Zima v tomto roce jako by se rozhodla ukázat všechnu svou nádheru: napadlo tolik sněhu, že dvory a ulice se mění v pohádkové scenérie. Měkké bílé vločky neustále krouží vzduchem, tiše dopadají na střechy domů a chodníky, zatímco mráz dodává okolí zvláštní svěžest a jasnost.
V bytě Elišky a Ondřeje panuje zcela jiná nálada teplá a pokojná. Za velkým oknem se odehrává bílé divadlo, ale uvnitř za pevně uzavřenými skly je útulno a klidno. Stolní lampa šíří měkké tlumené světlo, které vytváří kolem sebe kruh teplé záře a zahání zimní chlad.
Manželé se uvelebili na pohovce, zabalení do chlupaté deky. Na obrazovce televize běží další rodinná komedie bez hlubšího smyslu, prostě tak na odpočinek a smích. Eliška pozorně sleduje děj a občas se sotva znatelně usměje nad nějakou vlastní myšlenkou. Ondřej sedí vedle, uvolněně opřený o opěradlo, také sleduje film, ale jeho pozornost se občas stáčí k padajícímu sněhu za oknem. Ten pohled je opravdu úchvatný.
Příjemnou atmosféru naruší melodické zvonění ozve se Ondřejův telefon. Muž nereaguje hned, jako by nechtěl přerušit tento tichý společný okamžik, ale hovor se opakuje. S lehkým povzdechem vytáhne smartphone z kapsy, podívá se na displej a znovu si povzdechne.
Zase Marek volá, řekne, obraceje se k ženě. Už potřetí za večer.
Eliška lehce otočí hlavu jeho směrem, ale pohled neodtrhne od obrazovky.
Nejspíš zase zve na chalupu, odpoví klidně. Koupil si chalupu a chce to oslavit. Ten člověk prostě nechce slyšet slovo ne.
Ondřej přejede prstem po displeji a přijme hovor.
Ahoj, Marku, řekne, snaže se, aby hlas zněl živě.
Ondřeji! Kdy už přijedeš? hlas přítele doslova září nadšením. Říkal jsem přece, že oslavujeme koupi! Všechno je připravené: sauna vytopená, stůl prostřený, kluci se scházejí. Dost už toho doma posedávat, co? Přijeďte s Eliškou, bude sranda!
Ondřej na chvíli zmlkne a přemýšlí nad odpovědí. Pohledem se přikloní k Elišce, která v tu chvíli sotva znatelně zavrtí hlavou. Neřekne nic, ale on dokonale pochopí její němý signál: hlučné posezení, hlasitá hudba, nekonečné řeči a shon to všechno teď vůbec neodpovídá jejich plánům. Oba chtějí strávit víkend tiše ve svém vlastním útulném prostoru, kde nemusí nikam spěchat ani se nikomu omlouvat.
Ondřej chvíli zaváhá, než odpoví. V hlavě mu probleskne dobrý nápad, který hned využije.
Poslouchej, začne tiše, je tu taková věc Eliška odjela k mamce na pár dní. Sám tam nechci jet, sám víš. Ještě by jí někdo něco nevhodného řekl Nechci se s ženou hádat kvůli hloupostem. Určitě si někdy posedíme, ale později.
Na druhém konci nastane krátké ticho, pak Marek odpoví se zjevným překvapením.
Jak odjela? A kdy se vrátí?
Zítra večer, řekne Ondřej s lehkým steskem v hlase. Rozhodla se tak najednou A přitom jsme měli plány! Chtěli jsme do kina, projít se v parku, dokud počasí dovolí, možná se podívat na kluziště. Ale nevyšlo to. Tak příště, ano?
Marek chvíli mlčí, jako by něco zvažoval, a pak jeho hlas zní podivně spokojeně.
No dobře Ale už mi dej vědět, jak se vrátí. Moc vás chci vidět!
Jasně, souhlasí Ondřej rychle. Jakmile bude příležitost, hned zavolám. Možná příští víkend? Pokud se plány nezmění, samozřejmě.
Rozloučí se, položí telefon na stolek mezi křesly a s úlevou vydechne. Na tváři se objeví úsměv.
Fú, sotva jsem se vykroutil, zamumlá a otočí se k Elišce. A proč je tak vytrvalý? Přece jsem jasně řekl, že nechci jet k němu na chalupu! Co tam dělat? Dívat se na jejich opilé obličeje? Marek přece neumí odpočívat jinak! Dobře, zapomeňme na to. Mnohem radši trávím čas jen s tebou.
Objímá ji a cítí, jak napětí posledních minut postupně mizí. V bytě zůstává teplo a ticho, za oknem pomalu krouží sněhové vločky a na obrazovce pokračuje jejich oblíbený film pomalý, útulný, vůbec nepodobný hlučným posezením, která Ondřej nemá rád.
Eliška se přitiskne k Ondřejovi, vnímá teplo jeho těla a uklidňující rytmus dechu. V místnosti stále vládne příjemná atmosféra: měkké světlo lampy, pomalý běh filmu na obrazovce, tiché tikání hodin na zdi. Všechno to vytváří pocit ochrany a klidu, kterého se v každodenním shonu tak nedostává.
Mně taky, tiše řekne, lehce zvedne hlavu, aby se mu podívala do očí. Pojďme se jen podívat na film a jít spát. Nic víc teď nepotřebujeme.
Ondřej se usměje a pevněji ji obejme za ramena. Už si v duchu představuje, jak za pár hodin zhasnou světlo, přikryjí se teplou dekou a usnou pod vzdáleným hukotem vichřice za oknem. Jejich plány ale naruší další hovor. A nejzajímavější je, že od stejného čísla.
Ondřej se zamračí, hodí krátký pohled na displej a neochotně se natáhne po telefonu. Co zase?
Marku, říkal jsem začne, snaží se mluvit klidně, ale v hlase už prosvítá napětí.
Ondřeji, hlas Marka zní neobvykle vážně, dokonce napjatě, jsem teď v klubu Krystal, rozhodli jsme se s kluky před saunou trochu aktivně odpočinout. A tady tady je Eliška. S nějakým chlapem. Popíjí, objímá ho. Nechtěl jsem zasahovat, ale musíš to vědět. Řekla ti, že odjela k mamce! Takže evidentně lže!
Ondřej zamrzne. Překvapeně se podívá na ženu, pak převede pohled na obrazovku a přemýšlí, jestli ho kamarád nešprýmuje.
Co? zeptá se, a v hlase je jasně slyšet pochybnost. Jsi si jistý? Možná jsi ji s někým popletl? Můžu s jistotou říct, že přesně vím, kde moje žena je!
Absolutně, odpoví Marek pevně. V jeho hlase není ani stopa pochybnosti. Je už opilá, hlasitě se směje. Všechno to vypadá ne moc slušně, upřímně. A ani ji to její přítomnost neruší! Jen se od něj odhání! Chceš, dám ji k telefonu?
Ondřej na sekundu zavře oči a snaží se shromáždit myšlenky. V hlavě se mu honí spousta otázek, ale na žádnou nenachází odpověď. Co se vlastně děje? Jak mohl kamarád tak zmýlit? Nebo je tu něco jiného?
Dej, krátce řekne a zapne reproduktor. Dokonce ho zajímá, co teď uslyší.
V reproduktoru zazní tlumené basy klubové hudby, střídané výbuchy smíchu a nesrozumitelnými hlasy. Pak skrz ten hluk pronikne ženský hlas tak podobný Eliščinu, že Ondřejovi se sevře srdce.
Halo? Kdo je to? ozve se s lehkým zaváháním, jako by člověk na druhém konci hned nepochopil, že odpovídá na hovor.
Ondřej polkne a snaží se ztišit náhlou suchost v krku. Podívá se na Elišku, která sedí vedle s široce otevřenýma očima a evidentně nic nechápe.
Eliško? řekne, snaží se, aby hlas zněl vyrovnaně. To je Ondřej. Co se děje?
V odpověď se ozve krátký smích a pak stejný hlas, už více uvolněný, s lehkým chrapotem, pronese:
Oj, Ondřeji, už mě štveš! Chci si odpočinout, chápeš? Jsem unavená z tvého nudného života. Budu se bavit, dokud mě to neomrzí!
Eliška prudce vyskočí z pohovky, její tvář zbledne. Přitiskne dlaň k hrudi, jako by chtěla ztišit zrychlený tep, a sotva slyšně zašeptá:
Co je to za nesmysl! Jak ji mohl s někým zaměnit? A odkud ta holka zná tvé jméno? Co se to sakra děje?
A kde jsi?
A co je ti do toho? odsekne hlas v reproduktoru s vyzývavou intonací. I když jsem tvoje žena, nemusím se omlouvat. A dělám, co chci!
V pozadí se znovu ozve smích, cinkání sklenic a pak se do hovoru vloží Marek:
Ondřeji, slyšel jsi? Říkal jsem
Ondřej ho ostře přeruší, cítí, jak se uvnitř mísí vztek, zmatek a jakási zvláštní, téměř dětská touha odvrátit se a nevidět to všechno.
Stop, řekne pevně, ale v hlase stejně proklouzne chvění. Vyřeším to zítra. Nevolej už.
Muž rychle zavěsí, hodí telefon dál na pohovku a v úplném zmatku zírá do stropu. Kdyby teď Eliška neseděla vedle něj Skutečně by mohl uvěřit!
Dívka se plácne na pohovku a s údivem zírá na manžela. Hlas té dívky je opravdu podobný jejímu! Ale to teď není hlavní! Hlavní je něco jiného odkud to ví, aby tak hrála? Určitě ji instruovali!
No a co, zašeptá, hlas zní trochu sevřeně. Kdo to byl? Co je to za cirkus?
Ondřej zavrtí hlavou, zamyšleně si přejede rukou po vlasech a rozcuchá i tak neideální účes. Nemá odpověď jen podezření. Velmi nepěkná podezření
Nemám ponětí, odpoví, dívaje se někam stranou, jako by doufal najít tam aspoň nějakou odpověď. Ale hlas jako by dvě kapky vody. Dokonce intonace, smích všechno sedí. To nemůže být náhoda.
A Marek tak jistě prohlásil, jako bych to byla já, řekne s lehkým chvěním v hlase. Představ si, kdybych opravdu nebyla doma. Myslel bys, že jsem že jsem opravdu tam, v klubu, s nějakým mužem.
Ondřej se otočí k ní, jeho pohled změkne. Natáhne ruku, opatrně ji obejme za ramena a přitáhne k sobě. Její tělo trochu třese a on cítí, jak je důležité být teď blízko a dát jí pocit spolehlivosti.
Stejně bych něco tušil, řekne jistě. Ty bys tak nejednala! Znám tě. Vím, jak se k takovým věcem stavíš. To je všechno nějaký nesmyslný omyl, žert, nevím. Ale vyřeším to! Pokud bude potřeba, obrátím se na klub a požádám o zobrazení kamer. Podíváme se, jaká tam byla dívka.
Eliška se k němu přitiskne, cítí, jak postupně mizí svazující chlad a nahrazuje ho teplo nejen fyzické, ale i duševní. Hluboce se nadechne a snaží se vyrovnat dech.
Ano, souhlasí, lehce zvedne hlavu. To rozhodně nejsem já. Ale kdo potom? A proč?
Ondřej pokrčí rameny, ale v jeho očích už není předchozí zmatek teď se tam čte odhodlání vyřešit tuto podivnou historii. Pevněji stiskne její ruku, jako by dával najevo: jsme spolu a ať se stane cokoliv, zvládneme to.
Na další den, blíže k poledni, Eliška sedí v kuchyni, pije čaj a prohlíží pracovní e-maily na notebooku. Ticho naruší hovor na displeji se objeví jméno Marek. Chvíli zaváhá, než odpoví: po včerejší historii se jí těžko ladí na rozhovor s ním. Ale zvědavost zvítězila chce pochopit, co řekne.
Ahoj, začne Marek opatrně, jako by šlapal po tenkém ledě. Mluvila jsi s Ondřejem po včerejšku?
Eliška stiskne telefon v ruce. Rozhodne se využít příležitosti a vyřešit to do konce zjistit, co přesně Marek viděl a proč včera tak jistě mluvil o ní. Po malé pauze, jako by vybírala správná slova, odpoví:
Ano. My jsme se pohádali. Obvinil mě z něčeho nesrozumitelného, nechtěl poslouchat vysvětlení. Říká, že mu lžu.
V telefonu na chvíli visí ticho. Eliška slyší, jak Marek hlasitě vydechne, a pak v jeho hlase nečekaně proklouzne tón uspokojení sotva zachytitelný, ale jasný.
Takhle, protáhne. No, víš vždycky jsem říkal, že Ondřej tě neocenuje. Nikdy nepochopil, jaká jsi ve skutečnosti.
Eliška cítí, jak uvnitř všechno vře, ale donutí se mluvit zdrženlivě. Je pro ni důležité vyslechnout do konce, pochopit, kam míří.
O čem to mluvíš? zeptá se, snaží se, aby hlas zněl vyrovnaně.
Marek začne mluvit tišeji, téměř šeptem, a v této úmyslné intimitě tónu je něco znepokojujícího:
O tom, že si zasloužíš víc! Eliško, už dávno jsem ti chtěl říct Miluji tě. Opravdu. A jsem připraven se o tebe starat. Pokud budeš chtít odejít od Ondřeje budu tu. Vždy.
Eliška mlčí a snaží se pochopit, co slyšela. V hlavě se jí honí spousta myšlenek: jak dlouho Marek o tom přemýšlel? Proč se rozhodl říct to právě teď, po celé té nesmyslné historii? Nebo to všechno zařídil, když zjistil, že jí údajně není doma
Hluboce se nadechne, sbírá myšlenky a odpoví klidně, ale pevně:
Marku, to je velmi nečekané. A upřímně řečeno, nevhodné. Miluji Ondřeje a my to, co se stalo, vyřešíme. Není třeba zasahovat.
Promiň, jestli jsem řekl něco navíc, konečně řekne, a v jeho hlase už není předchozí jistota. Prostě chtěl jsem, abys věděla, že máš kam se obrátit. Ondřej se zachoval podle, obvinil tě ze všech hříchů. Já tak, z doslechu od něj něco slyšel Vypadá to, že tě prostě chce opustit a hledá záminku! Chci jen, abys byla v bezpečí!
Eliška stiskne telefon tak, že prsty lehce zbělejí. Hluboce se nadechne a snaží se zachovat chladnou hlavu nenechat emoce převzít. Jen vybouchnout a křičet na tohoto přítele jí teď schází!
Víš, Marku, její hlas se stane ledovým, vyrovnaným, bez sebemenšího zaváhání, za prvé, včera jsem byla doma. Za druhé, s Ondřejem jsme se nehádali. A za třetí, dobře vím, že jsi to všechno zařídil. Jen jsem nechápala proč. Teď je mi všechno jasné.
Na okamžik v telefonu visí pauza. Skoro fyzicky cítí, jak se Marek snaží najít slova, jak horečně hledá způsob, jak se vykroutit, změnit téma, vyhnout se přímé odpovědi.
Co?.. konečně vyrazí, a v jeho hlase proklouzne zmatek. Ale už za sekundu se ovládne a promluví pevněji: O čem to mluvíš?
O tom samém. Našel jsi dívku s hlasem podobným mému. Požádal jsi ji, aby sehrála tuhle podívanou zavolat, mluvit mým hlasem, předstírat, že jsem v klubu s nějakým mužem. Protože jsi chtěl, abychom se pohádali. Přiznej se, že ano?
V telefonu nastane ticho. Eliška čeká, nespěchá, vědouc, že teď se všechno rozhodne buď Marek bude dál lhát, nebo řekne pravdu.
Konečně Marek ostře vydechne. Jeho hlas se zlomí, stane se hlasitějším, téměř zoufalým:
Ano, zařídil jsem to! Protože tě miluji, Eliško! Protože vidím, jak se k tobě Ondřej chová. Protože chci, abys byla šťastná se mnou!
Eliška na sekundu zavře oči. V hrudi stoupne vlna hořkosti, ale ovládne se a nedovolí emocím propuknout v hlase.
Šťastná? hořce se zasměje, ale smích vyjde suchý, bez stopy veselí. Z čeho jsi usoudil, že budu šťastná s tebou? Kdo jsi vůbec? Obyčejný chlap, co mění holky jako rukavice. I kdybys byl jediným člověkem na světě, ani bych si tě nevšimla, rozumíš?
Marek zmlkne na chvíli, jako by sbíral myšlenky, a pak promluví tiše, téměř šeptem, jako by sám nevěřil tomu, co pronáší:
Myslel jsem myslel jsem, že když se pohádáte, pochopíš, že tě nezaslouží. Že si všimneš mě! Jsem mnohem lepší než Ondřej! A co se týče holek Prostě jsem se tě snažil zapomenout! Ale nikdo se ti nemůže rovnat, chápeš! Budu tě nosit na rukou, hýčkat, zbožňovat Jen si vyber mě!
Eliška cítí, jak uvnitř ní vře hněv ne výbušný a horký, ale studený, tvrdý. Stiskne telefon v ruce, ale hlas zůstává vyrovnaný, téměř bez emocí:
Tebe? Vážně? Ani náhodou! Zradil jsi přátelství, zradil důvěru. A kvůli čemu? Kvůli svým iluzím?
Mluví klidně, ale každé slovo zní jako rozsudek jasně, bez zaváhání. V jejím hlase není ani vztek, ani hysterie, jen pevná jistota v tom, že má pravdu.
Eliško, promiň hlas Marka se zachvěje. V něm už není žádný tlak, žádná sebedůvěra jen zmatek a lítost.
Ale Eliška už rozhodla. Nechce mu dát šanci ospravedlnit se nebo vysvětlit své činy.
Ne, Marku. Odpuštění nebude. A přátelství taky ne. Už mi nevolej! Nikdy! A Ondřejovo číslo taky zapomeň, určitě mu dám poslechnout nahrávku tohoto skvělého rozhovoru!
Stiskne tlačítko ukončení hovoru a pomalu položí telefon na stůl. Prsty trochu třesou, ale ovládne se, hluboce se nadechne a podívá se z okna. Za sklem stále tiše padá sníh, jako by se nic nestalo.
V tu chvíli vejde do místnosti Ondřej. Hned si všimne její vážné tváře a zneklidní.
No co? zeptá se, zastaví se ve dveřích. V jeho hlase zní obava, ale snaží se mluvit klidně.
Eliška se k němu otočí a s hořkým úsměvem řekne:
Všechno je jasné, povzdechne. Zařídil to všechno. Přiznal, že mě miluje a chtěl, abychom se s tebou pohádali. Nabízel zlaté hory! Představ si? Jaký je podlý
Ondřej se posadí vedle Elišky na pohovku, opatrně ji vezme za ruku. Jeho prsty lehce stisknou její dlaň pevně, tak, aby pocítila podporu. V tomto jednoduchém doteku je všechno, co chce říct: Jsem tu, jsem vedle, a je mi důležité, co cítíš.
Takže on nikdy nebyl opravdovým přítelem, řekne Ondřej tiše. Zapomeň na něj! Nechybělo ještě nervy utrácet přemýšlením o tom, co se stalo. Upřímně, varovné signály jsem si všímal už dávno, ale žádné podstatné důkazy jsem neměl. Bál jsem se, že si jen představuji. Ale teď je všechno na svém místě.
Ano, souhlasí, lehce se přisune a přitiskne se ramenem k jeho rameni. Ale teď známe pravdu. A víme, komu můžeme věřit.
Její hlas zní vyrovnaně, bez přehánění. V něm nezůstalo ani křivda, ani hořkost jen lehká úleva z toho, že se všechno konečně vyjasnilo. Zavře oči na sekundu a vdechuje obvyklou, uklidňující vůni domu: teplého dřeva, čerstvě uvařeného čaje a sotva postřehnutelné aroma jejích oblíbených parfémů.
Víš, najednou se usměje Eliška a v jejích očích se rozjasní jiskry, ale to je dokonce k lepšímu. Teď máme železný důvod nechodit na všechny ty večírky. Ty přece nebudeš hádat s ostatními přáteli kvůli němu? Takhle můžeme prostě říct, že na vašem večeru je nepříjemná osoba.
Řekne to lehce, téměř žertovně, ale v těch slovech je kus pravdy. Už není třeba vymýšlet zdvořilé výmluvy, vážit, jestli jet, trápit se, že odmítnutí může někoho urazit. Teď je všechno jednoduché: jsou oni, jejich útulný svět, a je všechno ostatní to, co už nemá význam.
Ondřej se zasměje upřímně, bez stopy napětí, které ještě nedávno viselo ve vzduchu.
Přesně. Budeme se dívat na filmy a pít čaj, souhlasí, lehce nakloní hlavu, aby se s ní setkal pohledem.
A nikam nechodit, dodá s lehkým úsměvem, přitáhne si okraj deky a zabalí se do ní, jako do kokonu bezpečí a pohodlí.
Ideálně, přikývne a obejme ji pevněji.
Tak, mezi vločkami, které pomalu krouží za oknem, a měkkým, teplým světlem stolní lampy, se jejich malý svět znovu stane celistvým a bezpečným. V této místnosti, naplněné tichými zvuky a známými vůněmi, není místo pro lži, pochybnosti nebo cizí hry. Jsou tu jen oni dva, kteří vědí, že to nejdůležitější už mají: důvěru, teplo a jistotu, že zítra bude stejně klidný, útulný den jako tento
Marek sedí v kuchyni v úplném tichu, zírá do prázdného šálku s už dávno vychladlým čajem. Ani si nepamatuje, kdy udělal poslední doušek všechnu jeho pozornost pohltily slova, která stále znějí v hlavě, jako zaseknutá deska: Už mi nevolej. Nikdy.
Ale místo lítosti, místo pocitu viny, který by mu mohl naznačit, že udělal něco špatně, v hrudi roste tupý, těžký vztek. Tlačí na žebra, brání dýchat rovnoměrně, nutí zaťínat pěsti tak, že nehty se zarývají do dlaní.
Proč to všechno nevyšlo?! vykřikne, prudce přejede rukou po stole a smete drobky od sušenky, kterou mechanicky žvýkal, zatímco přemýšlel.
V hlavě se znovu a znovu přehrávají záběry včerejšího večera. Tady vstupuje do klubu, předem dohodnutý s Markétou dívkou, kterou potkal před pár týdny v kavárně. Hned upoutala jeho pozornost: stejné rysy obličeje, podobný účes, dokonce hlas zněl téměř jako Eliščin. Když jí vyprávěl o svém plánu, jen se usmála a přikývla: Snadno. Miluju takové hry.
Vzpomíná, jak stál stranou, pozoroval, jak mluví do telefonu, předstírá opilou, uvolněnou Elišku. Smála se, záměrně natahovala slova, házela jízlivé fráze všechno přesně tak, jak jí napověděl. V tu chvíli cítil vzrušení, téměř nadšení: tady to je, rozhodující moment! Jestli všechno vyjde, myslel si, Eliška pochopí, že Ondřej ji neocenuje. Že je tu někdo, kdo ji miluje opravdu.
A teď teď dostal jen chladné odmítnutí a hořké uvědomění: plán selhal. Horší je, že ztratil všechno.
To nejsem já, kdo se zmýlil! hádá se v duchu sám se sebou, prochází se po kuchyni a sotva si všímá, jak narazí na židli. To oni oni nevidí, nerozumí! Ondřej si ji nezaslouží, a ona mu slepě věří!
Zastaví se u stolu, stiskne okraj desky tak, že zbělejí prsty. Před očima mu proletí vzpomínky: jak roky pozoroval Elišku a Ondřeje. Jak záviděl jejich lehkosti, jejich schopnosti smát se nad maličkostmi, jejich teplým pohledům, kterými si vyměňovali, aniž by si toho všimli. Zdálo se mu, že může Elišce dát to samé jen lépe, upřímněji, silněji. A zvolil cestu, kterou považoval za jedinou možnou.
Přistoupí k oknu. Za sklem pomalu krouží sněhové vločky, padají na parapet, na větve holých stromů. Všechno vypadá tak klidně, tak pokojně
Proč oni mají všechno, a já nic?! vyhrkne nahlas. Proč ji dostal právě Ondřej! Jsem hodnější! Jsem lepší ve všem!
Chápe, že ztratil nejen Elišku ztratil přítele. Ondřeje, který byl vždycky vedle, vždy připravený pomoci, vždy mu věřil. Teď je toto přátelství zničeno a už ho nelze obnovit. Ale místo lítosti cítí jen palčivé podráždění, směs křivdy a mrzutosti, která ho pálí zevnitř.
Telefon leží na stole, tichý a cizí. Marek ví: nebude volat Elišce. Nebude se snažit vysvětlovat, ospravedlňovat, prosit. To by byl další neúspěch, další důkaz toho, že se mu nepodařilo dosáhnout svého. Ale v hlavě už se rodí nové myšlenky hořké, jedovaté:
Ať žijí ve svém útulném světě. Ať si myslí, že vyhráli. Ale já vím pravdu: Ondřej ji neocenuje tak, jako bych ji mohl oceňovat já. A jednoho dne to Eliška pochopí. Možná příliš pozdě
Přistoupí k oknu, zírá na padající sníh a téměř syčí, sotva slyšitelně, jako by se bál, že někdo uslyší:
Myslíš, že jsi vyhrála, Eliško? Myslíš, že je všechno jasné? Ale pravda je, že ty prostě nevidíš dál než svou útulnou deku a šálek čaje. Nevidíš, že vedle je člověk, který tě miluje opravdu. Ale ty sis vybrala iluzi. Tak si užívej
Ostro se otočí od okna, všimne si na stole lístečku papíru toho, na kterém předchozí den načrtl plán hovoru, popsal, jaké fráze má Markéta říct, jak lépe sestavit dialog. Bez rozmýšlení ho chytí, roztrhá na malé kousky, zmačká a hodí do odpadkového koše. Tento ubohý lísteček mu připomíná grandiózní selhání!
Za oknem dál padá sníh, přikrývá svět bílým přikrývkem. Marek zavře oči, snaží se představit, jak teď Eliška sedí vedle Ondřeje, jak se smějí, dívají na film, pijí čaj. Jak jim je teplo a klidno. Jak se cítí chráněni ve svém malém světě, kde není místo pro lži a manipulace.
A místo upřímného přání štěstí, místo pokusu situaci přijmout, v něm roste jen tvrdohlavé:
To mělo být moje. To všechno mělo být moje.Zima v tomto roce jako by se rozhodla ukázat všechnu svou nádheru: napadlo tolik sněhu, že dvory a ulice se mění v pohádkové scenérie. Měkké bílé vločky neustále krouží vzduchem, tiše dopadají na střechy domů a chodníky, zatímco mráz dodává okolí zvláštní svěžest a jasnost.
V bytě Elišky a Ondřeje panuje zcela jiná nálada teplá a pokojná. Za velkým oknem se odehrává bílé divadlo, ale uvnitř za pevně uzavřenými skly je útulno a klidno. Stolní lampa šíří měkké tlumené světlo, které vytváří kolem sebe kruh teplé záře a zahání zimní chlad.
Manželé se uvelebili na pohovce, zabalení do chlupaté deky. Na obrazovce televize běží další rodinná komedie bez hlubšího smyslu, prostě tak na odpočinek a smích. Eliška pozorně sleduje děj a občas se sotva znatelně usměje nad nějakou vlastní myšlenkou. Ondřej sedí vedle, uvolněně opřený o opěradlo, také sleduje film, ale jeho pozornost se občas stáčí k padajícímu sněhu za oknem. Ten pohled je opravdu úchvatný.
Příjemnou atmosféru naruší melodické zvonění ozve se Ondřejův telefon. Muž nereaguje hned, jako by nechtěl přerušit tento tichý společný okamžik, ale hovor se opakuje. S lehkým povzdechem vytáhne smartphone z kapsy, podívá se na displej a znovu si povzdechne.
Zase Marek volá, řekne, obraceje se k ženě. Už potřetí za večer.
Eliška lehce otočí hlavu jeho směrem, ale pohled neodtrhne od obrazovky.
Nejspíš zase zve na chalupu, odpoví klidně. Koupil si chalupu a chce to oslavit. Ten člověk prostě nechce slyšet slovo ne.
Ondřej přejede prstem po displeji a přijme hovor.
Ahoj, Marku, řekne, snaže se, aby hlas zněl živě.
Ondřeji! Kdy už přijedeš? hlas přítele doslova září nadšením. Říkal jsem přece, že oslavujeme koupi! Všechno je připravené: sauna vytopená, stůl prostřený, kluci se scházejí. Dost už toho doma posedávat, co? Přijeďte s Eliškou, bude sranda!
Ondřej na chvíli zmlkne a přemýšlí nad odpovědí. Pohledem se přikloní k Elišce, která v tu chvíli sotva znatelně zavrtí hlavou. Neřekne nic, ale on dokonale pochopí její němý signál: hlučné posezení, hlasitá hudba, nekonečné řeči a shon to všechno teď vůbec neodpovídá jejich plánům. Oba chtějí strávit víkend tiše ve svém vlastním útulném prostoru, kde nemusí nikam spěchat ani se nikomu omlouvat.
Ondřej chvíli zaváhá, než odpoví. V hlavě mu probleskne dobrý nápad, který hned využije.
Poslouchej, začne tiše, je tu taková věc Eliška odjela k mamce na pár dní. Sám tam nechci jet, sám víš. Ještě by jí někdo něco nevhodného řekl Nechci se s ženou hádat kvůli hloupostem. Určitě si někdy posedíme, ale později.
Na druhém konci nastane krátké ticho, pak Marek odpoví se zjevným překvapením.
Jak odjela? A kdy se vrátí?
Zítra večer, řekne Ondřej s lehkým steskem v hlase. Rozhodla se tak najednou A přitom jsme měli plány! Chtěli jsme do kina, projít se v parku, dokud počasí dovolí, možná se podívat na kluziště. Ale nevyšlo to. Tak příště, ano?
Marek chvíli mlčí, jako by něco zvažoval, a pak jeho hlas zní podivně spokojeně.
No dobře Ale už mi dej vědět, jak se vrátí. Moc vás chci vidět!
Jasně, souhlasí Ondřej rychle. Jakmile bude příležitost, hned zavolám. Možná příští víkend? Pokud se plány nezmění, samozřejmě.
Rozloučí se, položí telefon na stolek mezi křesly a s úlevou vydechne. Na tváři se objeví úsměv.
Fú, sotva jsem se vykroutil, zamumlá a otočí se k Elišce. A proč je tak vytrvalý? Přece jsem jasně řekl, že nechci jet k němu na chalupu! Co tam dělat? Dívat se na jejich opilé obličeje? Marek přece neumí odpočívat jinak! Dobře, zapomeňme na to. Mnohem radši trávím čas jen s tebou.
Objímá ji a cítí, jak napětí posledních minut postupně mizí. V bytě zůstává teplo a ticho, za oknem pomalu krouží sněhové vločky a na obrazovce pokračuje jejich oblíbený film pomalý, útulný, vůbec nepodobný hlučným posezením, která Ondřej nemá rád.
Eliška se přitiskne k Ondřejovi, vnímá teplo jeho těla a uklidňující rytmus dechu. V místnosti stále vládne příjemná atmosféra: měkké světlo lampy, pomalý běh filmu na obrazovce, tiché tikání hodin na zdi. Všechno to vytváří pocit ochrany a klidu, kterého se v každodenním shonu tak nedostává.
Mně taky, tiše řekne, lehce zvedne hlavu, aby se mu podívala do očí. Pojďme se jen podívat na film a jít spát. Nic víc teď nepotřebujeme.
Ondřej se usměje a pevněji ji obejme za ramena. Už si v duchu představuje, jak za pár hodin zhasnou světlo, přikryjí se teplou dekou a usnou pod vzdáleným hukotem vichřice za oknem. Jejich plány ale naruší další hovor. A nejzajímavější je, že od stejného čísla.
Ondřej se zamračí, hodí krátký pohled na displej a neochotně se natáhne po telefonu. Co zase?
Marku, říkal jsem začne, snaží se mluvit klidně, ale v hlase už prosvítá napětí.
Ondřeji, hlas Marka zní neobvykle vážně, dokonce napjatě, jsem teď v klubu Krystal, rozhodli jsme se s kluky před saunou trochu aktivně odpočinout. A tady tady je Eliška. S nějakým chlapem. Popíjí, objímá ho. Nechtěl jsem zasahovat, ale musíš to vědět. Řekla ti, že odjela k mamce! Takže evidentně lže!
Ondřej zamrzne. Překvapeně se podívá na ženu, pak převede pohled na obrazovku a přemýšlí, jestli ho kamarád nešprýmuje.
Co? zeptá se, a v hlase je jasně slyšet pochybnost. Jsi si jistý? Možná jsi ji s někým popletl? Můžu s jistotou říct, že přesně vím, kde moje žena je!
Absolutně, odpoví Marek pevně. V jeho hlase není ani stopa pochybnosti. Je už opilá, hlasitě se směje. Všechno to vypadá ne moc slušně, upřímně. A ani ji to její přítomnost neruší! Jen se od něj odhání! Chceš, dám ji k telefonu?
Ondřej na sekundu zavře oči a snaží se shromáždit myšlenky. V hlavě se mu honí spousta otázek, ale na žádnou nenachází odpověď. Co se vlastně děje? Jak mohl kamarád tak zmýlit? Nebo je tu něco jiného?
Dej, krátce řekne a zapne reproduktor. Dokonce ho zajímá, co teď uslyší.
V reproduktoru zazní tlumené basy klubové hudby, střídané výbuchy smíchu a nesrozumitelnými hlasy. Pak skrz ten hluk pronikne ženský hlas tak podobný Eliščinu, že Ondřejovi se sevře srdce.
Halo? Kdo je to? ozve se s lehkým zaváháním, jako by člověk na druhém konci hned nepochopil, že odpovídá na hovor.
Ondřej polkne a snaží se ztišit náhlou suchost v krku. Podívá se na Elišku, která sedí vedle s široce otevřenýma očima a evidentně nic nechápe.
Eliško? řekne, snaží se, aby hlas zněl vyrovnaně. To je Ondřej. Co se děje?
V odpověď se ozve krátký smích a pak stejný hlas, už více uvolněný, s lehkým chrapotem, pronese:
Oj, Ondřeji, už mě štveš! Chci si odpočinout, chápeš? Jsem unavená z tvého nudného života. Budu se bavit, dokud mě to neomrzí!
Eliška prudce vyskočí z pohovky, její tvář zbledne. Přitiskne dlaň k hrudi, jako by chtěla ztišit zrychlený tep, a sotva slyšně zašeptá:
Co je to za nesmysl! Jak ji mohl s někým zaměnit? A odkud ta holka zná tvé jméno? Co se to sakra děje?
A kde jsi?
A co je ti do toho? odsekne hlas v reproduktoru s vyzývavou intonací. I když jsem tvoje žena, nemusím se omlouvat. A dělám, co chci!
V pozadí se znovu ozve smích, cinkání sklenic a pak se do hovoru vloží Marek:
Ondřeji, slyšel jsi? Říkal jsem
Ondřej ho ostře přeruší, cítí, jak se uvnitř mísí vztek, zmatek a jakási zvláštní, téměř dětská touha odvrátit se a nevidět to všechno.
Stop, řekne pevně, ale v hlase stejně proklouzne chvění. Vyřeším to zítra. Nevolej už.
Muž rychle zavěsí, hodí telefon dál na pohovku a v úplném zmatku zírá do stropu. Kdyby teď Eliška neseděla vedle něj Skutečně by mohl uvěřit!
Dívka se plácne na pohovku a s údivem zírá na manžela. Hlas té dívky je opravdu podobný jejímu! Ale to teď není hlavní! Hlavní je něco jiného odkud to ví, aby tak hrála? Určitě ji instruovali!
No a co, zašeptá, hlas zní trochu sevřeně. Kdo to byl? Co je to za cirkus?
Ondřej zavrtí hlavou, zamyšleně si přejede rukou po vlasech a rozcuchá i tak neideální účes. Nemá odpověď jen podezření. Velmi nepěkná podezření
Nemám ponětí, odpoví, dívaje se někam stranou, jako by doufal najít tam aspoň nějakou odpověď. Ale hlas jako by dvě kapky vody. Dokonce intonace, smích všechno sedí. To nemůže být náhoda.
A Marek tak jistě prohlásil, jako bych to byla já, řekne s lehkým chvěním v hlase. Představ si, kdybych opravdu nebyla doma. Myslel bys, že jsem že jsem opravdu tam, v klubu, s nějakým mužem.
Ondřej se otočí k ní, jeho pohled změkne. Natáhne ruku, opatrně ji obejme za ramena a přitáhne k sobě. Její tělo trochu třese a on cítí, jak je důležité být teď blízko a dát jí pocit spolehlivosti.
Stejně bych něco tušil, řekne jistě. Ty bys tak nejednala! Znám tě. Vím, jak se k takovým věcem stavíš. To je všechno nějaký nesmyslný omyl, žert, nevím. Ale vyřeším to! Pokud bude potřeba, obrátím se na klub a požádám o zobrazení kamer. Podíváme se, jaká tam byla dívka.
Eliška se k němu přitiskne, cítí, jak postupně mizí svazující chlad a nahrazuje ho teplo nejen fyzické, ale i duševní. Hluboce se nadechne a snaží se vyrovnat dech.
Ano, souhlasí, lehce zvedne hlavu. To rozhodně nejsem já. Ale kdo potom? A proč?
Ondřej pokrčí rameny, ale v jeho očích už není předchozí zmatek teď se tam čte odhodlání vyřešit tuto podivnou historii. Pevněji stiskne její ruku, jako by dával najevo: jsme spolu a ať se stane cokoliv, zvládneme to.
Na další den, blíže k poledni, Eliška sedí v kuchyni, pije čaj a prohlíží pracovní e-maily na notebooku. Ticho naruší hovor na displeji se objeví jméno Marek. Chvíli zaváhá, než odpoví: po včerejší historii se jí těžko ladí na rozhovor s ním. Ale zvědavost zvítězila chce pochopit, co řekne.
Ahoj, začne Marek opatrně, jako by šlapal po tenkém ledě. Mluvila jsi s Ondřejem po včerejšku?
Eliška stiskne telefon v ruce. Rozhodne se využít příležitosti a vyřešit to do konce zjistit, co přesně Marek viděl a proč včera tak jistě mluvil o ní. Po malé pauze, jako by vybírala správná slova, odpoví:
Ano. My jsme se pohádali. Obvinil mě z něčeho nesrozumitelného, nechtěl poslouchat vysvětlení. Říká, že mu lžu.
V telefonu na chvíli visí ticho. Eliška slyší, jak Marek hlasitě vydechne, a pak v jeho hlase nečekaně proklouzne tón uspokojení sotva zachytitelný, ale jasný.
Takhle, protáhne. No, víš vždycky jsem říkal, že Ondřej tě neocenuje. Nikdy nepochopil, jaká jsi ve skutečnosti.
Eliška cítí, jak uvnitř všechno vře, ale donutí se mluvit zdrženlivě. Je pro ni důležité vyslechnout do konce, pochopit, kam míří.
O čem to mluvíš? zeptá se, snaží se, aby hlas zněl vyrovnaně.
Marek začne mluvit tišeji, téměř šeptem, a v této úmyslné intimitě tónu je něco znepokojujícího:
O tom, že si zasloužíš víc! Eliško, už dávno jsem ti chtěl říct Miluji tě. Opravdu. A jsem připraven se o tebe starat. Pokud budeš chtít odejít od Ondřeje budu tu. Vždy.
Eliška mlčí a snaží se pochopit, co slyšela. V hlavě se jí honí spousta myšlenek: jak dlouho Marek o tom přemýšlel? Proč se rozhodl říct to právě teď, po celé té nesmyslné historii? Nebo to všechno zařídil, když zjistil, že jí údajně není doma
Hluboce se nadechne, sbírá myšlenky a odpoví klidně, ale pevně:
Marku, to je velmi nečekané. A upřímně řečeno, nevhodné. Miluji Ondřeje a my to, co se stalo, vyřešíme. Není třeba zasahovat.
Promiň, jestli jsem řekl něco navíc, konečně řekne, a v jeho hlase už není předchozí jistota. Prostě chtěl jsem, abys věděla, že máš kam se obrátit. Ondřej se zachoval podle, obvinil tě ze všech hříchů. Já tak, z doslechu od něj něco slyšel Vypadá to, že tě prostě chce opustit a hledá záminku! Chci jen, abys byla v bezpečí!
Eliška stiskne telefon tak, že prsty lehce zbělejí. Hluboce se nadechne a snaží se zachovat chladnou hlavu nenechat emoce převzít. Jen vybouchnout a křičet na tohoto přítele jí teď schází!
Víš, Marku, její hlas se stane ledovým, vyrovnaným, bez sebemenšího zaváhání, za prvé, včera jsem byla doma. Za druhé, s Ondřejem jsme se nehádali. A za třetí, dobře vím, že jsi to všechno zařídil. Jen jsem nechápala proč. Teď je mi všechno jasné.
Na okamžik v telefonu visí pauza. Skoro fyzicky cítí, jak se Marek snaží najít slova, jak horečně hledá způsob, jak se vykroutit, změnit téma, vyhnout se přímé odpovědi.
Co?.. konečně vyrazí, a v jeho hlase proklouzne zmatek. Ale už za sekundu se ovládne a promluví pevněji: O čem to mluvíš?
O tom samém. Našel jsi dívku s hlasem podobným mému. Požádal jsi ji, aby sehrála tuhle podívanou zavolat, mluvit mým hlasem, předstírat, že jsem v klubu s nějakým mužem. Protože jsi chtěl, abychom se pohádali. Přiznej se, že ano?
V telefonu nastane ticho. Eliška čeká, nespěchá, vědouc, že teď se všechno rozhodne buď Marek bude dál lhát, nebo řekne pravdu.
Konečně Marek ostře vydechne. Jeho hlas se zlomí, stane se hlasitějším, téměř zoufalým:
Ano, zařídil jsem to! Protože tě miluji, Eliško! Protože vidím, jak se k tobě Ondřej chová. Protože chci, abys byla šťastná se mnou!
Eliška na sekundu zavře oči. V hrudi stoupne vlna hořkosti, ale ovládne se a nedovolí emocím propuknout v hlase.
Šťastná? hořce se zasměje, ale smích vyjde suchý, bez stopy veselí. Z čeho jsi usoudil, že budu šťastná s tebou? Kdo jsi vůbec? Obyčejný chlap, co mění holky jako rukavice. I kdybys byl jediným člověkem na světě, ani bych si tě nevšimla, rozumíš?
Marek zmlkne na chvíli, jako by sbíral myšlenky, a pak promluví tiše, téměř šeptem, jako by sám nevěřil tomu, co pronáší:
Myslel jsem myslel jsem, že když se pohádáte, pochopíš, že tě nezaslouží. Že si všimneš mě! Jsem mnohem lepší než Ondřej! A co se týče holek Prostě jsem se tě snažil zapomenout! Ale nikdo se ti nemůže rovnat, chápeš! Budu tě nosit na rukou, hýčkat, zbožňovat Jen si vyber mě!
Eliška cítí, jak uvnitř ní vře hněv ne výbušný a horký, ale studený, tvrdý. Stiskne telefon v ruce, ale hlas zůstává vyrovnaný, téměř bez emocí:
Tebe? Vážně? Ani náhodou! Zradil jsi přátelství, zradil důvěru. A kvůli čemu? Kvůli svým iluzím?
Mluví klidně, ale každé slovo zní jako rozsudek jasně, bez zaváhání. V jejím hlase není ani vztek, ani hysterie, jen pevná jistota v tom, že má pravdu.
Eliško, promiň hlas Marka se zachvěje. V něm už není žádný tlak, žádná sebedůvěra jen zmatek a lítost.
Ale Eliška už rozhodla. Nechce mu dát šanci ospravedlnit se nebo vysvětlit své činy.
Ne, Marku. Odpuštění nebude. A přátelství taky ne. Už mi nevolej! Nikdy! A Ondřejovo číslo taky zapomeň, určitě mu dám poslechnout nahrávku tohoto skvělého rozhovoru!
Stiskne tlačítko ukončení hovoru a pomalu položí telefon na stůl. Prsty trochu třesou, ale ovládne se, hluboce se nadechne a podívá se z okna. Za sklem stále tiše padá sníh, jako by se nic nestalo.
V tu chvíli vejde do místnosti Ondřej. Hned si všimne její vážné tváře a zneklidní.
No co? zeptá se, zastaví se ve dveřích. V jeho hlase zní obava, ale snaží se mluvit klidně.
Eliška se k němu otočí a s hořkým úsměvem řekne:
Všechno je jasné, povzdechne. Zařídil to všechno. Přiznal, že mě miluje a chtěl, abychom se s tebou pohádali. Nabízel zlaté hory! Představ si? Jaký je podlý
Ondřej se posadí vedle Elišky na pohovku, opatrně ji vezme za ruku. Jeho prsty lehce stisknou její dlaň pevně, tak, aby pocítila podporu. V tomto jednoduchém doteku je všechno, co chce říct: Jsem tu, jsem vedle, a je mi důležité, co cítíš.
Takže on nikdy nebyl opravdovým přítelem, řekne Ondřej tiše. Zapomeň na něj! Nechybělo ještě nervy utrácet přemýšlením o tom, co se stalo. Upřímně, varovné signály jsem si všímal už dávno, ale žádné podstatné důkazy jsem neměl. Bál jsem se, že si jen představuji. Ale teď je všechno na svém místě.
Ano, souhlasí, lehce se přisune a přitiskne se ramenem k jeho rameni. Ale teď známe pravdu. A víme, komu můžeme věřit.
Její hlas zní vyrovnaně, bez přehánění. V něm nezůstalo ani křivda, ani hořkost jen lehká úleva z toho, že se všechno konečně vyjasnilo. Zavře oči na sekundu a vdechuje obvyklou, uklidňující vůni domu: teplého dřeva, čerstvě uvařeného čaje a sotva postřehnutelné aroma jejích oblíbených parfémů.
Víš, najednou se usměje Eliška a v jejích očích se rozjasní jiskry, ale to je dokonce k lepšímu. Teď máme železný důvod nechodit na všechny ty večírky. Ty přece nebudeš hádat s ostatními přáteli kvůli němu? Takhle můžeme prostě říct, že na vašem večeru je nepříjemná osoba.
Řekne to lehce, téměř žertovně, ale v těch slovech je kus pravdy. Už není třeba vymýšlet zdvořilé výmluvy, vážit, jestli jet, trápit se, že odmítnutí může někoho urazit. Teď je všechno jednoduché: jsou oni, jejich útulný svět, a je všechno ostatní to, co už nemá význam.
Ondřej se zasměje upřímně, bez stopy napětí, které ještě nedávno viselo ve vzduchu.
Přesně. Budeme se dívat na filmy a pít čaj, souhlasí, lehce nakloní hlavu, aby se s ní setkal pohledem.
A nikam nechodit, dodá s lehkým úsměvem, přitáhne si okraj deky a zabalí se do ní, jako do kokonu bezpečí a pohodlí.
Ideálně, přikývne a obejme ji pevněji.
Tak, mezi vločkami, které pomalu krouží za oknem, a měkkým, teplým světlem stolní lampy, se jejich malý svět znovu stane celistvým a bezpečným. V této místnosti, naplněné tichými zvuky a známými vůněmi, není místo pro lži, pochybnosti nebo cizí hry. Jsou tu jen oni dva, kteří vědí, že to nejdůležitější už mají: důvěru, teplo a jistotu, že zítra bude stejně klidný, útulný den jako tento
Marek sedí v kuchyni v úplném tichu, zírá do prázdného šálku s už dávno vychladlým čajem. Ani si nepamatuje, kdy udělal poslední doušek všechnu jeho pozornost pohltily slova, která stále znějí v hlavě, jako zaseknutá deska: Už mi nevolej. Nikdy.
Ale místo lítosti, místo pocitu viny, který by mu mohl naznačit, že udělal něco špatně, v hrudi roste tupý, těžký vztek. Tlačí na žebra, brání dýchat rovnoměrně, nutí zaťínat pěsti tak, že nehty se zarývají do dlaní.
Proč to všechno nevyšlo?! vykřikne, prudce přejede rukou po stole a smete drobky od sušenky, kterou mechanicky žvýkal, zatímco přemýšlel.
V hlavě se znovu a znovu přehrávají záběry včerejšího večera. Tady vstupuje do klubu, předem dohodnutý s Markétou dívkou, kterou potkal před pár týdny v kavárně. Hned upoutala jeho pozornost: stejné rysy obličeje, podobný účes, dokonce hlas zněl téměř jako Eliščin. Když jí vyprávěl o svém plánu, jen se usmála a přikývla: Snadno. Miluju takové hry.
Vzpomíná, jak stál stranou, pozoroval, jak mluví do telefonu, předstírá opilou, uvolněnou Elišku. Smála se, záměrně natahovala slova, házela jízlivé fráze všechno přesně tak, jak jí napověděl. V tu chvíli cítil vzrušení, téměř nadšení: tady to je, rozhodující moment! Jestli všechno vyjde, myslel si, Eliška pochopí, že Ondřej ji neocenuje. Že je tu někdo, kdo ji miluje opravdu.
A teď teď dostal jen chladné odmítnutí a hořké uvědomění: plán selhal. Horší je, že ztratil všechno.
To nejsem já, kdo se zmýlil! hádá se v duchu sám se sebou, prochází se po kuchyni a sotva si všímá, jak narazí na židli. To oni oni nevidí, nerozumí! Ondřej si ji nezaslouží, a ona mu slepě věří!
Zastaví se u stolu, stiskne okraj desky tak, že zbělejí prsty. Před očima mu proletí vzpomínky: jak roky pozoroval Elišku a Ondřeje. Jak záviděl jejich lehkosti, jejich schopnosti smát se nad maličkostmi, jejich teplým pohledům, kterými si vyměňovali, aniž by si toho všimli. Zdálo se mu, že může Elišce dát to samé jen lépe, upřímněji, silněji. A zvolil cestu, kterou považoval za jedinou možnou.
Přistoupí k oknu. Za sklem pomalu krouží sněhové vločky, padají na parapet, na větve holých stromů. Všechno vypadá tak klidně, tak pokojně
Proč oni mají všechno, a já nic?! vyhrkne nahlas. Proč ji dostal právě Ondřej! Jsem hodnější! Jsem lepší ve všem!
Chápe, že ztratil nejen Elišku ztratil přítele. Ondřeje, který byl vždycky vedle, vždy připravený pomoci, vždy mu věřil. Teď je toto přátelství zničeno a už ho nelze obnovit. Ale místo lítosti cítí jen palčivé podráždění, směs křivdy a mrzutosti, která ho pálí zevnitř.
Telefon leží na stole, tichý a cizí. Marek ví: nebude volat Elišce. Nebude se snažit vysvětlovat, ospravedlňovat, prosit. To by byl další neúspěch, další důkaz toho, že se mu nepodařilo dosáhnout svého. Ale v hlavě už se rodí nové myšlenky hořké, jedovaté:
Ať žijí ve svém útulném světě. Ať si myslí, že vyhráli. Ale já vím pravdu: Ondřej ji neocenuje tak, jako bych ji mohl oceňovat já. A jednoho dne to Eliška pochopí. Možná příliš pozdě
Přistoupí k oknu, zírá na padající sníh a téměř syčí, sotva slyšitelně, jako by se bál, že někdo uslyší:
Myslíš, že jsi vyhrála, Eliško? Myslíš, že je všechno jasné? Ale pravda je, že ty prostě nevidíš dál než svou útulnou deku a šálek čaje. Nevidíš, že vedle je člověk, který tě miluje opravdu. Ale ty sis vybrala iluzi. Tak si užívej
Ostro se otočí od okna, všimne si na stole lístečku papíru toho, na kterém předchozí den načrtl plán hovoru, popsal, jaké fráze má Markéta říct, jak lépe sestavit dialog. Bez rozmýšlení ho chytí, roztrhá na malé kousky, zmačká a hodí do odpadkového koše. Tento ubohý lísteček mu připomíná grandiózní selhání!
Za oknem dál padá sníh, přikrývá svět bílým přikrývkem. Marek zavře oči, snaží se představit, jak teď Eliška sedí vedle Ondřeje, jak se smějí, dívají na film, pijí čaj. Jak jim je teplo a klidno. Jak se cítí chráněni ve svém malém světě, kde není místo pro lži a manipulace.
A místo upřímného přání štěstí, místo pokusu situaci přijmout, v něm roste jen tvrdohlavé:
To mělo být moje. To všechno mělo být moje.
