ulehčený úsměv.
Tak jsem to zase ukecal, zamumlal směrem k Martině. On je fakt neústupný. Já mu jasně dal najevo, že o nějakou jeho oslavu vůbec nestojím! Ani náhodou se mi nechce koukat na opilé obličeje a poslouchat jeho pubertální průpovídky. Raději se schováme tady, v našem klidu.
Objal Martinu, najednou cítil, že napětí posledních minut ztrácí sílu. V bytě zůstalo jen teplo, něha a lehké šustění stopovaného filmu, zatímco vločky venku kreslily na okno nové a nové vzory.
Martina se přitulila k Ondřejovi, vnímala jeho klidný dech i bezpečí, které z něj sálalo. V koutě tiše tikaly hodiny, v šálku chladl čerstvý čaj.
Taky mě to takhle baví nejvíc, zašeptala, dívajíc se mu klidně do očí. Nic víc k dokonalému večeru nepotřebuju. Jen film a pak rovnou do postele.
Ondřej se usmál a objal ji pevněji. Už si představoval, jak večer zhasnou světlo, schovají se pod dekou a budou usínat s šuměním venkovního větru a metelice za oknem. Jenže tyhle představy rozbil další zvonek. A nejhorší bylo, že zase volal Dušan.
Ondřej se zamračil, rychle pohlédl na displej a neochotně zvedl hovor.
No co je, Dušane? spustil podrážděně.
Ondro Já jsem teď v klubu Crystal. Ještě před saunou jsme si skočili s klukama na skleničku A víš koho jsem tu potkal? Martinu a s nějakým chlapem! Pili spolu, objímala ho, nic jí nebylo trapné! A ty tu doma, v domnění, že je u mamky! Takže tě pěkně vypekla, kamaráde
Ondřej ztuhl. Čekal nějaký další nátlak, ale rozhodně ne tohle. Pomalu se podíval na Martinu vedle sebe vypadala stejně překvapeně jako on.
Co? To nemyslíš vážně vysypal ze sebe. Nebylo to nějaké omyl? Vím přesně, kde Martina je!
Jsem si jistý, trval na svém Dušan. Zpila se, směje se, visí na něm Vůbec jí nevadí, že mě vidí. Chceš ji slyšet? Dám ti ji k telefonu.
Ondřej přivřel na vteřinu oči, prohrábl si vlasy. V hlavě mu křičelo tisíc otázek a žádná odpověď.
Dej mi ji, procedil a zapnul hlasitý odposlech.
V telefonu to hučelo hlukem hudby, zněl smích, slova byla zmatečná. A pak v tom všem zazněl ženský hlas neuvěřitelně podobný Martině.
Haló? Kdo je tam? ozvalo se, podrážděně, roztržitě.
Ondřej polkl nasucho, pohlédl na Martinu vedle sebe. Seděla v šoku, oči měla dokořán.
Martino? řekl klidně, co jen to šlo. Tady Ondřej. Co to má znamenat?
V odpovědi krátký smích, pak hlas, v němž bylo opilecké vzdorování:
Ježiši Ondro, nech už mě! Chci si užít, mám toho dost, tvůj život je nuda! Budu se bavit kdy se mi zachce!
Martina okamžitě vyskočila na nohy, v očích strach a hněv, s rukou na hrudi zašeptala:
Co je to za nesmysl? Vždyť ten hlas ale JÁ jsem doma! A jak ta ženská zná moje jméno? Kdo to je?
Kde jsi? zamumlal Ondřej do telefonu.
To tě nemusí zajímat, prskla hlas v telefonu posměšně. A nemusím ti nic vysvětlovat!
Hned v pozadí nový záchvat smíchu, sklenky cinkly. Do hovoru vstoupil znovu Dušan:
Slyšels to? Říkal jsem ti to
Ondřej ho rázně přerušil, v hlase mu zněla zloba, nejistota a v koutku duše i podmračená bezmoc.
Zítra si to vyjasníme. Už mi nevolej, zavrčel a zavěsil. Telefon odhodil stranou a zíral do stropu. Kdyby Martina neseděla s ním možná by té show i uvěřil!
Martina se sesunula zpět na gauč, zaražená a bezradná.
Vždyť ten hlas byl téměř stejný. Ale co je nejdůležitější: někdo věděl dost na to, aby sehrál tuhle frašku. Někdo mě chtěl záměrně dostat do maléru.
Nemám tušení, povzdechl si Ondřej a zíral na zhaslou lampu. Ten hlas, smích, celá intonace Už jen kvůli tomu je to divné. Něco tady nesedí. Ten, kdo tohle vymyslel, to rozhodně nehrál poprvé.
A Dušan byl tak přesvědčený, zavrtěla Martina hlavou. Představ si, že kdybych tu nebyla Ty bys doopravdy věřil, že jsem v nočním klubu s cizím?
Ondřej k ní vztáhl ruku a jemně ji obejmul.
Vždycky bych se aspoň podíval na všechny možné verze. Znám tě, vím, že bys mi to neudělala. I kdybych musel táhnout do toho nočního klubu a podívat se na kamerový záznam. Neboj se, přijdu věcem na kloub.
Martina se přitiskla ještě blíž, cítila, jak ji jeho slova uklidňují a vnitřní chlad mizí v teple, jež plynulo od jeho paží. Pomalu dýchala.
To jasné, to nebyla já. Ale kdo byl ochoten udělat tohle? Proč?
Ondřej pokrčil rameny, v jeho očích už ale nebyla nejistota jen rozhodnost vyřešit tuhle podivnou situaci a ochránit své manželství.
*************************
Další den dopoledne seděla Martina u kuchyňského stolu, usrkávala čaj a kontrolovala e-maily do práce. Mobil se znovu rozezněl a na displeji svítilo Dušanovo jméno. Věnovala si chvilku na uklidnění, pak hovor přijala.
Ahoj, začal Dušan obezřetně, v hlase měl opatrnost, která ho jinak nikdy nezdobila. Mluvila jsi s Ondrou po tom včerejšku?
Martina sevřela telefon v ruce a po krátkém zaváhání odpověděla, abych využila příležitosti zjistit celou pravdu:
Mluvili jsme spolu. Docela jsme se pohádali. Podezíral mě, nechtěl věřit, že mluvím pravdu. Prý jsem vrtkavá a lžu.
Na druhé straně bylo chvilku ticho a pak se v Dušanově hlase objevila podivná spokojenost:
Vážně Já ti říkal, že si tě Ondra dost neváží. Nikdy tě pořádně nepoznal.
Martina v sobě na vteřinu ucítila vztek, ale donutila se mluvit klidně:
Co tím myslíš?
Dušan šeptal tak potichu, až to působilo trapně intimně:
Že si zasloužíš víc. Martino, chtěl jsem ti už dávno říct Mám tě rád. Opravdu rád. Udělal bych pro tebe vše. Kdybys od Ondry odešla, budu tu vždy pro tebe.
Martina málem pustila telefon z ruky. Myšlenky jí vířily hlavou jak dlouho tohle Dušan připravoval? Udělal to všechno jen proto, aby je rozeštval?
Nadechla se hluboce a odpověděla klidně, ale s důrazem:
To je nečekané a upřímně dost nevhodné. Já Ondřeje miluju a my si problém vyřešíme sami.
Promiň, jestli jsem něco přehnal Jen jsem chtěl, abys věděla, že máš na koho se obrátit. Ondřej tě nepochopí. Myslím, že už dávno plánuje tě nechat. Hledá důvod, proč tě opustit! Tak chci jen, abys byla v bezpečí.
Martina stiskla mobil až jí zbělaly prsty. Chladný, jasný hlas:
Poslyš, byla jsem včera večer doma. Nehádali jsme se. Vím, co jsi udělal. Stačilo mi jen poznat, co sleduješ. Už to chápu.
V telefonu se rozhostilo ticho. Martina čekala, v klidu, s vědomím, že teď rozhodně mluví naplno.
Nakonec Dušan prudce vydechl:
Ano, všechno jsem to naplánoval! Protože tě opravdu miluju, Martino! Jen jsem chtěl, aby sis všimla, že Ondřej není pro tebe, že jsi pro něj zbytečná. Nikdo tě nebude milovat jako já!
Martina zavřela oči, zhluboka dýchala. Její odpověď byla jasná a rázná:
S tebou bych nebyla nikdy. Zklamal jsi mě, zradil důvěru. Pro iluzi, že tě budu chtít, bys strčil mezi mě a Ondru klidně celý svět. Sbohem, Dušane. Už mi nikdy nevolej. A Ondřej si tenhle rozhovor jistě rád poslechne.
Zavěsila a odložila mobil na stůl. Ruce se jí lehce třásly, ale nadechla se zhluboka. Venku stále tiše padal sníh.
Do kuchyně vstoupil Ondřej. Okamžitě poznal její výraz a zůstal ve dveřích.
Tak co?
Martina se k němu otočila s ironickým úsměvem:
Vše se vyjasnilo. Přiznal, že to celé sehrál. Chtěl, abychom se rozešli kvůli němu. Nabízel mi lásku, svět, ba i hory dukátů. Je to ubohé
Ondřej si sedl vedle ní, objal ji a sevřel její dlaň.
Takže nikdy nebyl pravý kamarád, řekl tiše. Zapomeň na něj, nestojí to za starostí. Co si budeme povídat, už dávno jsem tušil, že toho v sobě nese víc, než kolik dává najevo.
Hlavně že teď víme, komu můžeme věřit, přikývla Martina a opřela se o něj s lehkým povzdechem.
Zavřela oči, vdechovala důvěrně známou vůni domova, vůni dřeva, čaje a jeho košile.
Víš, pousmála se, v očích se jí zaleskla jiskra, aspoň už nemusíme chodit na jeho večírky a předstírat přátelství. Pořád máme výmluvu někdo nepříjemný tam je.
Ondřej se rozesmál, poprvé za hodiny bez starostí.
Přesně tak. Budeme si pouštět filmy a pít čaj sami doma.
A nikam nevycházet, usmála se ona a ukryla se ještě víc do deky, jako by se schovávala před celým světem.
To je ideální plán, přitakal Ondřej, objal ji a přitiskl ji k sobě.
Tak, zatímco venku tančily vločky a domácnost tiše dýchala teplem lampy a bezpečím svého rytmu, jejich malý svět se znovu zacelil bez lží, bez ztracených přátel a intrik. Jen oni, žijící v důvěře, jistotě a naději, že další dny budou stejně klidné a bezpečné.
*************************
Dušan seděl sám v kuchyni, konečky prstů obtočené kolem prázdného hrnku čaje. Nemohl si vzpomenout, kdy ho naposledy dopil hlavu měl plnou kousavých myšlenek: Už mi nikdy nevolej.
Ale místo lítosti narůstal v jeho hrudi jen vztek, tíha, co tlačila na hrudník a dusila dech.
Proč to nevyšlo?! vykřikl najednou, švihem ruky smetl ze stolu drobky od cukroví.
Viděl znovu večer v klubu Crystal, Marii, dívku z kavárny, co ji před časem přemluvil k této roli. Byla si Martině nápadně podobná, přízvuk i smích dokázala napodobit skvěle.
Vzpomněl si, jak Marii instruoval, co má říct, jak má napodobit opilou, nevěrnou Martinu a z jejího konání měl až železné uspokojení věřil, že teď Martina pochopí, že Ondřej je pro ni chladný, zatímco ON by ji nosil na rukou
Místo toho ho teď pálil jen vztek a pocit ztráty nejen Martiny, ale i Ondřeje, kterého teď definitivně odepsal.
Svěšeně došel k oknu, za kterým dál sněžilo. Svět tam venku vypadal nedotčený, nevinný.
Proč všechno dostávají oni? Proč mám vždycky smůlu? Jsem pro ni lepší! zašeptal si.
Pohlédl na stůl, uviděl papír popsaný slovy, co Marii včera diktoval. Bezmyšlenkovitě ho roztrhl a hodil do odpadkového koše. Byl to plán, který nikdy nevyšel.
Za sklem dál sněžilo. Dušan zavřel oči a v představách viděl, jak spolu teď Martina a Ondřej sedí u filmu, smějí se, pijí čaj. Hřála je důvěra, klid a naděje; v jejich světě už nemohl nic změnit.
A zatímco venku sněžilo dál, v Dušanovi uvadal i ten poslední zbytek naděje a místo odpuštění v něm klíčilo chladné, umanuté přesvědčení:
Tohle mělo být moje. To všechno mělo být moje…
